1.-Já(ona)

Támhle sedím...před tou věčnou kamerou...svítí na mě světla reflektorů a tisíce zraků na mě upírá úpěnlivý pohled plný očekávání.Měla bych začít něco říkat, ale co? Již domluvila producentka a je řada na mě. „No...dob-dorý deen“, vykoktala jsem. Byla jsem plná nervozity a to to byl pouze školní seminář. Vůbec, mám nějaký problé mluvit před lidmi, kteří hltají každé mé slovo a čekají až vyřknu nějakou chybu.Křečovitě jsem svírala papíra koukala do něj ,ale písmena jsem neviděla.Měla jsem mluvit o nějakých nezáživných faktech, které jsou nezáživné a jen těžko o nich můžete plynule povídat. Producentka se na mě podívala káravým pohledem říkajíc " vstaň z té židle a mluv!" Zvedla jsem se a zhluboka se nadechla. papír jsem položila na pultek a zadívala jsem se na diváky. Všichni naprosto stejní. Moderní od hlavy až k patě. Je to nesmírně těžké udržet si popularitu oblečením, ale jim to zřejmě nedělá problémy...
Přišla jsem domů celá nesvá bez cíle bez ničeho. Ten seminář jsem řekla s pomocí producentky, která znala můj text a pomohla mi jak začít.Všichni při tom neskutečně zívali a dívali se na mě jako na zjevení. Ale abych se přiznala nevadilo mi to tolik. I když jsem nebyla oblečená zrovna skvostně určité kouzlo to mělo. Tolik nezvyklé pozornosti, která se mi normálně nedostává.
Domů znamená do dětského domova. Moje matka je černoška a otec Čech. Do dvou let jsem bydlela u otce a ten nebyl moc rodinný tip a našel si práci, při které se o mě nemohl starat. Máma je někde v africe lékařkou, která pomáhá proti aids a žádné příbuzné nemám tudíž jsem se tedy dostala do děcáku. Ne že by mi to hodně vadilo, ale když poslouchám mluvit spolužáky o rodině, je mi to trochu líto. Jsem o samotě víc než si normální lidé umí představit. Tak se mi nedivte, že se mi nikam nechce. Ale přemůžu se a vejdu do té velké, chladné a ponuré budovy...