Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech část 10.

Rok 1991

A je to tu! Bál! Kriste pane… ehm Satane, můj pane :-D Nemám nic na sebe! Jsem nervózní jak sáňky v létě!
Dnes mě poprvé uvidí na veřejnosti ve společnosti Tamary a asi všem dojde, že ji miluji. No možná se mi zdá, že je to na mě vidět. Poslední dobou jsem nějaký neklidný! A dnes mě čeká ten bál. Doufám, že mi Tamara neutrhne ostudu! To by mi scházelo! Ale teď se musím připravovat. Ano. Počkám na Tamaru? Uvidíme, co si oblékne? No asi ne… máme sraz až ve vestibulu té školy. Tak ano. Jdu se připravit. Je to něco jako maškarní. Richard tam nepůjde, takže budu muset čelit svým studentkám sám. Nu tak to chodí… říká se tomu svět a jak všichni ví, svět není nikdy spravedlivý. Nedávno mě Tamara překvapila zvláštní otázkou. Říkala, že se v duchu neustále ptá na podivné otázky u, kterých chybí odpovědi. Tak jsem se jí ptal jak to myslí a ona mi odpověděla, že neví jak se dobrat ničeho. No nemůžu to pochopit! Ale už dost musím se jít obléci. Hm stojím před skříní ve svém bytě v ústavu a nevidím nic mimořádného. Ale, copak to tu máme! :-D no jo! To je můj sváteční oblek! Inu. Jsou to krásné kožené kalhoty (ZNAČKOVÉ!) a kožené sako se stříbrnými cvočky. Do toho mám rudou košili a okolo pasu se táhne bílá šerpa. Vskutku krásné. Hm, ale co boty? Ty už nemam. Leda, že bych si to trochu upravil a udělal ze sebe středověkého fešáckého piráta :-D a proč vlastně ne? Na hlavu si vezmu svůj rudý šátek, upravím ho do takového turbanu, který mi umožní i zakrýt obličej ? a boty? Vezmu si svoje krásné Steely… To se Tamaře bude líbit a možná by nebylo na škodu… najít i nějaký ten řetěz pro ozdobu! Oki. Tak se dáme do gala, oblek už je promyšlený a zbývá jen se obléci, upravit si vlasy a sednout do auta. Vážně jsem nervózní!

Rok 2020, zápis 9.

