Author´s challenge II - Ta z metra 38

Čekal na ten den celá staletí a věděl i přesnou hodinu, kdy musel dorazit. Načasoval si to přecizně, aby všechno stihl. Takže mu teďka zbyla drobná rezerva a on byl kvůli tomu poněkud nervózní.
Přešlapoval po chodbě hradu a ven se mu příliš nechtělo, protože nepříjemně poprchávalo. Nakonec se přeci jen dočkal. Hodil přes sebe dlouhý černý kabát, přes hlavu si nasadil kapuci a vyrazil. Zarazily ho provazce vody, který na mírný deštík ani málo neukazovaly. Spíš na menší průtrž mračen.
*Úplně jsem zapomněl, že tenkrát bylo tak hnusně.* pomyslel si a s pocitem značně znechuceným kráčel blátivou cestou od hradu směrem k lesu. Dlouhý blesk protnul oblohu a osvítil cestu, po které šel, jako ve dne. Doopravdy se poměrně vylekal, protože to zasáhlo strom nedaleko od něho a ten zvuk padajícího kmenu mu rozhodně nebyl příjemný. Podvědomě přidal do kroku.
Bylo to skoro neskutečně daleko, ale konečně se před ním otevřelo malebné údolíčko, ve kterém toho tolik prožil. Zastavil se a i přes ty proudy vody se mu zdálo nádherné. Člověk by řekl, že byl dojatý. Stýskalo se mu po tom místě, těch lidech i těch časech. Dobře věděl, co s tím vším stane za pár stovek let. K nepoznání jeho rodnou vísku změní na tepající město z betonu a on s tím nebude moci dělat ale vůbec nic. Snad ho to i bolelo. Bylo mu to líto.
Podíval se na hodinky, které měl na levé ruce a o kterých si v tomto století mohli nechat leda tak zdát a zjistil, že jde vpodstatě na čas.
Začínal být promoklý až na kůži, když konečně dorazil až k poslednímu domku, který by se s klidem dal nazvat chatrčí. Majitele by to asi ani neurazilo.
Z kominu se kouřilo, za docela malinkatým okénkem bylo vidět, že se svítí. Petrolejka, která stála na stole, poskytovala mihotavé světlo. Nahlédl dovnitř a viděl mladého člověka, jak sedí u stolu a čte starou rozdrbanou knihu. Nemusel pátrat po tom, co čte. Věděl to. Bible.
Zhluboka se nadechl, narovnal a zabušil na dveře.
Uvnitř sedící člověk zaznamenal zvuk, který ho vyrušil v rozjímání. *Koho to sem čerti nesou?* pomyslel si a nešťastníka litoval, že v takovém lijavci vůbec musel opustit světnici. Nejspíš někdo ze sousedů potřeboval s něčím pomoci. Do otvírání se mu ani příliš nechtělo. Vyhlídky na to, že by musel pryč do deště, ho zrovna nelákaly.
Přesto neochotně vstal a otevřel.
Jaké tedy bylo jeho překvapení, když v příchozím nepoznal žádného ze sousedů.
„Mohu na okamžik dál? Venku je opravu ošklivo.“ Otázal se Praetor a mladík jakkoli se snažil, nemohl jeho obličej zpod kapuci zaznamenat.
„Jistě, pojďte dál.“ Pozval ho, ale měl z Praetora neobyčejně nezvyklý pocit. Něco nebylo zcela vpořádku.
Praetor si snažil nevšímat si toho nervózního počínání svého hostitele, pověsil si plášť nad pec a posadil se ke stolu.
„Dáte si teplé mléko?“ zeptal se příchozího bez toho, že by se na něho byť jen podíval.
„Velmi rád.“ Odvětil Praetor a sledoval počínání svého mladšího já. Nutilo ho to k úsměvu. Když za ním tehdy přišel starší muž v kápi, nikdy by si byl nepomyslel, co všechno se potom stane a co prožije. Teď ale bylo na čase, aby uzavřel časovou smyčku. Věděl i to,co přijde dál, ale měl několik století na to, aby se připravil a v tuto chvíli už připraven byl. Byl smířený a odhodlaný. Mělo to tak být a bylo to tak vpořádku.
„Odkud kráčíte a kam?“ zeptal se mladík spíše ze zdvořilosti, aby řeč nestála. Ohříval mléko a naléval ho do hrnku.
„Z hradu a jdu za tebou.“
Ta odpověď mladíka poněkud vyvedla z míry, že se málem opařil.
„Za mnou? Z hradu? Provedl jsem něco?“ prudce se otočil a zahleděl se na příchozího. Čímž utrpěl další šok.
Praetor se jen usmíval a mladíka si prohlížel. *Byl jsem vážně hezký člověk.* pomyslel si samolibě.
„Otče?“
Ještě že všechny hrnky i krajáč s mlékem odložil, protože teď by mu to určitě spadlo na zem. Díval se do očí svému otci, který byl už 20 let po smrti. Blouzil snad? Byl nemocen? Uhranut? Že by se málo modlil? Nebo snad Bůh zahlédl jeho myšlenky, že se mu nechtělo pomoci bližnímu svému a teď ho trestá? Jak rád by nyní běžel do sychravého počasí, jen aby jeho duše byla spasena.
„Uklidni se. Já nejsem náš otec. Já jsem ty a ty jsi já. Jen mně je o 1572 let více.“
Ten mladší strachem polknul.
„To přeci není možné.