nejistota

"Ne!!!!" zakřičí Klára a celá zpocená se zděšeně posadí na posteli. Zmateně se rozhlíží kolem. Pomalu poznává stěny svého pokoje. Otře si pot z čela. Byl to naštěstí jenom sen. Klára je unavená, ale bojí se znovu usnout. Má strach, strach ze sebe sama. Ze snu, nechce to už cítit znovu. S doposud strachem rozšířenýma zorničkama vstane z postele. Budík na noční stolku ukazuje pět. "sakra! co teď?" Klára se rozpláče, schoulí se do klubíčka na postel, ale hned se v duchu okřikne. Musí vstát, bojí se spánku. Školu má od osmi, učit se nemá sílu. Převlékne se a tiše sejde do přízemí domu. Všimne si zakroužkovaných políček v kalendáři. "Proč je otočen na červenec?" zeptá se sama sebe. "ne" vyděsí se při pohledu na políčka označujících společnou dovolenou i s tetinou rodinou. "Prosím ať to není pravda!"
Klára pláče. Otočí se. Chce utéct, avšak nemá sílu. Vyčerpaně se sesune po stěně k zemi. Přisune si nohy k hrudníku, pevně se chytí za lýtka. Sedí smutně sama na zemi s hlavou položenou na kolenou, cítí bezmoc a beznaděj. "Kláro, ty už jsi vzhůru?" překvapí ji máma. "jo mami, nemůžu spát" otře si slzy z tváře. "ale proč pláčeš?" ptá se vyděšeně, zkoumavě si Kláru prohlíží, rukou ji zvedne bradu, sehne se k ní a zahledí se jí do očí. "Čekám," vyzve ji k vysvětlení. "Nechci trávit s nima zase léto, vždyť víš jak ty společné prázdniny nenávidím" rozkřikne se Klára bez rozpaků odstrčí máminu laskavou ruku ze své tváře. "proč?" "protože.."
"co chceš teda?" "nevím," řekne Klára odcházejíc do pokoje. "jet se Sárou na prázdniny," napadne ji záchrana, s napětím se otočí čelem k mámě, skousne spodní ret a čeká. Čeká na svůj ortel a každá sekunda ji připadá jak věčnost v temných hlubinách hříšníkovy duše.
"Můžeme si to rozmyslet, ale víš jak se na tebe všichni těší" dočká se váhavé reakce. "hm to si umím představit. ale proč nikoho nezajímá co chci já?" odvětí ironicky Klára.
Máma se posadí je stolu a vyzve Kláru, aby se usadila také. Poslechne. Ruce si nesměle položí na stůl, očima těká po místnosti, mne si nervózně dlaně. "Klárko, záleží mi na tvém štěstí," prolomí máma ticho a chytne ji za dlaň.
"Nechápu co se ti na společných prázdninách nelíbí, víš jak otci na tom záleží, ale pokud je to tvé výslovné přání, tak ho přemluvím." řekne povzbudivě. Klára se na ni podívá a konečně se usměje. "mám tě ráda, mami. Děkuju moc, strašně moc." neskrývá radost. "no a už víš kam mi teda odjedeš?" Klára se snaží horlivě vybavit prázdninový pobyt od kamarádky, nechce lhát a vymýšlet si. "Na jezdecký kurz, v prospektech byly také procházky, hry, koupání a tak" snaží se říkat nadšeně. "Vždyť koní se bojíš, Kláro co se děje?" Sakra. Co teď, přemýšlí Klára. "no kámoška, tedy přesněji Sára o tom pořád básní víš, úplně to zbožňuje tak ... to chci též vyzkoušet." usměje se prosebně na mámu a potlačuje projevit nechuť k náplni pobytu. Hledí nedočkavě na mámu, hypnotizuje její ústa čekajíce důležitou máminu reakci. "no já myslím, že ..." odmlčí se. Klára ji visí zcela na rtech, jako horolezec na laně nad propastí. "Je to dobrý nápad, možná tě to také chytne a konečně budeš mít zájmy" pokračuje máma, nečekaně se zaraduje a nápad ji zcela uchvátí. Klára si oddechne, vyhrála menší zlo. Sice žádné vítězství to vlastně není, ale neprohrála a to je hlavní.
"už víš co budeš potřebovat sebou?" stará se máma.
"dnes se na vše zeptám, Sáry a pak ti povím, děkuju moc, že mi to dovolíš." usměje se.
"dobře, zeptej se a budeme vše rychle shánět, je to na poslední chvíli"
"to stihnu" ujistí ji Klára. Vstane od stolu. "půjdu do pokoje" dodá.
Máma zamyšleně přikývne. Kláře se třepou kolena, je šťastná, že nebude s nima a zároveň netuší co si tam počne. Dojde do pokoje. Zapne počítač a hledá informace. Prohlíží nejrůznější stránky s tématikou,
ale na přesný název místa, kde bude, si nemůže vzpomenout. Nervózně si kouše nehty. Očima sklouzne k hodinám na obrazovce, za deset šest, to má Sára půlnoc. Neustále pokukuje po hodinách a otáčí se na své židli. Ve čtvrt na sedm se jí už motá hlava. Chce se jí omdlít, hučení v uších neustává. Složí hlavu ne desku stolu a začne zhluboka dýchat. Z přízemí slyší hlasy. Rodina je vzhůru. Několikrát se ještě hluboce nadechne a pomalu vstane. Je to lepší, už se s ní svět nehoupe jak loď plující v rozbouřeném moři. Tiše pootevře dveře a poslouchá hlasy. Rodiče se hádají. Sesune se na podlahu, ucho napnuté do uzounké škvírky u dveří, tají se jí dech, nervózně si opět začne kousat nehty. Nedokáže se to odnaučit. Její ruce, proto vypadají úděsně. Stydí se za svou neřest, ale nedokáže si přikázat. Otec křičí, že ničí plány. Kláře se svírá hrdlo, v ústech má úplné sucho, připadá si jak trosečník ztracený uprostřed vyprahlé pouště, marně toužící po doušky vody, po kapce pochopení, touží teď ona, tak moc.Ticho. Klára vstane a hlučné zabouchnutí dveří ji opět svým děsem sesune k zemi. Táta se naštval a se zuřivostí odešel do práce. To zas bude odpoledne. Dívka vstane, otevře dveře od pokoje a tichounce, téměř neslyšně sestoupí po vrzajících schodech do kuchyně za mámou. Neříká nic, jen pozoruje máminu štíhlou siluetu, mlčí, bojí se optat o čem mluvili. O čem vlastně ví, jen ne výsledek. Stojí stále na prahu dveří v letním oblečení a teplých huňatých ponožkám. Máma se otočí. Ruku přitiskne na hruď a druhou se podepře o kuchyňskou linku. "Kláro, tys mě vyděsila. Chodíš jako duch," řekne jedním dechem, zprudka se nadechne. Vyrovná záda, upraví šaty a zamíří ke Kláře. "mami já .." nedořekne. "neboj, ho ta zlost přejde. pojedeš na své prázdniny" mrkne na ni máma a Klára ji šťastně obejme.

