Nádraží Stephinng´s

Nádraží Stephinng´s
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

30.léta, Anglie

Z nádražních hodin je čitelná jediná číslice.
Je tam spousty dalších číslic, které ovšem nejsou vidět. Není jich dvanáct, je jich mnohem víc. Chodila jsem se na ně dívat a proklínala jsem ty velké ručičky, které ukazovaly ztrátu času při čekání na velký černobílý vlak, který měl do stanice přijet jen v určitou hodinu.
V tu hodinu, která byla jediná vidět na obrovském ciferníku hodin. Blýskaly se, né že né.
Po nocích odhazovaly odlesky světel, které prosvicovaly některé černé kouty nádraží.
V některých seděli zloději čekající na útěk ze svých starých životů. Přidržovali si svou čepici na hlavě a čekali na svou hodinu odjezdu ze stanice. Schovávali se, aby je nebylo vidět. Jediný kdo je mohl skrýt a nic po nich nechtěl, byla tma.
V dalších koutech seděli bezdomovci, kteří čekali na svou část života – na tu lepší. Nikdo jim tam však nehodil ani penci. Každý se těchto pochybných koutů bál, nikdo se k nim ani nepřiblížil.
Policisté dokonce věděli, že se tam ukrývají ty nejhledanější zločinci a přesto tam nešli.
Podivný a nemístný respekt. Rozbité a špinavé dlaždičky, které lemovali tmavé kouty, se nikdy neudržovaly. Jak jsem řekla, nikdo se tam nechtěl ani přiblížit.
Uprostřed nádraží byly dřevěné lavičky s kovovýmo opěradli pro ruce. Na jedné vždy seděl starý pán s půlměsíčkovými brýlemi a s knírem bílým jako sníh. V ruce držel pořád stejný výtisk novin, z roku 1902. Pozoroval lidi kolem sebe. Věděl vše, co se na nádraží stalo. Jeho oči shlédly vyznání lásky, projevy úcty, zákeřné zrady, hluboké nenávisti, narození dítěte, ale i smrt a těžké zločiny.
To vše se odehrávalo na nádraží Stephinng´s den co den, týden co týden, rok co rok.
Vlak jel vždy pouze jen v jednu jedinou hodinu a to v takovou, kterou ukazovala ta jediná viditelná číslice na nádražních hodinách.
Vlak byl vždy přeplněn k prasknutí. Lidé říkávali, že tyhle vlaky vozí do nekonečných dní a stále zelených krajin. Na velké jízdence zelené dolarové barvy, byl jen čas odjezdu a povolení vstoupit do vlaku. Nikdy nebylo psáno místo ani to, jestli je jízdenka zpáteční.
Vlak prostě odjel plný a vrátil se prázdný. A takhle to šlo už spoustu let. Nikomu to nepřišlo divné, každý to bral jako normální věc.
Kdo totiž jednou vstoupí na nádraží Stephinng´s, už nikdy nebude takový, jako předtím.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::