Author´s challenge II - Ta z metra 40

Že jsem ho bodl mělo jedinečný a okamžitý efekt. Alexandru pustil z paží a já ji jakž takž zachytil ještě než dopadla na zem. Byla úplně bílá, ale živá a zdravá. Posadil jsem ji na židli a sledoval po očku Dráculu.
Zapotácel se a nemohl uvěřit tomu, že jsem ho skutečně zabil. Tedy já taky nemohl uvěřit tomu, že jsem vzal tu jehlici a zabodl mu ji do těla. Ovšem nevypadalo to, že by se hodlal se životem jen tak honem rychle rozloučit.
Padl na kolena a z hrudníku se mu kouřilo. A to přesně v místech, kde jehlice procházela jeho tělem.
Alexandra na to koukala také a byla v absolutním šoku. Ještě jsem ji držel za paže, když se najednou ode mě odtáhla.
„Ty vrahu. Zabil jsi mi tátu. Jsi vrah vrah vrah!“ začala na mě hystericky ječet a já od ní ustoupil.
„Přeci jsem ti zachránil život.“ Poněkud naivně mi splynulo ze rtů a už v tu chvíli jsem si za to nadával. Došlo mi, že tohle mi nikdy neodpustí.
Praetor se objevil hned za jejími zády a se spokojeným úšklebkem na mě hleděl.
„Tohle bylo to, proč jsme sem přišli?“ zeptal jsem se ho přímo a Alexandra se zastavila. Pomalu se otočila s bojácným výrazem v obličeji. Ale když viděla Praetora, paradoxně se jí ulevilo.
„On mi zabil otce.“ A vrhla se mu do náruče. Plakala mu do košile a on se usmíval. Z toho mě fakt mrazilo.
„Já vím, maličká, já vím. A rozhodně za to zaplatí.“ Řekl důrazně.
„Cože?“ přestávalo mi to dávat smysl.
Alexandra se otočila na mě ještě v Praetorově náručí.
„To tedy zaplatí. Nevím, jak jsem ti jen mohla věřit.“ Ublížený dětský pláč. Na tohle jsem vážně neměl.
Ale Praetor využil chvilkové nepozornosti a zakousnul se k mému úděsu Alexandře přímo do šíje.Tentokrát tepnu prokousl zcela určitě, protože jsem zaslechl mlaskavý zvuk, jak pil její krev.
Nebyl jsem schopen jediného pohybu.
„Co to má ksakru všechno znamenat?“
Dopil její krev a maličká se mu shroutila k nohám.
„Neboj se, tohle si docela určitě nebude pamatovat. Ale navždy bude vědět, kdo je jejím otcem.“ Zasmál se nepříjemným brutálním smíchem.
„Pro tohle to všechno bylo?“
„Ano. A událo se to přesně dle mého plánu.“
„Jak v tom všem ale figuruji já? Proč právě já?“
Potřeboval jsem odpovědi a teď byl na ně ten nejvhodnější čas. Už nebylo o co bojovat. Vše bylo dobojováno.
„Ale Honzíku. Vždyť je to tak jasné. Bez tvého otce bych nikdy nebyl schopen cestovat v čase, slyšet myšlenky ostatních, regenerovat zázračnou rychlostí a ani bych neměl nadlidskou sílu. A ty jsi byl jeho prvním pokusným králíkem. Cožpak si nevzpomínáš? Ukazoval ti tu sloučeninu tenkrát v nemocnici. Napíchnul ti trošek do kapačky a když jsem viděl, jaké to má účinky, okamžitě jsem tu sloučeninu musel mít.“
„Zabil jsi mi tátu?“ zeptal jsem se zděšeně a vzpomněl si na to, jak seděl u mé postele s baňkou plnou zelené tekutiny. Tenkrát jsem si myslel, že je to halucinace, ale to byl podle všeho omyl. A pak ho nalezli mrtvého dole v jeho laboratoři. Přeci mi tenkrát říkal, že vynalezl směs, která ze mě udělá pána světa. Jenomže místo mě ho udělala z Praetora. Sevřel se mi žaludek znechucením.
Praetor našpulil pusu, zamlaskal a nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ale notak. Nebuď naivní. Byla to racionální transakce. Buď jeho život a nebo můj a já jsem si logicky vybral ten svůj.“
„Měl on také na výběr?“ zeptal jsem se a krev se mi vařila vztekem.
„Vlastně ani ne.“ Řekl Praetor s lehkým úsměvem, kdy bych mu nejraději vytrh zubní protézu. Nepochybně to věděl, protože číst mi myšlenky pro něho nebyl problém. Hajzl.