Author´s challenge II - Ta z metra 32

Vzal jsem cípy deky a pořádně zabral. Alexandra se skutálela z deky a potupně ležela na břiše u mých nohou. Musela jsem se tomu smát a nemohl jsem si pomoct, i když jsem očekával trest hodný ponížení hraběcí dcery.
Kupodivu ale žádné fňukání a dovolávání se tatínka nenastalo. Začala se taky smát. Uvědomil jsem si, že to je neuvěřitelný pokrok. Tuhle Alexandru už jsem začínal poznávat. Blížila se té mojí.
„Vstávej.“ Popohnal jsem ji ze země. „Ať nenastydneš.“
Vstala hned a ze skládané sukně si oklepávala trávu. Tak jsem ji tak sledoval a přišlo mi, že je dneska opravdu nádherný den. Slunko svítilo jako o život a mně bylo prostě báječně.
„Ano, můj pane.“ Pronesla a já se musel usmát. Že by se mi ještě povedlo z ní udělat prostořekou holčinu, co si užívá života a nenechává se svazovat konvencemi? To by asi bylo báječný.
„Zavaž mi střevíček.“ Nastavil jsem před ni botu a v tom mi došlo, že jsem to asi kapánek přehnal. Alexandře ztuhly rysy a vyloženě se na mě mračila.
„To je z jedný pohádky.“ Řekl jsem omluvně, ale už na to bylo pozdě. Jak mám vysvětlit malý holčině z 9. století co je televize?
„Pohádky?“
No nazdar. Neví ani co jsou pohádky?
„To jsou vymyšlené báchorky. Povídačky, co se nikdy nestaly. A nebo se staly a jsou to už mockrát převyprávěné příběhy z historie, že zlidověly. Obvykle končí dobře. Princ si vzal princeznu a žili spolu šťastně až do smrti.“
„Aha.“
Byla evidentně zaražená. Nepřišlo mi to důležité. Naskládal jsem věci do košíku a vydali jsme se zpátky do hradu. Chtěli jsme přeci na vyjížďku na koni. O tu bych se nerad nechal připravit. Alexandra ale byla celou cestu do stájí zamlklá.
„Je všechno vpořádku?“ zeptal jsem se opatrně a tušil pohromu.
„Hm. Jenom.“ Zaváhala a zarděla se. Musel jsem si přiznat, že jí to tak nesmírně sluší. Kéž by jen nebyla nevinným děvčátkem. „Myslíš, že bys mi mohl někdy nějakou pohádku vyprávět?“
Čekal jsem všechno, ale tohle vážně ne. Vždyť v našem čase poslouchání pohádek patří dětem mnohem menším než je ona. V jejím věku už by se za to ty velký dospělý dvanáctky styděly. Ale svým způsobem jsem to chápal.
„No jasně. Třeba zrovinka tu o pyšné princezně. Ta je moc hezká.“
„Tak prima. A Phallusi.“
„Hm?“
„Budu někdy v pohádkách já? Nebo můj tatínek?“
*A sakra. Přeci jí nebudu vyprávět o tom, že její otec bude v mém čase v upírských povídačkách tím nejkrvelačnějším upírem, co kdy žil.*
Co teď? Rozhodl jsem se operativně lhát. Není prostě zbytí.
„Ne, myslím, že ne.“ Stisknul jsem ústa tak, abych další lež už nemohl vypustit.
Mezitím nám ze stáje vyvedli dva krásné vraníky. Jednoho pro mě a jednoho pro Alexandru. Jenomže ten její měl čistě dámské sedlo.
„Boha jeho.“ Pronesl jsem teatrálně asi nahlas víc, než jsem původně předpokládal.
„Něco v nepořádku pane?“ optal se mě stájník.
„Ale ne. Jen jsem si neuvědomil, že ženy musí používat tohle sedlo.
Stájník byl zjevně zaražen a Alexandra dokonce pohoršena. Krucinál, zase jsem to zvoral.
Radši jsem rychle nasednul na svého koně a čekal, až bude Alex taky připravena. Když už seděla, naštorc a né obkročmo, v duchu jsem to celé proklel. Nejradši bych vzal kudlu a rozerval ty její šatičky v půli, aby si mohla sednout obkročmo. Přišlo mi to takhle jednak úžasně nepohodlný a druhak né tak bezpečný. Navíc kůň poněkud postrádá bezpečnostní pásy. Lépe nemyslet.
„Můžeme?“ zeptal jsem se a Alexandra jenom přikývla.
Jenomže v ten moment zasáhla celé mé tělo nepředstavitelná bolest. Trýznivá a neutuchající. Viděl jsem před očima jen absolutní tmu a cítil jsem, že paže ani nohy neovládám. Celkově jsem byl jako ochrnutý. Můj mozek zaznamenal jenom to, že jsem se svezl z koně dolů. Dopadl jsem na tvrdou zem a nějak ve mně asi křuplo. Nutno podotknout, že mi to bylo jedno. Ani to nebolelo. Né tolik jako ten brutální tlak na hrudníku. Jako kdyby mi na něm snad stál slon nebo tak něco.
Otevřel jsem oči a stála nad mou postelí. Hleděli jsme si do očí. Byl to jen okamžik.
„Sašo, prosím pomoz mi.“
Nic dalšího už jsem nebyl schopen vnímat. Prostor se vytratil a zůstala jen tma a ticho.