Labyrint II: Sářin návrat - 25. kapitola

Velká bílá sova samozřejmě seděla za oknem.
Za oknem, jímž hleděla přímo do haly, kde na schodech seděla zoufalá Sára.
Možná by bylo lepší říci zhroucená…
Ona však sovu neviděla. Krom toho, že se kolem sebe nerozhlížela a zaobírala se momentálně pro ni mnohem těžším problémem, než je sledovat věci okolo sebe, by ani přes tmu, která se již venku snesla, neměla šanci ji uvidět.
Její tělo se právě otřásalo vzlyky.
Vypadala zoufale. Jako ztracená malá holčička… přestože z ní dávno byla krásná a zralá žena…
Jareth na Sáru ve své ptačí podobě hleděl a velikýma žlutýma očima se do ní vpíjel. Tak dlouho na to čekal… tak dlouho doufal…. tak dlouho ji neviděl… a nyní se mu přání konečně vyplnilo. Dočkal se. Ano, trpělivost skutečně přináší růže, pomyslel si.
Pomsta je má!
Brzy bude má! Již brzy…
Vzal ji to nejcennější co má… co měla…
Teď to mám já!
A patřičně to proti ní použiju…!
Tu Sára zvedla hlavu, rozhlédla se a Jareth si všiml, že má zarudlé oči a za tu chvilku, co ji pozoroval, až neuvěřitelně ztrápený výraz. Ulpěla pohledem na okně, ale jen na kratičkou chvíli a rozhodně ne proto, že by tam zahlédla něco podezřelého.
A pokud je něco takového vůbec možné, náhle – na jednu jedinou neskutečnou vteřinu pocítil sám k sobě odpor za to, že jí působí takovou bolest. Vmžiku se však z tohoto pocitu otřepal.
Co ho to, proboha, napadlo?
Vlastně nic překvapujícího. Koneckonců – Labyrint tak byl napsán. I on. Tím přihlouplým pisálkem, který ho kdysi stvořil. Proč vyslechl prosbu cizí dívky a na její přání odnesl jejího malého bratříčka? Bylo to přece jasně řečeno: ,,…ale nikdo netušil, že se do té dívky zamiloval král skřítků…“
Přesně proto jej na neznatelnou chvilinku tento pocit překvapil.
Ale Jareth takové nějaké city a pocity neuznával a okamžitě jej odmávnul, jako by nikdy neexistoval – přestože byla Sára krásná. Tak krásná, až mu to bralo dech… ale v porovnání s tím, jak moc se chtěl pomstít za dávné příkoří, bylo tohle poznání tak nicotné, že o něm vlastně ani nevěděl.
A Amy… ano, i Amy byla krásná. Byla celá Sára v jejím věku – až na ty vlnité blonďaté vlasy a modré oči, které byly právě v tuto chvíli zavřené.
Amy totiž právě spala.
V jeho komnatách na jeho hradě uprostřed Labyrintu.
Přesně v těch místech, kam si kdysi odnesl i Tobbyho… Ale Amy se na rozdíl od toho děcka už nevrátí. Ona ne.
Ji si nechá.
Tentokrát zvítězí a to bude Jarethova pomsta.
A Sára to musí vidět. Musí u toho být.
I kdyby měl udělat cokoliv, Sára bude zase v Labyrintu a bude hledat. Zvládla to jednou, jistě to zvládne i podruhé – dostat se do městečka skřítků… Ačkoli… V Labyrintu se vše neustále mění a nic není stejné… A tentokrát nebude mít ani ty svoje příšery, které jí tenkrát pomohly…! S těmi se vypořádal, ty to mají spočítané navěky…!
Jareth nikdy nehrál fér, nikdy, a už nyní věděl, že opět udělá klidně cokoli – třeba znovu obrátí svět vzhůru nohama a bude zpívat, jak ona bude pískat, ale dostane ji do hradu. Dostane ji tam, aby viděla, jak se to, co je jí nejdražší, mění.
Zatím byla Amanda stále krásnou dívkou, právě slastně oddechující v jeho peřinách, ale až se změní – a ona se změní! – pak už se nepřiblíží ani ke dveřím jeho komnaty, natož aby ještě někdy pocítila měkkost polštářů, na kterých on lehával jen zřídkakdy.
Tentokrát Sára ani nemusela vyslovit zaklínadlo, což ale nevěděla. To věděl jen on. A věděl zároveň také, že pokud by jejich setkání, první po tolika letech, mělo být závislé na jeho vyslovení, možná by se nesetkali. Sára by to nikdy dobrovolně znovu nevyslovila. I když – co on ví, co by byla schopna udělat pro dceru…? Pro svou jedinou dceru…
Naprosto stačilo, že je vyslovil někdo z její blízkosti. Tím lepší, čím bližší jí bytost, která jej vyřkla, byla. Od té chvíle měl Jareth po dobu celé jedné noci právo se kdykoliv do domu bez pozvání vrátit. Většinou to však nedělal. Nebyl zlodějem hmotných věcí, nic dalšího od lidí nepotřeboval. Jen je samotné – nejlépe samozřejmě děti.
Navíc nebylo hodně těch, kteří by příběh Labyrintu znali. A ti, kteří jej znali a nešťastnou náhodou vyslovili, co neměli, nahlas, až pozdě zjistili, že blízkého člověka již zřejmě nikdy nenajdou. Takových však opravdu bylo jen pár, a proto také jen pár z těch podivných bytostí, kreatur a příšer, jež Labyrint obývali, bylo vytvořeno právě tímto způsobem. Většina vznikla zároveň s ním, jako daná součást Labyrintu.
Ale s Amy to bude jiné, ta bude skřítkem jím vytvořeným. Možná si ji pak nechá i na hradě a nevyžene ji někam do Labyrintu, aby se tam o sebe postarala, jak umí.
A možná s ní nakonec naloží úplně jinak…
Uvidí po uplynutí doby.
Pravidla byla stále stejná.
Tedy některá.
Tentokrát se nenechá zničit odříkáním nějaké přihlouplé básničky…
Znovu se sovíma očima zahleděl na Sáru.
Pořád seděla na schodech, hlavu opřenou o zábradlí.
Vsadil by se, že ví, na co myslí…
Věděl, že nakonec jej zavolá. Jedno jakým způsobem, ale zavolá.
A on přijde.
Chtěl ji.
Chtěl ji v Labyrintu.
Chtěl ji a toužil po ní všemi způsoby, jakými může muž po ženě toužit. Už od jejich prvního setkání…
Ale mnohem víc než to ji chtěl vidět trpět.
Chtěl vidět Sáru trpět, až se bude před jeho očima dívat, jak se její Amy navždy změní…
Než se toto stane, nebude mít klid.
Poté ji pošle zpět sem.
Domů.
Samotnou. Zlomenou. Zničenou.
A už ji nikdy nevyhledá.
Vyrovná tak účet za Tobbyho – zvítězí.
Ta představa Jaretha tak uspokojila, že nedokázal ve své duši potlačit vítězný smích a ten se z jeho hrdla vydral v podobě hlubokého temného sovího zahoukání.