Author´s challenge II - Ta z metra 42

„Ach ano. Začátek našeho společného příběhu. Ale nemusíš se bát. Ona tě stejně nikdy nepřestala milovat. Nebodla hluboko, to přeci víš. Nehledě na to, že zázračný lék tvého otce tě vyléčil nadmíru rychle. I když vedlejší příznaky té sloučeniny byly docela zábavné. Ani si nepřej vědět, co všechno jsi viděl. Ale to bylo jen jednou. Pak už si na to tvé tělo zvyklo a jiné vedlejší účinky se neprojevily.“
Musel jsem se začít smát. *To bylo to šílenství s Brežněvem, ne?*
*Jo, přesně.* potvrdil mi Praetor.
Přišlo mi, že skládám puzzle. Konečně do sebe všechny dílky začaly pořádně zapadat. Přeci jsem měl podobné schopnosti jako Praetor, pokud mi nakapal tu zelenou kapalinu do pití. Dokázal jsem přesně to, co on.
„Chápu to tak správně, že žádným Strážcem nejsem a žádný takový spolek neexistuje? Všechno sis to vymyslel.
„Naprostou. Nebylo vhodné, abys v té době věděl pravdu. Každopádně mi nikdy nebylo úplně jasné, jak jsi mohl téhle báchorce uvěřit. Cožpak někdo dokáže řídit Boha? Jak by někdo mohl vůbec stát nad nejvyšším stvořitelem? Zvláště pak někdo tak nestabilní a náchylný ke špatným vlastnostem, jako je sobectví, nenávist a mocechtivost, jako jsou lidé. Nebo v mém případě upíři.“
„A co jsem tedy já? Jsem upír nebo člověk?“
„Pochopitelně člověk. Ale pokud by sis to přál, milerád z tebe upíra udělám.“ Usmál se a špičáky lehce přejely přes spodní ret.
„Né děkuji, nemám zájem.“
„Jsi si jistý? Přeber si to jak potřebuješ. Ale Alexandra bude žít ještě dlouho a jak jsem říkal, cesty nás obou tu končí. Jak ta má, tak i ta tvá. Mám tu poslední kapky té zázračné tekutiny od tvého otce.“ Vyndal lahvičku, kde bylo na dně zelené kapaliny a podal mi ji.
„Dobře si rozmysli, co s ní uděláš. Může tě vrátit do tvé původní současnosti. Ale nesmrtelným tě neudělá.“
Povzdechl jsem si. Co ale mám teď udělat?
„Děkuji za nabídku. Zůstanu rád člověkem.“
„Dobře.“ Pohlédl na hodiny u dveří. Velká ručička se už blížila v celou.
„Mám prosbu.“ Zcela hypnoticky se mi zahleděl do očí a donutil mě neuhnout.
„Jakou?“ bál jsem se, co přijde.
„Chci, abys mě zabil.“
„Prosim?“ asi mě šálí sluch. Tohle je přeci blbost.
„Svůj úkol jsem splnil. A za několik okamžiků sem přijde mé mladší já. Musí tu najít Alexandru a těla nás dvou. Nic jiného. Nesmí ho hnát nenávist vůči tobě. K rozhodnutí zemřít jsem dospěl až zde. Došel mi smysl celého mého příběhu. Já už nemám pro co žít. Všechno dobré jsem si už vybral. Zabít upíra může jen člověk. Nebo sejde stářím. Ale to by trvalo dalších dobře 900 let. A to už nejsem ochoten čekat. Chci klid pro svou duši. Chci odejít. Takže sebou pohni, protože nemáme čas.“
„Odmítám tě zavraždit.“ Řekl jsem rezolutně. Přeci nejsem vrah.
Zachechtal se a ani trochu se mi nelíbilo, jak. Obešla mě hrůza. Vyrval z hraběte jehlici, kterou jsem ho probodl a utřel ji do ubrusu.
„Pak ti nedám na výběr.“
Naprázdno jsem polkl. Co hodlá dělat?
