Author´s challenge II - Ta z metra 31

„Tady jsou ty papíry, pane doktore.“ Podávala mu podepsané svolení k odpojení od přístrojů. Ruka se jí třásla. Nechtěla to udělat, ale opravdu už uběhlo spousta času a její rozum jí radil, že už nemá cenu dál doufat v zázrak. Pokud by se stát měl, stal by se už dávno. Rok je velmi dlouhá doba. Vždyť Kristýnka už udělala první krůčky a pomalu se učí žvatlat. Zatím to bylo jenom: na. To když chtěla přesnídávku, ale netušila, jak se řekne: dej.
„Kdy ... ho odpojíte?“ zeptala se, aby věděla, kolik má ještě času s manželem pobýt než ho ztratí navždy. A nebo už ho navždy ztratila?
„Zítra v 9 hodin ráno.“ Řekl věcně a pak ji chytil za ruce. Nějak si nemohl pomoct. „Paní Malá. Takhle mu bude líp. Přejte mu přeci pokoj a mír.“ Dodal konejšivě, ale mělo to přesně opačný efekt, než předpokládal.
Veškeré Sašino sebeovládání se zhroutilo jako domeček z karet. Odporoučela se k zemi. Ještě že Kristýnka ležela v kočárku a pokojně spala, takže to neviděla. To by bylo řevu.
Doktor Saše ihned píchl injekci na uklidnění. Ona to ale nevnímala. To jediné, co byla schopna cítit, bylo hluboké zoufalství a nekonečná bolest.
Uložili ji na lůžko vedle jejího manžela a sedativa ji donutila usnout. Doktor neměl moc na výběr, takže jí vpíchnul poměrně silnou dávku. Nemohli ji tudíž budit ani na kojení. Malou Kristýnku předali na dětské oddělení k péči. Docela si tam s ní užívali, protože ty protivné zoubky už nějakou dobu rostly a bolelo to jako čert. Celou noc proplakala. Saša přitom spala bezesným spánkem.
V půl deváté ji probudili. Byla ještě pořád pěkně omámená a sotva se dobelhala do malé koupelky vedle pokoje a omyla se. Cítila se prachbídně. Dokonce zapomněla i na svou dceru. Vlastně jí teď všechno bylo víceméně jedno.
Sedla si vedle Honzova lůžka a chytla ho za ruku. Potichu k němu začala rozmlouvat. Loučila se s ním. Litovala všechny chvíle, které už spolu neprožijou a litovala, že nemůže jít hned za ním, protože malá by byla sirotek a že je její jediné štěstí teď. Neplakala. Jako kdyby se jí to snad ani netýkalo. Jenom mluvila. Kdo by ji poslouchal, nejspíš by řekl, že i mlela trochu zcesty.
Nacházela se na pokraji osobního šílenství. A čas ubíhal. Bála se toho, co se stane, až odbyde devátá. Odpojí ho od přístrojů a její životní láska přestane dýchat. Jeho srdce přestane bít, jeho mozek přestane pracovat. A všechno, co pro ni v životě mělo smysl, přestane existovat.
„Jsi pro mě vším na světě a já tě nikdy nepřestanu milovat.“ Zašeptala mu do ouška.
Narovnala se a pohlédla na jeho nehybnou tvář. Byl přenádherný. Ty jemné rysy v obličeji, hnědé vlasy, mramorově bílá pokožka a mírně skobovitý nos. Všechno na něm milovala a věděla, že až vypnou ten přístroj, co ho pomyslně drží při životě, že jí to zlomí srdce.
„Prosím nenechávej mě tu.“ Zaprosila. Po milionté první. Nebo po milionté druhé? Nevěděla už. Doufala v to celý uplynulý rok a nemělo to smysl.
„Paní Malá.“ Ozval se za ní tiše doktor a Saša nadskočila. Vůbec nepostřehla, že přišli do pokoje. Byl tam celý personál. Všechny znala. Do jednoho.
„Je čas?“ zeptala se, i když odpověď znala. A nechtěla ji slyšet.
Doktor jenom stiskl rty a jeho modré oči Sašu hladily po duši, jakkoli nezměrná její bolest byla. Měla ho ráda. Byl jako její táta. Ale i ten je mrtvý. Oba jsou a Honza jde za nimi.