Musíš vstát a jít

12. Překvapení

Bylo to snad poprvé, co jsem si od příjezdu sem pustila nějakou hudbu do uší. Best of od Dana Landy mi přišlo jako skvělá volba. Nasadila jsem si sluchátka do uší a posadila se na stůl u okna, abych se mohla dívat ven. Ale po chvilce jsem stejně zavřela oči a kývala se do rytmu hudby a pobrukovala si slova oblíbených písniček.
„Héj prober se,“ luskla mi prsty před očima Ela a hlasitě se zasmála.
„Slečna toho asi moc nenaspala,“ konstatoval profesor Arnůštek suplující hodinu češtiny. Nechal nám volno a sám opravoval písemky z jiných ročníků. Chvíli jsem ho pozorovala. Některé výkony studentů ho rozesmály jiné mu vykouzlily úžas ve tváři. Podepřela jsem si hlavu rukama a za chvíli ho přestala vnímat. Ani jsem nepostřehla Elu, která se přikradla k mojí lavici.
„Já,“ zakoktala jsem.
„Jen klid, i mě se to občas stává,“ usmál se shovívavě Arnůštek. „A propó kde mám svého oblíbence? Buřica?“ Začal se rozhlížet po třídě, ale Pavel byl zcela zabrán do hovoru s Jirkou a Robertem.
„Pavle!“ Houkla na něj Ela, až se dotyčný otočil.
„Děkuji slečno,“ usmál se na Elu profesor. „Buřica skočte mi pro kávu!“
„Samozřejmě,“ Pavel dychtivě vyskočil.
„A když už tam budete, kupte jednu i tady slečně Strhové,“ ukázal směrem ke mě.
„Ale já,“ chtěla jsem něco namítnout, ale profesor mě zarazil.
„Příští hodinu máte matematiku, pokud se nepletu, a rád bych, abyste byla fit. Profesorka Drábová si zaslouží maximální pozornost! Navíc matematika je překrásný obor, kdybych tolik netíhnul k mé chemii, věda nad vědy, určitě bych se tomuto věnoval.“
„Jasně, pane profesore,“ mrknul Pavel. „Ale sám musíte uznat, že dvě kávy, to už se člověk pronese, navíc kelímky pálí do prstů.“
„Jistě, jistě,“ mírnil ho Arnůštek. „Vezměte si někoho k ruce.“ A opět se sklonil nad písemky. Aniž bych se pořádně rozkoukala, Ela mě chytla za ruku a vytáhla z učebny. Koutkem oka jsem zahlédla pobavený škleb na Martinově tváři.
„Smečka vyrazila na lov,“ slyšela jsem profesora, jak si brouká nad rozhozenými papíry.
„Tak povídej,“ šťouchla do mě Ela, zatímco jsme pochodovaly ze schodů za klukama. Ani nevím jak se ti dva, Jirka a Robert, dostali z učebny tak rychle.
„A co?“ Povytáhla jsem obočí.
„Tvoje podivný chování. Tváříš se tak nějak jinak a co víc o přestávkách se pořád rozhlížíš po třídě, jako bys někoho hledala.“ Uhodila na mě.
„Nevím o čem mluvíš,“ zakroutila jsem hlavou.
„Jasně,“ posmívala se mi.
Nemohli nic tušit. S Martinem jsme se ve škole nebavili. Jen jsme se pozdravili a dál dělali, že se až tak moc neznáme. Zatímco když jsem byla doma a nudila se, většinou na mě zazvonil a šli jsme běhat. Ze začátku to pro mě bylo vážně hrozný, pálila mě lýtka a nestačila jsem s dechem, píchalo mě v boku a vůbec jsem se cítila hrozně. Po týdnu se to pomalu zlepšovalo. Martin byl ohleduplný a často na mě čekal nebo se bez řečí přizpůsoboval mému tempu. Když jsme se vydýchávali při chůzi, povídali jsme si. Šlo to úplně samo, zdálo se, že ho to se mnou docela baví.
„Hele včera po škole tu byl nějakej rozruch, nevíte o tom někdo? Nějaká záchranka nebo co.“ Zeptal se najednou Pavel a tak odvedl Elinu pozornost ode mě.
„Něco jsem zaslechl od čtvrťáků dneska ráno. Kája mi povídal o nějaký holce na záchodě. Chyběla poslední hodinu, a pak jí nějaká kamarádka našla úplně mimo.“ Jirka zakoulel očima. „Můžete hádat, co bylo příčinou náhle indispozice.“
„Zfetla se?“ Zeptala se Ela a nakrčila trochu nos.
