Ohniví andělé - Prolog

Tichým hlasem začala vyprávět:

Před mnoha lety žila v jiném – úplně jiném světě jedna žena. Měla dva krásné syny. A ti synové se přátelili s jednou dívkou. Byly to ještě děti, ale přesto bylo poznat, jací lidé z nich jednou vyrostou. Chlapci byli odvážní a dívka velice divoká. Byla to jediná dcera vládce celé země. Jmenovala Rhianna Raven a chlapci Joshua a Nathaniel Crow. Jejich rodiny byly spojeny tenkým poutem starého přátelství otců, které se Joshua Crow – otec chlapců snažil udržet stále čerstvé.

Jednoho krásného a slunného dne si hráli na dvoře, když otec dívky přivedl nádherného hřebce. Byl to obrovský kůň. Srst i hřívu měl černou jako havraní křídla. Byl to dar pro dívčinu matku. Malá Rhianna byla zvířetem okouzlena. Fascinoval ji svou divokostí, která se tolik podobala té její. Také chlapci se snažili ke koni přiblížit. Ale skřetí štolba Sirix děti odehnal. Nezkrocené zvíře bylo příliš nebezpečné. Děti to však odradilo jen na chvíli.

Před půlnocí se všichni vykradli ze svých pokojů a hnali se ke stájím. Obdivovali hrdé zvíře a malá Rhianna si povzdechla, jak ráda by se na něm projela.

Joshua byl z nich nejstarší a právě tento rok se rozhodl, že až vyrostou, Rhiannu si vezme. Proto by udělal cokoli. Jen aby se jí zalíbil. Tak se stalo, že otevřel hřebcovo stání a odvázal ho. A kůň si to nechal líbit. Dokonce dovolil, aby se chlapec vyšplhal na jeho hřbet a pobídl ho opatrně k pohybu. Rhianna i Nathaniel na Joshuu obdivně hleděli.

Chlapec a kůň vyjeli ze stájí na nádvoří. Za nimi se hnali oba spiklenci. Tam si jich však všimly stráže. Jeden ze strážných si myslel, že někdo krade pánova koně a zatroubil na poplach. Hřebce ten zvuk k smrti vyděsil a on se zdivočele vzepjal na zadních. Joshua tvrdě dopadl na dlažbu. Nad jeho omráčeným tělem se stále vzpínal hřebec a každou vteřinou hrozilo, že ho kopyty rozdrtí…

Mezitím k němu přiběhly obě děti. Malý Nathaniel se vrhl k bratrovi a pověsil se na koňskou hřívu, aby zvíře uklidnil. Ale Rhianna zůstala bez pohybu. Hleděla na hřebce a téměř nedýchala. Nikdy v životě nebyla tak vyděšená.

Všechno ostatní se událo jako v hrozném snu. Kopyta jen těsně minula Joshuovu hlavu a ta se znova vznesla do vzduchu. Nathaniel se stále držel hřívy, když se kůň rozběhl. Snažil se setřást nevítanou zátěž. Chlapec se pohybem hřebcova těla vznesl do vzduchu. Několik nekonečných vteřin letěl. Na dlažbě se pod jeho hlavou začala zvětšovat kaluž krve.

V tu chvíli byl na nohou už celý hrad. Přiběhlo služebnictvo i rodiče dětí. Nocí se ozval pánův rozkaz. Kůň se okamžitě zkameněl uprostřed pohybu.

Joshua se konečně pohnul a zvedl se na pažích. Omráčeně zatřepal hlavou a snažil se popadnout dech. Byl celý pomlácený, ale kromě modřin z toho vyšel bez újmy. Při svém pádu omdlel a to mu zachránilo život. Malý Nathaniel neměl takové štěstí.

Jejich matka se s výkřikem vrhla k mladšímu synovi, který se nehýbal. Bylo pozdě. Pozdě na křik, pozdě na lítost, pozdě i na mocnou magii dívčiny matky. Nebylo síly, která by mu vrátila život. Jediný malý kamínek prorazil při pádu chlapcův spánek a vryl se do jeho mozku.

„Co jste to provedli?!“ Pláč zoufalé matky se nesl nocí ozářenou měsícem. Joshua se vrhl k tělu bratra a jeho nářek ji doprovázel. Jen Rhianna dále stála nepohnutě a slepě pohlížela na žalostnou scénu před sebou. Neuronila jedinou slzu. Ani té noci, ani o řadu dní později, když chlapce ukládali do hrobky. Právě absence toho viditelného žalu popudila ženu tak, že nad hrobem syna vyřkla kletbu, která měla přinést zkázu dívce i mnoha dalším.

„Hrdá Rhianno - krásná Rhianno - krutá Rhianno. Dnes tvé srdce zkamenělo a oči tvé v jantar se proměnily. Snad necítíš bolest a svědomí výčitky, ale slyš má slova, neb ta tě budou pronásledovat až do konce všech věků…“


„Maminko, co se stalo pak? Jak zněla ta kletba? Naplnila se?“

„To se teprve uvidí, moje malá. To se teprve uvidí,“ zašeptala se zastřeným zrakem a pohladila dívčiny vlásky s ošklivou předtuchou.