Budoucnost v Čechách - 1. kapitola

Úvod:
Je pondělní ráno a já si, jako ostatně celý minulý týden, pročítám dopisy z různých vysokých škol, z různých fakult a ještě různějších kateder a ústavů. Obvyklá fráze těch dopisů mě začíná dojímat. „Slečno Alexandro Saidlerová nebyla jste přijata na naší…….“ vzdychnu nahlas a pohodím další z mnoha dopisů. „ Na kolik vysokých sis dávalo přihlášku, Lex?“, zeptá se můj otec od počítače aniž by zvedl hlavu. „ Na sedm, každý den chodí jeden dopis. Už si můžu škrtnout Brown, Yale, Bolognu, Harvard, Oxford, Cambridge. I když Cambridge a Bologna mi nabízí pouze hebraistiku, arabistiku neotvírají.“ vzdychnu si a koukám na dopis z Oxfordu v němž stojí, že jsem přijata pouze na studium světových dějin. „ Nestačila by hebraistika. Vždyť si můžeš arabštinu kdykoliv připsat v dalším roce.“ koukne na mě a vzápětí svůj plán zhodnotí jako nereálný. Ale co. Snad možná. Ne. Budu to studovat zároveň, i kdybych kvůli tomu musela do Čech. Zhrozím se sama nad sebou a okamžitě vezmu ten nápad zpět. Čechy ne.
Úterý: Další dopis tentokráte s poštovní známkou z mé rodné země. „ Přišel z Karlovky.“ říkám tátovy a přitom se modlím, aby měli dost rozumu a nevzali mě. Otvírám obálku a pot mě polil děsem na zátylku. „ Ne," to jediné vyšlo z mých úst, když jsem projela očima jejich ortel ohledně přijímacího řízení. „ Děje se něco? Už dvě minuty si nepromluvila.“ přiběhne táta z pracovny a kouká na mě jak lapu po dechu. „ Nepamatuješ si jak se řekne Ahoj mami, jak se máš, česky?“ zeptám se, ale vzápětí si opět povzdychnu. Bohužel češtinu jsem ještě nezapomněla. „ Jsi si jistá, Lex? Nemusíš tam pokud nechceš.“ Řekne ztrápeně táta. „ Ba ne tati musím, jinde tyhle tři obory neotvírají
A už jsem na ní i přijatá, to zvládnu a aspoň uvidím konečně ségru.“


1. kapitola - Rodinné „štěstí vs. Moje sny“
Začalo to ostatně jako vždy hádkou na téma: „ Já mluvím o voze, ty o koze.“ Ale tenkrát to vyústilo něco víc.Byla jsem „normální“ 16-letá holka s ukončeným prvním ročníkem na nesmyslné střední škole, kterou by si nevybrala ani za trest. To všechno ona, moje drahá mamá. Vybrala mi střední školu, vybírala mi kamarády spolu s náhradním otcem v podobě její kamarádky. Ty dvě byli něco jako božstva a já, Zdenuš ( mladší sestra )
a Lenička – dcera „ táty“ jsme byly něco jako pastevci , kteří se snaží pomocí darů, aby aspoň něco málo bylo v jejich prospěch. Pomáhali jsme, i když někdy s nechutí, ale dalo se říct, že i s našimi občasnými ksichtíky nebylo nic problém. Avšak tenhle spor vyvrcholil v den vysvědčení. Přinesla svůj triumf s radostí, že jsem prošla a ukazujíc to mamině, jsem viděla, že je někde problém. „ Proč tam jsou dvě trojky?“ „ Ano taky tě zdravím.“ odpovídám ironicky na ten milý pozdrav. „NA něco jsem se tě ptala.“ Začnu to řešit diplomaticky: „ Jsou z práva a přírodních věd, o tom víš, říkali ti to na třídních schůzkách.“ Začnu pomalu, ale už začínám cítit hádku. „ Ty jsi si nebyla schopná opravit dvě trojky za dva měsíce?“ dodává vytočeně. A takhle to pokračovalo hodinu a půl než zakřičela: „Vypadni!“ a já jí poslechla. Šla jsem jako poslušná dcera do svého pokoje a zavolal tátovi, který byl v té době
v Americe, jestli mohu použít na pár dní než přijede jeho dům v Praze. Odpověděl kladně a já si začala balit věci. Po hodině balení jsem sešla dolů i s kufrem a řekla čau. „ A už nemusíš chodit, Sašeno, ne po takovémto vysvědčení.“ To byla poslední věta, kterou jsem slyšela od své máti v našem domě. A pak další : „ ZA všechno si můžeš sama.“ Při soudu, kde byl můj otec ustanoven jako zákonný zástupce.
