Author' s challenge II - Ta z metra 36

„Okamžitě ho zase napojte.“ Zaječela Saša na doktora ve chvíli, kdy se na monitoru ukázala dlouhá rovná čára.
Mohla to být jenom halucinace a nebo splněné přání. Mohlo to být vlastně cokoli, ale Honza se probudil. Viděla to přeci. Byl to on a prosil ji, aby mu pomohla. V žádném případě ho nenechá umřít. V ŽÁDNÉM.
„Paní Malá.“ Začal chlácholivě doktor, který si nejspíš myslel, že Saše prostě přeskočilo ze zármutku.
„Řekla jsem zapojit. Jinak nemocnici zažaluju za vraždu.“ Řekla tak nekompromisně, že doktor jenom zamžikal očkama.
„Ihned.“ Dodala vzápětí, protože se nedělo vůbec nic.
Konečně jako ve zpomalenym filmu, který se dostává do normálních otáček, se pohnuly věci kupředu.
„Adrenalin.“ Štěkl na blízko stojící sestru, která mu ho rychlostí blesku podala do ruky. Vpíchl to přímo do kapačky.
„Zapojit ventilátor.“ Mladší medik stojící u dveří přistoupil k Honzově hlavě a do kanyly, která mu stále ještě čouhala z krku, připojil ventilátor. Zapnul čudlík a Honzova hruď se začala pravidelně zvedat s každým pumpnutím stlačeného vzduchu do plic.
Stále dlouhá rovná čára srdečního tepu.
„Šoky!“
Saša stála opodál a jen to sledovala. Opírala se o stěnu, protože sama stát nemohla. Neovládala úplně přesně třes celého těla. Ten hlas ji provázel kam se podívala. Byl pořád s ní. Honza žije!!! To jediné měla v hlavě.
Kupodivu se mu srdce rozeběhlo okamžitě na první výboj. Pouhých 200 joulů stačilo na to, aby ho znovu nahodili. I lékaři to přišlo divné. Očekával větší komplikace.
*Jak dlouho byl asi bez kyslíku?* Procházelo mu při tom hlavou. Nebyl s to si to přesně časově uspořádat.
„Připojit EEG. Jak dlouho byl bez kyslíku?“ zeptal se, než by se na svůj úsudek spolehnul. Ale nemohlo to být příliš dlouho. Jen pár minut tak šest sedm. Víc ne.
Saša ani nedutala. Vytřeštěnýma očima zírala na to všechno a nešlo jí z mysli, jak jen bylo možné, že se Honza na ten moment probudil. Měla pocit, že to snad museli vidět všichni. Pravdou ovšem bylo, že ona byla jediným člověkem, který to viděl. A pak, když začla tak nepříčetně vyvádět, lékaři i sestry si jednoduše mysleli, že jsou to pocity zoufalé ženy. Že to dělá z bolesti.
Tak málo chybělo. Ještě chvíli a jeho plíce by vypověděly poslušnost. Do mozku by se nedostal kyslík a on by odešel. Alespoň jedna konkrétní sestra si pomyslela, že je to svatokrádež. I když to je asi sporné. Co by tak asi Bůh chtěl? Mají právo toho člověka odpojit od přístrojů, ačkoli už takovou dobu nebyl schopen přežít sám od sebe? Měli vůbec právo ho na ty přístroje napojit? Není tohle všechno ještě nakonec zásah do boží prozřetelnosti? Jak se jen s tímto dilematem vyrovná mysl silně věřícího člověka?
Přesto neudělala nic, čím by zabránila znovunapojení toho člověka na přístroje a i ona byla jako ostatně všichni ostatní, překvapena, jak rychle se Honza o život znovu přihlásil.
To ona nasazovala elektrody na jeho hlavu a připojovala EEG. Záznam začal vylézat okamžitě. Rozšířily se jí zornice.
„Pane doktore!!!“
*To byl úlek?* zhrozila se Saša a odlepila se od stěny. Konečně se odvážila přijít blíž. Jenomže těm čáranicím na papíře, který zrovna vylézal z přístroje, pramálo rozuměla. Obrovské píky nahoru a dolů.
Doktor přišel blíž a byl stejně překvapen jako sestra. Vzal to do rukou.
„Upravte ty elektrody ještě. Musíme si být jistí.“
Sestra předělala dvě elektrody a spustili přístroj okamžitě znovu.
„Jistí čím?“
Doktor zaznamenal Sašinu přítomnost. Narovnal se od přístroje a zpříma se na ni zahleděl.
„Právě jste mu zachránila život.“
„Takže jste ho stihli napojit ještě včas? A ... co jeho mozková aktivita? Jak moc ho to poškodilo?“ zeptala se a z toho, jak lékař váhal s odpovědí, ji po zádech mrazilo.
„Je vyšší než předtím.“ Řekl nakonec a usmál se.
Sašu tím ale maximálně zmátnul.
„Jak tomu mám rozumět? Že je všechno vpořádku?“
„Ano. To nepochybně ano. Myslíme si, že se probouzí.“
„Můj bože.“ Saša sepjala ruce a začala se smát. Nemohla zaboha přestat. Ta malá jiskřička naděje v ní se v ten moment rozhořela v požár.