Tepání duše - prolog

Vždycky věřil v určitou sílu mysli. Dokonce, i když se mu stala ona nehoda, věřil, že ho z toho Bůh nebo on sám vyseká. Ale nevysekal. Ne, nikdo mu nepomohl. A on se potápěl. Padal stále hlouběji, až myslel, že utone v temném zákoutí svých myšlenek. Těch, které se objevují v noci a sžírají vás a vy, přestože se tak moc snažíte, nedokážete zabránit tomu, aby vás napadaly. Byly pro něj jako červi, jako dotěrné pijavice prahnoucí po krvi, která mu ještě kolovala v tom starém těle. A ať se snažil sebevíc, ať se pokoušel všemi možnými způsoby, nepodařilo se mu to. Vždy, když si myslel, že už se z toho srabu konečně dostává, objevilo se něco, co ho znovu srazilo na kolena až na samotné dno. Ale na druhou stranu je také dost dobře možné, že kdyby nebojoval, zůstal by na tom dně doteď. Možná, že by se v tom sajrajtu topil, dokud by ho nezavalila tíha vlastních negativních myšlenek. Snažil by se plavat po proudu, ale ta krvavá řeka zapomnění by ho táhla dál.
Nesčetněkrát se ptal sám sebe, proč se to stalo právě jemu. Nač se právě on stal terčem pro smrtelný šíp, ale odpovědi se nikdy nedočkal. A ty hrůzy tu byly dál. Hlodaly ho a hlodaly, dokud necítil jejich přítomnost až v samotném morku kosti, až v samotné vibrující bránici a zmítajících se střevech a tepajícím mozku, který promlouval: „Klepy klep, klepy klep,“ bez sebemenšího zaváhání, bez sebemenší cudnosti. Lhal sám sobě, když si říkal, že tohle všechno možná přejde. Už od samého začátku moc dobře věděl, že to nepřejde. Že to nebude dobré a že místo toho, aby se z toho všeho nějak vylízal, zapadne v těch sračkách až po pás. A nikdo ho neuslyší, nikdo mu pak už nebude schopen pomoci. A tohle věděl, ale bál se si to připustit. A každou noc, když šel spát, věděl, že zapomene. Zapomene na své sny i skutečnost – na veškerou existenci…