--------------------------------------------------------

Nepřešla, teda alespoň zatím. Hned jak Klára se vrátí domů ze školy, slyší z obýváku křik. Co nejtiššeji si sundá boty a zamíří k sobě. Jakub sedí smutně na schodišti. "jaký je stav?" zeptá se ho dívka

tradiční otázkou, kterou používají při hádce rodičů. "máma má přesilu myslím" Kláře se uleví, sesune se na schody vedle brášky. "proč sakra chceš jet jinak, to bude nuda bez tebe. Jsou úplně ujetí a naši se jim

zase přizpůsobí. To je nanic." Jakub je naštvaný. Zlostně práskne rukou do zábradlí, vstane. Klára se bojí. Cítí z něj otce. "Jakube, počkej" šeptne. Kluk se bez ohlédnutí rozběhne do svého pokojíku. Dívka je

smutná. Tohle od něj nečekala. Začíná se chovat jako on. Chyti se zábradlí a přes škvírku se dívá do obýváku. Chce se schovat, připadá ji, že je v nebezpečí. Vidí jak otec zuří a máma ho uklidňuje. Nemá sílu

je sledovat dál. Vstane a nejistými kroky vyjde před dům. Sedne si na zábradlí verandy a kouká do prázdna.
--------------------------------------------------------