Stíny minulosti - Prolog

Mlha, nic jinýho nevidim. Jenom mléčně bílé jazyky omotávající se mi kolem kotníků. Úzká tmavá ulička, už jenom to stačí, abyste byli vystrašení k smrti, navíc, když jsou dvě hodiny ráno, a ta jediná lampa, která se v tomhle bohem zapomenutým místě nachází, nesvítí. Nebo lépe řečeno poblikuje. Chvíli svítí a chvíli zase ne. Bomba. K tomu všemu ještě připočtěte fakt, že jdu sama, a navíc mě už dva týdny svírá neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Nejspíš začínám být paranoidní.
Přitáhnu si lehkou bundu blíž k tělu a přidám do kroku. „Už jenom dvě ulice, to zvládnu. Že jsem se já, trubka, nenechala od Marka odvézt. Měla bych pokoj a nemusela bych se takhle stresovat.“, nadávám si v duchu a rázuju po chodníku, už abych byla zase v osvětlené ulici, a hlavně mezi lidmi. V tom to uslyším… Kroky. Tiché plíživé kroky. Ztuhnu a začínám propadat panice. Srdce mi bije tak, že jsem si jistá, že je to slyšet na míle daleko. Opatrně přidám do kroku a snažím se uklidnit tu bouchající věc, která se mi snaží vyskočit z hrudníku. Kroky za mnou zrychlí. To už na nic nečekám a rozeběhnu se. Člověk za mnou mě po pár vteřinách napodobí. Panika ve mně začíná bublat jako gejzír.
Zmobilizuju všechny síly a přinutím se běžet ještě rychleji. Naprosto zbytečně, nikdy jsem nebyla dobrý běžec… Pronásledovatel mě dohání, už cítím jeho horký dech na zádech. Nemám odvahu se otočit. Běžím dál, i když vím, že je to k ničemu. Z velké dálky slyším někoho vzlykat. Že by další oběť? Trvá mi pár vteřin, než pochopím, že ta osoba jsem já. Žádná další oběť. Jen já a On. Připadám si jako štvaná zvěř. Ta taky nemá žádnou šanci na přežití, přesně jako já…
Už mě má. Cítím to. Cítím, že se blíží můj konec.
Ležím na zemi tváří k chodníku. Otočím a se a pohlédnu mu do očí. Do očí, které tak důvěrně znám….