A další tři roky nic. Já si v pohodě žila s tátou, který ví, že některé věci prostě nemá člověk řešit, jako třeba výběr mých přítelů a přátel. Dával mi rady, ale nikdy nic nenakazoval a mně to tak vyhovovala. Vhledem k mému opatrovnictví se po něm chtělo aby se natrvalo usadil, a tak jsme se dostali do Edinburghu. Otevřeli jsme si malý bar pro štamgasty z ČR a SR. Ani jsem netušila kolik Čechů může být ve Skotsku. Ale největší šok pro mě nastal, když začal nový školní rok a já si prvně oblékla kostkovanou uniformu, která se mi moc líbila, až na sukni. Taky popravdě vždy jsem si myslela jak angličtinu neovládám, ale první rok mě vyvedl z omylu. Musela jsem se zapsat na hodiny angličtiny navíc, což pro mě znamenalo žádný volný čas a víkend jsem skoro neznala. Ale všechno se dá překonat, já se naučila anglicky a škola mi taky začala jít. Doma jsme po prvním roce taky začali více mluvit anglicky než česky, což pro mě znamenalo jen a jen příjem. Když jsem se naučila anglicky přešla jsem na soukromé gymnázium, kde jsem dostala stipendium v plné výši. Nejhorší období však nastalo při výběru dalšího zaměření v posledním ročníku gymplu. Seděla jsem nad několika papíry a pročítala si dokola dva z nich – arabština a světové dějiny. A na ty jsem se také přihlásila. Jenže narazila jsem, při mém štěstí podotýkám, na aktivního profesora, který vyučoval ještě hebrejštinu a táhl mě k ní. Další zlom padl od mého otce, když prohlásil, že jedeme na dovolenou do Izraele příbuzným a já si tamější kulturu a řeč zamilovala. Zůstala jsem u tety trochu déle a poprosila ji aby na mě mluvila měsíc pouze hebrejsky. Doma při kurzech vypilovala písmo a spisovnou řeč, poslala přihlášky a baf mám to. Budu studovat svůj vysněný obor. Bohužel, ale v Čechách.
S mámou jsem za celou tu dobu nepřišla do styku, telefonicky, přímo, nic. A teď mám u ní bydlet o víkendu? To nepůjde. Táta má pravdu. Začne ve mně hryzat osten strachu, ale pak si vzpomenu na Zdeničku s Leničkou, ty jediné mě do Čech lákaly a chtěly mě vidět a od nich jediných také chodili přání k narozeninám, Vánocům, svátkům. Ty dvě versus bydlení doma. Nedá se nic dělat, hebraistika s arabistikou a holky navíc k tomu mě láká víc. Začínám tedy balit.

Při balení píšu Léně a Zdenče vzkaz na icq. Po několika hodinách mi odpoví, že se těší a jestli mi mají přijet naproti. Napíšu jim, že to zvládnu. Vyměníme si nové fotky a dojde na základní otázky: „ Jak dlouho se zdržíš? Budeš potřebovat vlastní pokoj nebo budeš u nás? A proč vlastně přijíždíš?“ nemám čas to psát, a tak jen neskenuji dopis z fakulty a pošlu jim kopii. Po další strži otázek konečně vypínám icq a začínám dobalovat.
Po týdnu:
„ Ty se nevrátíš celý rok?“ ptá se udiveně táta, když vidí všechna moje zavazadla. „ Sakra, zapomněla jsem ještě knížky, dík, že jsi mi to připomněl.“ Vyběhnu schody a začnu házet knížky do dalšího kufru. Táta běží za mnou a volá něco ve smyslu: „ Doufám, že mi tu po tobě zůstane nějaký kufr.“ Smutně na něj kouknu a pak se rozesměju, když vidím jak se tváří na hromadu knih. „ Budeš je opravdu všechny potřebovat?“ zeptá se s nadějí v hlase.
