Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech část 8.

Rok 1991

Mám vztek. Holil jsem se, když někdo zabušil na hlavní dveře. Jelikož se všichni rozjeli kamsi domů, až na sestřičku, která měla ten den noční, tak jsem musel jít otevřít sám. Ani si nedovedeš představit, jak to na mě zapůsobilo, když jsem otevřel dveře a mezi nimi stála Tamara! Udýchaná a ztrhaná.
Nejdříve jsem se chtěl usmát, ale pak jsem nevěděl co dělat. Následně na mě vybalila, že se stalo něco strašného! Mluvila o tom jak se Siola propadla do nějaké jámy. Pak mi docvaklo, že je nejspíš v ohrožení života, proto jsem běžel za Tamarou. Když jsem tam doběhl, byla už skoro mrtvá. Provedl jsem příslušná opatření, abych zabránil další ztrátě krve a donesl ji na ošetřovnu. Tamara na mě čekala v mé pracovně. Nevím, jak bych zhodnotil její výraz, ale asi ze mě má strach. V tu chvíli to ve mně začalo bouchat! A to trvá do teďka!!!! Křičím na ni a mrzí mě to. Ale nějak se nemohu ovládnout.
Teprve když jí vyklouzla slza tak přestávám křičet a otáčím se ke stěně. Musím o tom přemýšlet. Z rozjímání mě vyrušilo klapnutí dveří. Vybíhám z nich taky a chytám Tamaru za ruku. Pohled na ni mi rve srdce. Brečí, nevím co dělat! Tak ji objímám a omlouvám se jako idiot.
Vedu ji upět do své pracovny. Posadím ji a utírám ty slané slzy. Tamara, ale vyskočila z křesla a mi štká na rameni a já ji hladím po hlavě. Ona mi vysvětluje proč, tam šli a že nevěděli, kam jdou a že mě nenávidí a já myslím jen na ty její rozkošné rty. Představuji si, jak ji líbám, jak ji objímám a jak se mi vzpírá. Jak křičí. Bože asi mě to zlomí! Stále se jí na ty rty dívám a ona si toho všímá… dívá se na mě, dívá se mi do očí! Pak si ty rty olizuje. Probouzí ve mně nebezpečnou stránku. Proč bych ji, ale měl varovat. Vždyť je to jen v mém zájmu nic jí neříkat. Ano vrhám se k ní. Objímám ji a tisknu svá ústa na její. Jsem jako opilý její krásou. Jako kdybych něco fetnul. Mm, mám na ni chuť. Koušu jí ucho, pak jí pomalu svlékám tričko.
Dále jí hladím po zádech. Ruce mi jezdí po jejím těle. Vysazuji ji na stůl, stojím mezi jejíma nohama. Chytám ji za vlasy a zvracuji jí hlavu dozadu. Jazykem jí drsně jedu po krku až k těm rozkošným ústům. Znovu jí políbím a zároveň trošku pokoušu, až vykřikne bolestí a na rtech se jí objeví rudá krůpěj. V tu chvíli vidím v jejích očích zuřivost. Takovou, která mě vzrušuje na nejvyšší míru. Chytám ji za krk a mocně k sobě přitisknu. Buší mi do prsou, ale když jí zvednu hlavu a kouknu jí do očí, vidím v nich jen plamínky vášně. Obestírají ji jako ta nejjemnější mlha… jako pavučina utkaná z hedvábí. Znovu jsem ji políbil a mé ruce obratně rozepnuli její krásnou krajkovou podprsenku. Mám rád hezké spodní prádlo, je z toho poznat, že o sebe ta žena pečuje! Z košíčků jí vyklouzlo nádherné, pevné, mladistvé poprsí. Jako dvě zralá jablíčka čekající na toho kdo je utrhne. Sevřel jsem je oběma rukama a počal je hladit. Podíval jsem se na Tamaru a sledoval, jak se kouše do poraněného rtu a máchá hlavou ze strany na stranu. Pak se zhluboka nadechla a upřela na mě oči plné něhy. Dokázala se tak rychle měnit! Ale už si s tím nelámu hlavu. Je dokonalá. Tisknu se k ní a líbám ji na ucho. Vlastně ho tak trošku cucám. Ale mám nutkání přesunout se na ta prsa, lákají mě… nemohu si pomoci! Beru její bradavku do úst a saju. Miluju ten pohled na ní. Napíná se a uvolňuje… je lehká jako pírko a ohebná jako luk, krásné bohyně Diany. Stahuji jí sukni, látka pomalu, ale jistě přejíždí její boky. Odkrývají se jemné malé krajkové kalhotky. Rukou jí vjíždím pod ně. Hmatám sladký horký pahorek Tamařiny touhy. Slyším její vzdechy. Nemohu to vydržet.
Líbám ji na prsou a na břiše a pomalu, něžně jí dvěma prsty kloužu do pochvy. Tiskne se ke mně! Jako kdyby se bála, že když se pustí, někam se propadne. Pohybuji s nimi dovnitř a ven, stále ve stejném neuspěchaném rytmu. Cítím, jak se napíná, jak je úzká a jak pevná!
Už to vážně nemohu udýchat, rychle ze sebe shazuji kalhoty a rychlým pohybem vnikám do ní. Cítím, že už jsme oba blízko vyvrcholení! Je to jako agónie, věčná a mučivá! Tisknu Tamaru k sobě a ona se mě drží ještě silněji. Je to splynutí dvou rozdílných lidí. Kde jeden miluje a druhý nenávidí!
Nechápu, co to dělám, ale ve stavu v jakém jsem ani přemýšlet nemohu… mrzí mě to, jak se chovám, ale už není cesty zpět.

Rok 2020, zápis 6.

Pomilovali jsme. Ale nechci o tom psát. Není to důležité z té strany, z jaké si myslíte. Mělo to pro mě velkou cenu, tuto vzpomínku nikdy, nikomu nesvěřím. TOHO DNE JSEM HO ZAČALA PLNĚ NENÁVIDĚT.
ANO BYLA V TOM I LÁSKA, ALE NENÁVIST OD TÉTO CHVÍLE HRAJE VELKOU ROLI. TOLIK SOUŽENÍ, TRÁPENÍ! A proč.

Rok 1991

Koná se večírek! Ve škole. Ale nevím, co budu dělat. Od Richarda jsem obdržel pozvání a nemám s kým jít… Tamara a já se od jisté doby snažíme vyhnout bližšímu kontaktu. Na 24., tudíž nemám nikoho, kdo by se mnou ochotně šel. Asi se jí zeptám. Uvidíme.
Proběhlo to nanejvýš zajímavým způsobem. Tak jí to nabídnu a ona na mě chvilku kouká a po minutě se zeptá a naučíš mě všemu, co umíš? Chvilku jsem pro změnu nevěděl, o čem mluví, ale rychle mě napadlo, že by ráda uměla jadernou fyziku a tak jsem jí na to kývl. Zeptala se kdy, a kde se sejdeme na první lekce. Zase mě vyhodila z konceptu! Už jsem vážně zmatený! A pak se ke mně naklonila a zašeptala: „No myslím, kdy se sejdeme na první lekci ninjovského bojového umění.
Kdy mě naučíš profesy nájemného vraha?“. V tu chvíli ve mně hrklo a řekl jsem si, jak jen to mohla vyšťourat!