Author´s challenge II - Ta z metra 33

Probral jsem se zase na pokoji v posteli s nebesi. Bylo to sice docela příjemné, ovšem to, co se mi stalo ani náhodou. Najednou jsem se mohl zase nadechnout a ten tlak z mého hrudníku zmizel. Ale dosti by mě zajímalo, jakto že tak náhle.
Praetor seděl na židli naproti mému lůžku. Zase. To mám asi deja vu nebo co.
*Ale. Šípková Růženka se nám probrala.* pomyslel si Praetor.
„Koukám zase vám čtu myšlenky. Po tom se mi ale ani trochu nestýskalo.“
„Ani mně ne, tomu věř. Ale neboj se. Už v tomhle století dlouho nepobudeme. To, proč jsme sem přišli, se stane již za pár dnů a pak se vrátíme zpět do přítomnosti. Oběma se nám uleví, to mi věř.“ Řekl Praetor a rty se mu zvlnily do né příliš příjemného úsměvu.
Nevěřil jsem mu ho a usilovně jsem se snažil myslet na cokoli jiného jen aby na tuto mou myšlenku nepřišel.
Stejně mi nebylo tak docela jasný, jak jsem se dostal do své přítomnosti k Saše a teď jsem zase tady v zapečenym 9. století. Všechno mě to táhlo k ní. Byl to jen záblesk, ale viděl jsem ji plakat. Musela hrozně trpět. Vypadala ztrhaně a zoufale. Tváře měla bledé jako padlý sníh a propadlé, jako kdyby skoro nejedla. Pod očima měla neuvěřitelně hluboké černé kruhy. Určitě již delší dobu nespala. Ale i přes to přese všechno byla neskonale krásná. Její oči, jakkoli smutné, vyzařovaly tolik něhy a lásky, že mě to dokonale zahřálo u srdíčka. Miloval jsem ji. A neuvěřitelně postrádal.
Praetor na tyhle moje myšlenky neřekl vůbec nic. Jen přišel k mému lůžku a něco zeleného mi nakapal do čaje.
„Co je to?“
Praetor se na mě zahleděl a já už předem věděl, že mi bude lhát.
„Bylinky.“
*Pche, bylinky. To určitě.*
„Tak se neptej, když mi potom nevěříš. Prostě to vypij. Bude ti líp.“ Vpodstatě mi to nařídil.
Oklopil jsem to do sebe celý. Jasmínová vůně omámila moje smysly a čaj jak procházel mými ústy, tak hřál celou cestu až do bříška. Byl to takový příjemný vyprošťovák.
Praetor měl pravdu. Cítil jsem se mnohem lépe.
„Ustroj se. Až přijde Alexandra, tak aby tě tu nenašla v neglíži.“ Řekl mi pobaveně a já se začal oblíkat. Měl jsem na židli čisté věci v úhledném komínku. Ovšem nebylo to o nic lepší než posledně. Úděsný kamaše, ve kterých jsem si připadal jak přihřátý a středověkou košili přepásanou velkým páskem se sponou. Ach jo. Typickej hošan.
„Je to nutný? Vždyť touhle dobou už by měly být vypraný moje věci.“ Zkusit jsem to prostě musel.
Jenomže Praetor jen pozdvihnul obočí bez náznaku úsměvu.
*Na tohle doufám nemusím odpovídat.*
A tak jsem si na sebe tu hrůzu natáh. Pronesl jsem k tomu v duchu neskutečné množství sprostých slov a v tu chvíli mi bylo docela jedno, že je Praetor slyší taky. Tohle bylo za trest a tak jsem jako potrestaný mohl aspoň nadávat.
„Alexandra tu za mnou nějak byla?“ zeptal jsem se nenápadně. Eh. Joooo, to teda bylo nenápadný. Nu což.
„Trochu jsi ji tím svým pádem z koně vyděsil. Hádám, že v takovém stavu jsem ji ještě neviděl. Metelila pro léčitele rychlostí, kterou by jí mohli závidět i ve tvém století. Pak tě přišla navštívit. Ale kvůli protokolu se tu zrovna zdržovat nemohla. Je to dcera hraběte. To se prostě nesluší.“
*Zase ten zkurvenej protokol. Udělat z ní normální holku bude ještě celkem potíž.* pomyslel jsem si a Praetor se na to jenom usmál.
„Neboj, nebude tak zle. Byla tu párkrát tajnou chodbou, aby ji nikdo neviděl. To už o něčem svědčí.“ Řekl Praetor potěšeně, čímž mě kapánek vykolejil. Přeci si nepřál, abychom spolu se Sašou měli nějaký bližší kontakt. A teď by mu to najednou nevadilo?
Začal se smát a když jsem mu nahlédl do myšlenek, tak jsem si připadal málem jako pedofil.
„Tak co, už je ti to jasnější?“
Byl jsem rudej až na prdeli.
„Jo.“