„ Nebudu, ale jsou pro mě alespoň náhražkou domova.“ Usměju se a doufám, že ho to alespoň trochu uklidní.
Na letišti jde vše překvapivě lehce. Táta mi dá do ruky obálku s tím, že ji mám otevřít až budu v letadle. Rozloučím se s ním a jdu dále až se konečně posadím do svého sedadla. Zapnu si pás, nasadím sluchátka a dvě hodiny nedělám nic jiného než že poslouchám nějakou českou populární muziku, abych věděla o čem se s jinými studenty, když ne o škole, vůbec bavit. Nic moc, zhodnotím skupinu a přijde mi na mysl tátovo obálka. Otevřu jí a vytahuju dopis.
Drahá Lex,
Toto je nejen dárek k přijetí na univerzitu, ale i k 20-tinám.
Přeju hodně štěstí táta.
Ps: Čeká na tebe u terminálu A, doufám, že ještě pořád chceš žlutý.

Dárek? Paráda. Kouknu do obálky a objeví se masivní klíč se znakem H2 a zářivá kreditní karta. Páni. Táta je fakt borec, Ale stejně by mě zajímalo od čeho jsou ty klíče. Začnu přemýšlet a čas se mi tím krátí, proto jsem velmi překvapená, když se všichni začínají zvedat ze svých míst. Odcházím z letadla tedy i já a jdu pro svá zavazadla. Před terminálem na mě čeká nemalé překvapení, když směrem ke mně běží dvě brunetku a kříčí Sašo. Rozhlédnu se, ale nikdo nereaguje a pak mi to dojde. Křičí na mě, takhle mi přeci vždycky doma říkali. Otočím se a zůstanu na ně zírat. Dojde mi hlas, když zírám na svou mladší sestru, kterou si pamatuji jako malou blondýnku a Lenička, o tom žádná, je z ní krasavice jen pohledět.
Po prvním úleku se vzpamatuji. „ Ahoj holky, jak jste se sem dostali?“ zeptám se jich v naději, že nepřijeli se svými matkami. „ No včera nám volal tvůj táta, že nás vyzvedne jeden postarší pán a odveze nás do Prahy za tebou.“ „ Aha,“ zní moje rezignovaná odpověď. „ Jo a máme ti dát tohle.“ Dá mi totožné klíče s těmi, které už mám v kapse. „ Víte od čeho jsou?“ zeptám se jich nadějně. Jednoznačné kývání hlavy mě aspoň trochu uklidní. „ Fajn, tak já si naložím kufry na vozík a vy zatím počkejte.“ „Ok“ ozve se opět jednozvučně. Naložím kufry na vozík
a řítím se k nim. Doufám, že to bude nějaký obrovský auto. „ Veďte mě.“ Zavelím a holky mi pomohou táhnout vozík směrem k žlutému hummeru. Koukám po jiných žlutých autech, ale žádné jiné tu není. Vytáhnu klíč a zkouším otevřít dveře a ono to jde. Sakra, já říkala, že táta je borec. „ Od koho je půjčený? Takový ve Varech jezdí jenom dvě.“ Říká Zdenička a já jen odpovím: „ Je moje. Dostala jsem ho za přijmutí na univerzitu.“ „ Aha,“ ozve se vzadu jakoby zklamaně, „tak si dávej bacha na klíčky, ještě neustále u nás bydlí Karel.“ Karel je mámy přítel asi čtyři roky
a je to neuvěřitelný ničitel aut. „ Co, že vás za mnou pustili?“ zeptám se opatrně. „ Jsme na nákupech.“ Řeknou a zvednou jakoby tašky. „ Počkat oni neví, že přijedu?“ „ Ale jo ví, jen neví kdy a my jim to nechtěli říct.“ Dlouho se nikdo neozývá až pak si všimnu, že Lenička jako vždy v autě usnula. „ Už je to doma lepší?“ zeptám se. „ Po tvém odchodu se leccos změnilo. Máma začala víc pracovat, teta víc uklízet, víc s námi mluví, ale bez tebe to bylo nic moc. Neměly jsme se s kým hádat, nikdo nám nepomáhal se školou, nikdo se nás nezastal. A takový maličkosti.“ Usměju se na ní a jen řeknu: „ Taky se mi stýskalo ségra.“ Ale to už přijíždíme k našemu kempu.