„Tak to musela bejt jedině Sandra Krůžková,“ zavrtěl hlavou Robert.
„Jak to?“ Zajímal se Pavel.
„Ještě než jsem propad k vám, se mnou chodila do třídy.“ Pokrčil lhostejně rameny. „Hrozná smažka, začínala na Éčkách a pak přešla na to svinstvo šňupací.“
„To je humus,“ otřásla se Ela.
„To je tvrdá realita,“ namítl Robert, podle mě až moc tvrdě.
„Třeba měla nějaký problémy, ne?“ Namítla jsem konečně a Robert se po mě skepticky podíval.
„Ten kdo řeší problémy takhle, je neskutečnej idiot. Nic nemůže ospravedlnit takovou kravinu. Každej má trable. Kdyby kvůli tomu všichni začali fetovat, tak je tahle planeta jedno velký svinstvo.“
„Tak, tak,“ přitakal přemoudře Jirka, ale jeho pozornost upoutala plnoštíhlá dívka s veselým červeným a rozčepýřeným mikádem. Na sobě měla slušivou volnější tuniku a khaki kalhoty. „Aničko, Aničko! Kdepak ses nám toulala?“
„Nazdárek,“ zamávala vesele a zastavila se u nás. Všichni se s ní vesele vítali, jen já stála opodál. „Vás vidět a mám hned o zábavu postaráno.“
„I ty jedna,“ zatahal jí Pavel za jeden pramínek vlasů. Rychle se po něm ohnala.
„Moje vlasy nech bejt!“
„Ani, tohle je Adél,“ ukázala na mě Ela. „Je mezi námi něco přes měsíc.“
„Ahoj,“ podala mi ruku a lehce spontánně objala. „Anička, tvoje spolužačka, co není vidět.“ Zasmála se.
„A propó, co ty vlastně tady?“ Vyzvídal Robert. „Neměla bys bejt doma a přebalovat?“
Co? Přebalovat? Koho?
„To zní, jako byste mě neviděli moc rádi.“
„Ale to jo, jen je to překvápko.“
„Jsem tu opravdu jen na skok. Musím si vyjednat zkoušky a jdu vás pozdravit.“ Mrkla na mě a pak se zase rozesmála. „Koukáš jako vyoraná myš! To už o mě po škole neletí klepy?“ Obrátila se na ostatní a já zavřela svoji pusu.
„Na pořadu dne jsou jiné zprávy,“ ujistil jí Jirka.
„Anička Kovářová,“ podávala mě ještě jednou jako by formálně ruku. „Studující maminka na mateřské dovolené.“
„Ty máš miminko?“ Vykulila jsem oči.
„Tomáška, jsou mu čtyři měsíce. Teď ho hlídám moje mamka, abych si zařídila několik věcí.“ Usmála se na mě.
„Ježiš pojďte, musíme pro to kafe, než bude zvonit. Můžete si to říct cestou.“ Popoháněl nás Pavel.
„A to jsi vdaná?“ Vyzvídala jsem.
„Blázníš? Ne kdepak, jako svobodný mámě mi do kapsy přijde mnohem víc peněz, než kdybych se vdala. Ale bydlíme s Tomášovým tátou v jeho bytě. Láďovi je dvacet pět, tak už si zařizuje život tak, abychom mohli být do budoucna spolu.“
„Aha,“ radši jsem se na nic nevyptávala.
„Měla jsem štěstí, že se Láďa zachoval jako formát a dokonce se na miminko těšil. Navíc tady ve škole mi taky vyšli vstříc a to jsem se sama divila.“
„Ale stejně nám ve třídě děsně chybíš, Ani,“ vzala jí kolem ramen Ela.
„Berte?“ Dotyčný se otočil a Anička mu věnovala vyčítavý úsměv. „Moje máma by tě taky ráda viděl. Dlouho jsi u ní nebyl.“
„Já vím,“ Robert zvážněl. „Nějak nebyl čas.“
„Já myslím, že na to spíš pěkně kašleš. A ty víš, co se stane, když k tomu budeš přistupovat takhle! Koukej k ní nastoupit, jinak si mě nepřej!“ Mluvila naprosto vážně. Netušila jsem o co jde a tak jsem se na Roberta podezřívavě dívala a snažila se vypozorovat něco, co by mi to aspoň trochu naznačilo.
„Neboj Aní,“ sklonil hlavu.
„Já se nebojím, ty by ses měl bát. Jsi sakra skoro dospělej kluk, tak se tak zkus chovat.“ Vzdychla a pak na mě obrátila ty svoje laskavý oči, nevím, připadaly mi takový maminkovský. „A jak se ti tady líbí?“
„Dobrý, je to tu docela dobrý,“ pokrčila jsem rameny a koukla na stranu.