„Jak to myslíš?“ o krok jsem ustoupil.
Položil jehlici na stůl jen kousek vedle mě a otočil se na Alexandru. Ležela bezvládně na tom paravanu a bezesporu o sobě nevěděla. Přiblížil se k ní a převrátil ji na záda. Díval jsem se, jak to dělá, ale netušil jsem, proč. Se zvláštními pocity jsem sledoval, jak se jí zvedá hrudník. A i když jsem věděl, že už dávno není člověk, pro mě vždycky zůstane živá. Navěky.
Rozerval jí živůtek a pokračoval dál. Zajel pod její korzet a odepnul sponu její sukně.
„To nemyslíš úplně vážně. Že ne?“
„Ale ano. Víš co bylo první, co jsem spatřil, když jsem vstoupil do tohoto sálu? Nebyly to dvě mrtvoly, ačkoli by to bylo hezké. Viděl jsem sám sebe, jak znásilňuju Alexandru a ty tomu jenom přihlížíš. Dokážeš si to vůbec představit? Je taková hebonká. Čistá.“ Přitom vykasal část její sukně a rozepl si šněrování svých kalhot.
„Zbláznil ses?“ přišel jsem k němu a vzal ho za ruku. Otočil jsem ho k sobě.
„V žádném případě.“
Rozpřáhl se a dal mi ránu, že mi až secvakly zuby. Dopadl jsem na podlahu. Bolelo mě snad celé tělo. Z úst jsem krvácel. To byla šlupka.
Strnul jsem. To co jsem slyšel za zvuky nebylo nic jiného než svlékání oblečení.
Potichu jsem se zvedl z místa a popadl jehlici ležící na stole. Rychlostí, o které jsem netušil, že jí jsem schopen, jsem se k Praetorovi přiblížil. Zrovna si nad Alexandru klekal. Zvednul se mi žaludek.
Tohle ho nesmím nechat udělat. Za žádných okolností. Tohle ne!!!
Rozpřáhl jsem se a vší silou ho bodl do zad. Jehlice jím projela jakoby byla z másla. Vzepjal se. Stihl jsem ho zachytit. Ihned jsem tu jehlici z něho vytáhl a položil ho na zem na záda.
„Děkuji.“
„Donutil jsi mě k tomu.“ Řekl jsem důrazně.
„Nebylo zbytí. Účel světí prostředky.“ Usmál se. „Jdi už. Nezapomeň, že přání je otcem myšlenky. Mé mladší já za chvíli přijde a nesmí tě tu spatřit. Všechno je správně, věř mi. Všechno je přesně tak, jak to má být.“
„Byla to lež, že? Neviděl jsi sebe, jak ji znásilňuješ. Je to tak?“
„Ne, díky bohu. Dokázal jsi mi v tom včas zabránit.“ Zavřel oči a z úst mu začal vytékat tenonký proužek krve. „Jsi fajn kluk, Honzo. Saša s tebou bude šťastná. Vrať se k ní.“
Vydechl naposledy. Tiše. Neslyšně. Jen se mu hruď přestala hýbat.
Zakryl jsem Alexandru alespoň tak, aby nebyla odhalená, až sem Praetor dorazí.
„Buď s bohem, maličká. Za okamžik se sejdeme.“ Řekl jsem a do úst si nakapal několik drobných kapiček zelené tekutiny.
*Chci být u své Sašenky.*

Praetor měl pravdu. Přání je otcem myšlenky.
Probudil jsem se na lůžku v nemocnici vedle své ženy. Saša na mě hleděla a usmívala se.
„Jsi zpátky.“ Pronesla a z očí jí vyhrkly slzičky. Doufal jsem, že štěstí.
„Miluji tě, Alexandro de Nosferratu a nikdy nepřestanu.“
Zakřenila se a zakroutila hlavou.
„Teda takhle mi nikdo neřekl už dobře přes tisíc let.“ Když se usmála, všiml jsem si jejích špičáčků. Byly jen o fousík delší než je obvyklé.
„Pááááni. Jsem zase doma.“

Konec