Author' s challenge II - z metra 34

„Chtěl jsem jen aby k tobě měla důvěru. To úplně stačí.“
„Proč by ji měla mít zrovna ke mně?“ zeptal jsem se a Praetor mi násilím zablokoval myšlenky.
„Kdo se moc ptá moc se dozví.“ Řekl a já jsem měl v tu chvíli sto chutí ho nakopat do těch partií, na které jsou muži tolik pyšní.
Sotva jsem si natáhl poslední střevíc, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dveřmi dále.“ Říkám se smíchem, ale byl jsem jediný, kdo můj rádoby vtip pochopil. Blbý století, fakt.
Nejdřív se objevil černý cop a pak až za ním zbytek Alexandry. Když mě uviděla živého a zdravého, doširoka se usmála. *Díky bohu.* četl jsem jí v myšlenkách.
Vešla do komnaty a zavřela za sebou dveře. Najednou tak jako divně zrozpačitěla a začala studovat špičky svých bot. Já se její myšlenky číst nesnažil, ale Praetor zjevně ano.
Vymrštil se ze židle a uklonil se jí.
„Prosím omluvte mě. Hraběnko.“
Ještě se na mě otočil.
„Počkám venku. Hádám, že mě budeš potřebovat.“
S lehkým pokývnutím hlavy odešel a nechal mě tu s ní. Samotnou. I já jsem znejistěl. Švihala totiž očima po celé místnosti a nebyla schopná se podívat do těch mých.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se, abych jí otevřel ústa. Nervózně polkla.
„Jsi můj učitel. Nevím, za kým jiným bych měla jít. Když nebudeš vědět, půjdu za léčitelem. Ale tobě věřím víc.“
Tak teď už jsem nepochybně věděl, že se něco stalo. Ale měl jsem tolik soudnosti, že číst myšlenky jsem se neodvážil.
„K léčitelům? Tak povídej, co se stalo? Já jsem v pořádku. Tudíž hádám bude něco s tebou. Ven s tím.“
„Já.“ Hlas se jí zadrhnul a brada se jí třásla tak, že mi jí bylo skoro až líto. „Myslím, že jsem nemocná a asi brzo umřu.“
„Cože?“ vylétlo ze mě vyděšeně a v té chvíli jsem rozhodně věděl, že se jí do hlavy podívat musím, protože tohle sdělení mě celkem rozhodilo.
Prolétl jsem rychlostí blesku jejíma myšlenka a musel jsem se usmát. Né moc, aby si nemyslela něco špatného. Třeba že bych si přál její smrt. To rozhodně ne.
„Chtěla jsem se jenom rozloučit. Netuším, jak dlouho tu ještě budu. Nejspíš mám vnitřní zranění a nebo nějakou ze smrtelných nemocí.“
Stiskl jsem rty, protože tohle už mi přišlo málem směšný. Samozřejmě jsem chápal, že v tomhle století asi sexuální výchovu neberou a jelikož nemá maminku, tak v tomhle duchu toho o ženském těle mnoho neví, přesto mi to přišlo prostě docela úsměvný. Že já toho vím o ní víc, než o sobě ví teď ona sama.
„Krvácíš?“ zeptal jsem se obezřetně. Hlavně ji nesmím vyplašit.
Pokývala hlavou a studovala dlaždice na zemi.
„Posaď se tu.“ Ukázal jsem na židli, na které předtím seděl Praetor. Tohle bude nejspíš na dlouho.
„Kde přesně krvácíš?“ pomaloučku polehoučku.
Nadechovala se, že mi odpoví, ale pak jen sklonila hlavu a z očí jí začaly téct obrovské slzy.
„Nezlob se, ale nemůžu ti to říct.“ Vysoukala ze sebe a měla se k urychlenému odchodu.
Zatarasil jsem jí cestu.
„Posaď se.“ Řekl jsem autoritativně. Sice jsem nebyl úplně nadšen představou, že jí zrovna teď budu nahrazovat chůvu, ale už jsem přesně chápal, proč jsem měl mít Alexandřinu důvěru. Kdo ví, co by jí poradil někdo jiný. Jo a taky mi náramně dobře docházelo, proč čeká Praetor přede dveřmi. Ten zmetek. A nechal mě v tom.
Podíval jsem se za dveře a Praetor ta opravdu seděl. A světe div se, opravdu svíral v rukou malý balíček, který si nelze splést s ničím jiným.
*Ksakru. Tohle je fakt za trest.*
„Jo jo.“ Řekl Praetor nahlas a v tu chvíli jsem věděl, že mi to snad i přeje. Zmetek jeden.
Zavřel jsem dveře a otočil se na Alexandru. Seděla tam a oči upírala na mě a ten balíček, co jsem třímal v rukou. S jiskřičkou naděje, nutno podotknouti.
*Já sem chlap, né nějaká chůva.* pomyslel jsem si melodramaticky a zaslechl tichý smích z chodby.