„Tak co si dáš?“ Mrknul na mě Pavel v ruce držící kelímek s horkou kávou.
„Čokoládu,“ vrazila jsem mu do ruky desetikorunu, aby přístroj za mě obsloužil.
„Když jsem byla malá a chodila ještě na základku, tak jsme se sem přistěhovali z Prahy. Taky to nebylo lehký. Musela jsem tam nechat všechny kamarády a tak. Naši se totiž rozvedli, takže jsem tam nechala i tátu.“ Rozpovídala se. „Ale časem si zvykneš. Nic jiného ti ani nezbude.“ Usmála se na mě.
Za chvíli jsme stoupali opět do schodů a mířili k naší třídě, když v tom zazvonilo.
„Arnůštek asi nebude rád, že mu to kafe neseme až teď.“ Konstatoval Pavel.
Z naší třídy se vyhrnulo pár lidí a za nimi sám malý starý profesor. Když nás spatřil lehce potřásl hlavou. „Buřica, Buřica. A vy ostatní samozřejmě taky. Příští hodinu si dejte pozor, mohlo by se stát, že si prozkouším vaše znalosti. A ani kávou to prosím nezachráníte.“
Pavel k němu natáhl ruku s hnědým kelímkem.
„Děkuji Buřica, ale nyní si tu kávu můžete vypít sám. Už není třeba, právě mířím do kabinetu chemie, kde mi paní profesorka Tlučková udělá pořádného turka.“
„Ale když,“ chtěl něco namítnout Pavel, ale Arnůštek ho mávnutím ruky zarazil a otočil se k odchodu.
„Hlavně mi nezáviďte. Závist nikoho nešlechtí. To si pamatujte Buřica!“ A zmizel v davu.
„A jéje asi se budu muset podívat na chemii, jinak by se mohlo stát, že opět vyfásnu kuli,“ vzdychl smutně Pavel a díval se do kelímku. „Pijete někdo černý neslazený?“
Nikdo se nepřihlásil.
Jakmile jsme vešli do třídy, začal kafe nabízet ostatním. Bylo vidět, že se do něj nikdo dobrovolně nehrne.
„Kdyby v tom bylo aspoň mlíko,“ pronesla lítostivě jedna z holek, Dáša.
„Pojď,“ chytnul mě za ruku Martin, což mě nejen překvapilo, ale zároveň vyděsilo, protože nás někdo musel spatřit. Vedl mě za ruku po chodbě a já mu sotva stačila.
„Počkej, co je?“ Nechápala jsem. Zastavil až ve vzdáleném koutě chodby u okna. Posadil se na parapet a já si sedla naproti.
„Tady je klid, nikdo sem nechodí. Tamhle je akorát vyklizená třída před rekonstrukcí.“ Ukázal na dveře naproti oknu.
„A děje se něco?“ byla jsem lehce zmatená.
„Jen jsem s tebou chtěl být osamotě, aspoň na chvilku. Když jsi se tak ztratila při hodině,“ usmál se.
„To nebyl můj nápad,“ bránila jsem se.
„Já nic neříkám, jen jsem měl zrovna chuť si k tobě přisednout,“ pokrčil pobaveně rameny.
„Všimla jsem si, že se s lidma ve třídě moc nebavíš,“ nadhodila jsem. „Nemáš tady žádný kamarády?“
„Mám kamarády venku,“ kývnul hlavou k oknu. „A jsou lepší než tady ti. To jsou kluci, kteří se za mě postaví, když je třeba. Tihle děti by leda tak zdrhly, kdyby šlo do tuhýho.“
„Do tuhýho?“
„Člověk se v životě může dostat do všelijakých situací a ne svou vinou. Pak záleží, kdo stojí na tvý straně.“ Zadíval se ze špinavého okna ven na školní hřiště.
„Myslím, že tě Robert a kluci ani nemají moc v lásce.“
„Robert je idiot,“ řekl to lehce naštvaně a pohrdavě se zasmál. „Neví, co chce. Neumí se rozhodnout. Je to jen další srábek ze třídy.“
„Někdy mi přijde v pohodě, ale často z něj mám divnej pocit, jako by toho strašně moc skrýval,“ když jsem to vyslovila, překvapeně jsem se zarazila, jak moc to znělo, jako bych si na to stěžovala. Martin to nejspíš slyšel taky, neboť se na mě podíval s nezvyklým zaujetím. Možná mi chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho zvonek ukončující přestávku.