Author´s challenge II - Ta z metra 30

Kdepak. Učení venku nebyl dobrý nápad. Saša se věnovala všemu možnému jenom učení ne. Sledovala poletující motýli, pořád se ptala, jestli cítím tu vůni květin jako ona, sundala si pak po mém vzoru botky a ošívala se, jestli jí nejsou vidět nějaké tělesné partie, které bych podle protokolu vidět neměl. Jako kdyby mě dvanáctiletá holčička mohla něčím zaujmout.
„Výsosti, kdybych věděl, že se nebudeš soustředit, vůbec bych venkovní učení nenavrhoval.“ Řekl jsem už notně podrážděně a Alexandra sklopila oči. Nejspíš studem.
„Omlouvám se.“ Vzdychla. „Ale tady je tak pěkně.“
Znělo to tak smutně, že jsem se musel zamyslet nad tím, kolik času asi tráví venku. Byla až nápadně pobledlá. Snad jako kdyby ani prstík z domu nevystrčila.
„Jak často jsi venku?“ zeptal jsem se jen tak mezi řečí.
„Moc ne. Nebývá na to čas. Nehledě na to, že když svítí sluníčko jako dnes, musím být hodně ve stínu, aby mě nespálilo. Tatínek třeba přes den nevychází vůbec.“
Á kapitola pro sebe – pan Hrabě. Já miluju oslí můstky.
„Alexandro, proč tvůj tatínek nikdy nejí?“ hlavně opatrně, abych ji nevyplašil.
„To nevím. Nepřísluší mi se ho na to ptát.“
Tak ta odpověď mě docela překvapila. Přiznám se. Čekal bych všechny možné výmluvy a poučky ohledně protokolu, ale prosté nevím, jsem nečekal.
Jenom by mě zajímalo, jestli to, co hrabě popíjel, bylo skutečně víno, jak jsem si původně myslel. Byla to přeci temně rudá tekutina. V broušeném pohárku to mohlo být prakticky cokoli. Včetně krve. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout, jak se ten pohár vůbec dostal na stůl. Původně jsem myslel, že ho přinesli sloužící. Ale nalévat víno jsem neviděl jediného z nich a na stole stála jen karafa s vodou.
Jednoduše se mě stále držela ta teorie toho, že je hrabě upír. Jinak to ani být nemohlo. Navíc to, že nevychází ven a ty řeči, co vedli s Praetorem. Příliš mnoho důkazů proti a žádný pro. Nehledě na spoustu historek, kdy je hrabě Drácula tím nejznámějším úpírem, co kdy žil.
Dobrá. Ale co z toho plyne? Zase jenom spousta otázek. Kupříkladu jak je možné, že se Alexandra narodila zcela normálním způsobem? A co má znamenat to, že je jejím otcem hrabě a né Praetor, jak mi původně řekl?
No ano. Měl jsem určitou teorii v hlavě, která se mi ale ani trochu nezamlouvala.
A nakonec poslední otázka k tomu všemu. Jak do tohodle bláznivýho kolotoče zasahuju já? Proč jsem měl být vůbec tady v minulosti?
Na přemýšlení o tomhle všem ale teď rozhodně nebyl ten nejlepší čas. Slunko se opíralo do stromů a musel jsem přiznat, že se mi vařil mozek. Tak tohle dlouho normální člověk nevydrží a i Alexandra vypadala, že už je značně utahaná. Hádám, že jsem ji dneska už trápil dost.
„Chováte nějaké koně?“
Říkal jsem si, že by se jí krátká vyjížďka třeba mohla líbit.
„Jistě. Ve stáji. Pročpak?“
„Co bys řekla malé projížďce, Výsosti?“ usmál jsem se. „To přeci také patří ke tvému vzdělání a já v tom vůbec nejsem špatný.“
„Ráda bych. Ale musíme se zeptat tatínka.“
Zatnul jsem zuby. *Krucinál fakt je to malá holčička. Bez tatínka si snad ani neutře nudli.* Trochu otráveně jsem vzdychnul.
„Dobře. Pomůžeš mi sklidit?“ zeptal jsem se a pomalu si začal obouvat boty.
„Prosim?“ zeptala se překvapeně a mně došlo, že rozmazlená hraběnka nejspíš po sobě ani nezavírá dveře.
„Složit deku a nandat věci do košíku.“ Upřesnil jsem a nemínil ustoupit. V mém čase byla Saša milá holka bez manýrů. Takže ji z toho musim zatraceně rychle vyléčit.
„Ale ...“ poplašeně mrkala a nedostávalo se jí slov.
„Máš s tím problém?“
„Ano. Tohle mají dělat služebné.“
„Služebné tady poslední 3 hodiny neseděly. Pokud něco užíváš, je vpořádku to po sobě potom sklidit. Člověka to nutí k pokoře a ta šlechtě prospívá více než komukoli jinému.“