Author´s challenge II - Ta z metra 35

„Tak Alex. Stalo se ti to už někdy předtím?“
Zavrtěla hlavou.
„Krvacíš tam ... dole?“ něžněji už to vyjádřit fakt nešlo. Jakkoli jsem se snažil, tak to muselo vyznít hrozně trapně. Nejradši bych byl 3 sáhy pod zemí
Přikývla. Hodně váhavě.
Zhluboka jsem se nadechnul. No tak dobrá. Jdeme na to. Dyk je to lidský, že jo.
„Dobře. Teď mě poslouchej. Vím přesně co ti je a můžu tě klidně ujistit, že se o žádnou nemoc nejedná.“
„Vážně?“ oči se jí rozšířily, ale byla pořád trochu nedůvěřivá.
„Vážně. Podívej Alex, ty jsi žena. Teda zatím dívka, ale tímto se defakto ženou stáváš. Tím, že rosteš, tak dospíváš. Tvé tělo zraje a připravuje se na budoucí život. Je to zatím pro tebe srozumitelné?“
Přikývla. Já si otřel čelo kapesníčkem, protože tohle bylo na mě trochu moc. Musel jsem si pořádně rozmyslet, jestli ty informace vezmu z velkých luhů a hájů a nebo jestli jí budou stačit jen kusé informace.
Asi zrychlená verze postačí.
„Vpořádku. Takže ty jsi děvče. A děvčata to mají tak, že každý měsíc zhruba týden krvácejí. Je to proto, že prozatím nesplodily potomka. Až budeš v očekávání, tak to krvácení odezní.“
„Až budu v očekávání?“
„No až budeš s manželem očekávat narození miminka.“
*Jenom to ne. Přeci jí určitě vysvětlili, jak se dělají děti, ne? Vždyť mi sama vyprávěla, že se narodila z bříška maminky. Hlavně ať po mně níkdo nechce, abych jí poupravil pohádku o čápech a vránách.*
„Až budu mít dítě v bříšku?“ zeptala se nevinně a mně se trochu ulevilo. Ovšem bohužel né na dlouho.
„Ale to já nikdy mít nebudu.“ Řekla to tak rezolutně, že mě tím zaskočila.
„Proč ne? Je to přeci přirozené.“
„Protože já nechci umřít.“
„Alex, ale maminky né vždycky umírají při porodech. Vždyť jsou i takové, co mají třeba šest dětí. V mém čase dokonce na zemi hrozí úplné přelidnění.“ Usmál jsem se.
Mlčela. Mlčela docela dlouho. Bál jsem se podívat, nad čím uvažuje.
„Co je to za balíček?“ prolomila nakonec to dusivé ticho.
Hups. No to jí fakt vysvětlovat nebudu. Podal jsem jí ho do ruky.
„To je na ty tvoje ... ehm .. obtíže. Obávám se, že je teďka budeš mít co měsíc tak zhruba týden až do svých padesáti let. Samozřejmě krom doby, kdy budeš čekat miminko.“
Na bližší specifikaci vložek už jsem vážně neměl. I tak jsem se červenal až na prdeli. Snad na to přijde sama, přeci má taky nějakou hlavu, že jo.
„Jak se to užívá?“ překvapila mě dotazem. Přiznám se, že už jsem si přál to mít za sebou. Všechno jenom tohle ne. Úúúúúháááá.
„Určitě na to přijdeš. Je tam návod s obrázky.“ Eh – teda doufám ...
„Aha.“ Pronesla a já doufal, že už je to všechno.
GONG.
Bože, ten zvuk mi zněl jak rajská hudba.

Vypadala děsně posmutněle. Asi měla spoustu otázek a já jí připadal jako vhodnej zdroj informací. Což se zase mně ale ani trochu nezamlouvalo. Nejradši bych z tohodle pokoje vypadnul a to co nejdřív. Večeře je výborný nápad. Dokonce mi došlo, že mám celkem hlad.
„Večeře.“ Řekla tiše a vstala. Sklonila hlavu a nerozhodně stála na místě.
Čekal jsem, protože mi bylo jasný, že ještě něco chce. Asi jsem příšerná cíťa, protože mi jí bylo líto. Nejradši bych jí ze svého času přines nějakou odbornou knížku nejlépe s ilustracema a dál se o ni nestaral. Moje máti to udělala přesně tak a ty důležité podrobnosti jsme si řekli s klukama ve sprchách. Jo, tam se toho dycky napovídalo ... . A taky napoměřovalo, ale to už je asi zase jiná kapitola.
Prozatím mi z těch vzpomínek zůstal jenom pobavený úsměv na rtech.
„Něco tě pobavilo?“ zeptala se dotčeně.
„Ne Výsosti. Jen jsem si na něco vzpomněl. Ze svého času. Měla jsi ještě něco důležitého na srdci?“
*Prosím ať nemá. Prosím ať nemá.* modlil jsem se v duchu.
„Jenom ... jsi si jistý? Možná bych měla přeci jen zajít za léčiteli.“
Netušil jsem už jak ji utišit. Všechna slova, která jsem měl po ruce už jsem řekl. Čas ubíhal. Od prvního gongu uběhly už alespoň dvě minuty.
„Jsem si jistý.“ Řekl jsem s takovou jistotou, že jsem i sám sebe překvapil.
„Tak pojďme.“
Hlas měla přiškrcený. No co já vim jak se s tím holky normálně vyrovnávaj. Na tohle nejsem dost dobře stavěnej. Snad to už bylo konečně všechno.
Z mého pokoje byla jídelna o něco blíž, takže jsme tam byli rychle. Druhý gong ještě nezazněl a my už jsme byli u stolu. Hrabě už na nás čekal. Venku tma tmoucí, takže mi mohlo být jasné, proč je tady tak brzo. Pro něho den teprve začíná.