Author´s challenge II - Ta z metra 37

Sedli jsme si ke stolu, ale nedalo se žádným způsobem přehlédnout, že je Drácula poněkud nervózní. Ze své obligátní sklínky vína (nebo čeho vlastně) každou chvíli neobratně upíjel. Dokonce se mu ruka třásla tak, že kapka z toho pohárku vylétla a přistála na ubrusu.
Postřehl jsem to periferním viděním a nekomentoval to. Tedy až do chvíle, než jsem si všimnul, jak pomalu se ta skrvna rozpíjí. Ani jsem nedořízl maso a zaostřil jsem.
*Víno by se přeci rozpíjelo rychleji.* došlo mi.
Ta skrvna byla rudá. Jako krev. A rozpíjela se jen pomalu. Byla hustá.
Zvedl jsem oči a zachytil nepříjemný pohled hraběte, který nejspíš naprosto přesně věděl, kam se moje myšlenky ubírají.
„Nechutná vám?“ zeptal se a Alexandra se na mě poděšeně podívala. Její otec při večeři prakticky nemluvil. Takže pokud se ozval, rozhodně to nevěstilo nic dobrého.
„Je to delikátní.“
„Co že to je?“
Hm. Tohle slovo se asi v tomhle století ještě nepoužívá.
„Delikátní. To znamená jemné, chutné nebo také vynikající. Původně toto slovo pochází z francouzštiny.“
Jak se na mě zahleděl mě určitě nepotěšilo.
„Učit máte mou dceru, né mě.“
„Pardon.“ Zmohl jsem se jenom na omluvu. Zase přestřelil.
Drácula už od té doby nepromluvil. Jen pořád pošilhával po Alexandře, což se mi ani málo nezamlouvalo. Co tím jako sleduje?
*Už se to blíží.* uslyšel jsem ve své hlavě Praetorův hlas a hlad mě přešel jak mávnutím kouzelného proutku.
Odložil jsem stříbrný příbor a ani se nepozastavil nad tím, že už v tomhle století je. Předtím jsme přeci jedli rukama. No co. Patrně je to u zvěřiny zvykem.
„Promiňte,“ prolomil jsem hrobové ticho, i když jsem si okamžitě připadal jako vetřelec,“ještě mi není zcela nejlépe. Dovolte prosím, abych se směl odebrat do své komnaty a odpočívat.“
Zahlédl jsem, jak stiskl zuby a stoličky mu pod ušima udělaly typickou vybouleninu. U svého otce jsem ji nesnášel, protože vždycky znamenala jen jediné. Klid před bouří.
*Zůstaň!!!* přikázal mi Praetor a já najednou neměl, jak se z toho vykroutit. Možná jediný způsob ...
„Nebo mám dle protokolu počkat až dojí Vaše dcera?“ dodal jsem to vpodstatě vzápětí, takže to vypadalo, jako že plynule navazuji na myšlenku. Tedy aspoň jsem v to doufal.
„Smíte odejít.“ Pronesl to s ledovým přídechem, že jsem se o Alex začal regulerně bát. Co teď?
„Jen dopiji.“ Usmál jsem se
Dráculova sklenka byla úplně prázdná a hrabě se rozhlížel po sloužících. Jako na potvoru nikde nikdo nebyl a jeho pohled co chvíli sjížděl na jeho dceru.
Konečně mi to doteklo. Pozdě, ale přece. Někdy mi přijde, že mi v tomhle století nejdřív ubrali půlku mozku a pak mě vypustili. Uf.
Vtom hrabě vstal, odstrčil židli a pohybem rychlejším, než jsem byl schopen zachytit se přiblížil k Alex.
„Krev.“ Zaslechl jsem jeho zanícený šepot.
„Nechte ji!!!“ vykřikl jsem a popadnul stříbrnou jehlici, která byla zabodnuta ve zbytku jehněčího, které jsme měli k večeři.
V té době už ale Drácula svou dceru nepříjemně svíral v pažích. Dvanáctileté děvče se mu sotva mohlo vytrnout.
„Otče, pusťte, to bolí.“ Snažila se bránit, ale bylo jí to málo platné.
Musel jsem se rozhodnout rychle. Když mu nezabráním, aby ji kousl, tak z ní bude upír. Pokud tomu zabráním, tak jí zachráním život. Co teď?
„Auuuu.“ Zakřičela bolestí, jak se jeho zuby zabodly do jejího štíhlého krčku. Drácula už se nejspíš vyloženě těšil na prýštění mladé čisté nezkažené krve.
Jenomže tu radost jsem mu zkazil. Jeho zuby ještě ani neprorazili její kůži. Zato jehlice, kterou jsem držel v ruce, spolehlivě probodla jeho tělo skrz naskrz.