Author´s challenge II - Ta z metra 41

„Stejně to nechápu. Proč to všechno? Proč ten přesun sem a proč jsem tu měl být já? Přeci to nedává smysl.“
Byl jsem poněkud bezmocný. Pravděpodobně tím, že jsem se tak vehementně snažil všechno zjistit, jsem si pod sebou kopal parádní hrobeček, stavěl si hezkou bytelnou rakvičku, polstrovanou a stloukal si pěkný masivní křížek. Jenže co krom pravdy ještě na tomhle světě chci? Asi nic. Nejspíš až se to všechno dozvim, budu klidněji umírat, nebo tak něco. Ačkoli kdo se tak bojí smrti jako já, tak si asi teď klepe na čelo, že bych nějaké podobně naivní přestavy moh vůbec nechat proběhnout svou myslí.
„Ale co ti na tom nedává smysl? Proč to všechno? Přeci kvůli ní.“ Ukázal na bezvládné tělíčko ležící na paravanu, na který ji s dojemnou péčí položil. Kdybych nevěděl, že z ní právě udělal upíra, málem bych si býval myslel, že mu na ní záleží.
Asi jsem se musel tvářit hodně nechápavě a nedůvěřivě, protože Praetor už celkem ochotně pokračoval ve svém výkladu. Přišlo mi na mysl, že se asi vyloženě rád poslouchá. Dyk se tu už nějakou dobu plácal po rameni, jaký je pašák. Manipulace by mu šla.
„Je tolik podobná své matce.“ Vzdychl a já zrychleně zamrkal víčky. „Kdysi dávno jsme s hrabětem o ni soupeřili. Elisabeth byla přenádherná dívka s vlasy jako uhel a očima jako samo nebe. Miloval jsem ji nade všechno. Ale jejímu otci jsem nebyl dost dobrý. Zato hrabě byl dokonalá partie. Šlechtic do rodiny.“ Znechucení z něj přímo čišelo. Musela to být krutá doba.
„Tak jsi ji taky zabil?“
„Probůh né. Elise bych nikdy v životě nezkřivil vlásek na hlavě. Zemřela při porodu. Tehdy jsem u toho nebyl a netušil jsem to. Nemohl jsem jí nijak pomoci. Né že bych se o to nesnažil. Ale jsou některé linie osudu, které ani cestováním v čase nelze porušit. Takže ač jsem zkoušel cokoli, vždy to skončilo tak, že byla ženou hraběte Dráculy a povila mu dceru, u jejíhož porodu zemřela. Nenech se mýlit. Pokud má člověk dítě s upírem, vždy z toho vzejde lidské dítě. Základní genetický kód. Hrabě byl upírem dávno před tím, než jsem se narodil.“
Sedl si na paravan k Alexandře a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Byla ještě bledší než obvykle. Bože, tak bílá. Jako kdyby už nežila.
*A já jsem selhal. Nedokázal jsem ji ochránit.*
Praetor na mě pohlédl a tentokrát se neusmíval.
„To ani nemůžeš. I tato linie osudu je daná. V případě, že bych to neudělal, tak se vy dva nikdy nepotkáte. Na to jsi pomyslel?“
Trochu jsem se v těch časových smyčkách začínal ztrácet. Krucinál.
„Ne.“ Hlesl jsem odevzdaně. Takže pokud to takhle má být, skončilo to všechno tak, jak mělo.
„Co teď se mnou bude?“ zeptal jsem se a bál se toho, co mi odpoví.
Praetor vstal a podíval se mi zblízka do očí. „Teď jeden z nás dvou zemře.“ Řekl a jakkoli nepravděpodobné se mi to zdálo, jeho hlas se třásl.
„Jeden z nás dvou?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že mě nešálí sluch. Totiž on neřekl, že zemřu já. Připustil i možnost, že by mohl zemřít on.
„Ano. Cesta obou z nás tu v tomto čase končí. Jak má, tak tvá.“
„Ale ...“ zaboha jsem to nechápal. „Kdo se postará o Alex?“
Tady se Praetor usmál. Ale kupodivu to nebyl zlý nebo záludný úsměv. Ovšem jeho odpověď mi ten můj rozhodně zase zchladila.
„No ... já.“
Protočil jsem panenky.
„V tomto čase žiju ve dvojím provedení. Teď tak jak mě vidíš je mi 1609 let. Ale narodil jsem se v blízké vesnici a je mi 37 let. Až odejdu, mé mladší já se o Alexandru postará. Víš my upíři máme jednu drobnou výhodu. Sice stárneme, ale zhruba stokrát pomaleji než lidé. Prožil jsem s Alexandrou nádherných 1500 let, kdy byla mou dcerou a nikoho jiného. Vychoval jsem ji a za svou dceru ji vždy budu pokládat.“
„Dobře. Ale hádám, že ses jí nikdy neobtěžoval vysvětlit, proč jsem zabil jejího otce, že? Proto mě bodla. Mám pravdu?“