Během tohoto hektického měsíce… se nic zvláštního nedělo. Thomas mi slíbil tu katanu, ale nějak se k tomu nemá! A to mě začíná štvát! Nevím jak mu vysvětlit, že sníh nevadí.
Pořád tvrdí, že on může být třeba ve vánici svlečený celý, ale já, že jsem křehká a můžu nastydnout. Už nevím co si mam myslet. A tu katanu chci! Ale teď k tomu bálu. Vzpomínám si, že jsem neměla žádný nápad na šaty. Proto jsem brouzdala v knihovně na nettu už 14 dní dopředu a našla jsem je! Šaty svých snů. Objednala jsem si je a doufala, aby přišli včas. Naštěstí ano, došli. Pak jsem si je zkoušela a došla jsem k názoru, že nemůže být hezčí sebelepší blondýna nebo nějaká Ťapka… ale teď vám je popíšu. FBI se mě v tomhle bod snažila useknout, ale jako kdybych se nechala… :-D Jsou ze sametu, dlouhé na zem a od pasu se rozšiřující. Mají korzet. Živůtek je rudé barvy a jdou přes něj tkanice (šněrování). Nemají ramínka, jen lehký kabátek na horní část zad a rukávky, celý má rudou barvu. Spodní lem těch šatů je také rudý a doplňuje to nádherný pláštík z černého sametu. Zapíná se pod bradou, odhaluje dekolt, zakrývá ramena a jeho lem sahá až na zem. Zkrátka jsou nádherné, ale stáli hodně peněz. No nevadilo mi to.
Věděla jsem, že se mi jednou podaří okouzlit všechny okolo a Ty šaty měli můj sen umožnit. Inu. Pamatuji si, když přijíždělo To auto, To krásné auto.
Ve kterém seděl On, Thomas. Když vystoupil tak mě jeho zjev příjemně překvapil. I když to nebylo do stylu, jenž nosím tak jsme se k sobě skvěle hodili! Měl kožené kalhoty (OBEPNUTÉ), rudou košili, v pase byl přepásán bílou šerpou a u toho pasu mu vyseli stříbrné, masivní řetězy. Na nohou měl Steely, tím mě dostal! Protože opravdu byl jak vystřižený z historického románu. Dlouhé vlasy mu vlály ve vánku a rudý turban s kouskem volné látky na zakrytí obličeje, jenž měl přehozený přes rameno. Jediné co mu chybělo, byla šavle. Ostrá šavle…
Paní zástupkyně Amanda Creedová rozhodla, že nás budou po párech představovat v sále a teprve po pronesení našich jmen se otevřou dveře a budeme vpuštěni. Jelikož Thomas přijel trošku pozdě tak jsme nemuseli čekat. Rovnou nás ohlásily, a když se otevřely dveře a mi stanuli na vrcholu schodiště… tak k nám byly otočeny hlavy snad všech v sále. Zahlédla jsem pár holek od nás ze třídy… (Byl tu malý háček, jelikož jsme dívčí gymnázium a široko daleko nikdo, žádný kluk… tak se domluvila slečna Creedová s gymnáziem čehosi svatého a udělalo se to dohromady.
Ty holky, které neměli, s kým jít měli možnost, během několika dnů, se seznámit a mít tak partnera) všichni koukali naším směrem a já zaslechla poznámku od Sioly, co stála takřka u schodů a tradičně neměla dostatečné vychování, aby si vzpomněla, že by měla šeptat, o tom, že jsme nejkrásnější pár v celém sále. Jo, já si to taky myslela a potvrdilo se to i proto, že kapela (PRACNĚ DOPRAVENÁ) spustila jako zahajovací tanec waltz. Thomas byl výborný tanečník. Pomohl mi ze schodů a pak mě vzal do náruče. Zatančily jsme tento skvostný kousek na skladbu Johanese Strausse The danube waltz. Opravdu. Cítila jsem se jako vodní víla tančící na hladině toho jezera. Bohužel ještě ten samí tanec mi zkazil náladu Thomas. Řekl mi, že nadešel čas, pro skutečné zabití člověka. Nevěřila jsem mu. Proto jsem na něj byla naštvaná a chtěla mu ublížit. Myslela jsem si, že má ze mě legraci, že mě podvádí a ve skutečnosti mě někde pomlouvá a říká o mě, jak jsem naivní a neschopná! Vjel do mě vztek a přetrvával velice dlouho… (nutno dodat, že neoprávněně, ale to jsem zjistila moc pozdě, až moc pozdě!)

Rok 1991

Dneska jí to musím říct. Budeme vraždit. Po dlouhé době, budu zase ubližovat. A radost z toho nemám! Ale je to pro Tamaru! Musíme to udělat. Proto jí říkám, že dnes je čas na závěrečnou zkoušku… a ona mi tu operuje s katanou! Nechci, aby se nachladila. Venku je mráz a sníh a ona se chce učit ovládat meč. V boji jí bude tak jako tak k ničemu. Možná, že s tím začneme na jaře. To jí slibuju. No, ale v duchu… vyhlédl jsem si oběť. Ta recepční je docela vhodná, milá a žádoucí. Myslím si, že Tamara bude mít problém ji zabít. Podmínkou je, že to musí vypadat jako nehoda.

Rok 2020, zápis 10.

Takže Christina. Hm tak to nebude problém. Tu její milou povahu z duše nesnáším! Tohle jsem si pomyslela, když mi řekl, koho bych měla zavraždit. Dnes si říkám, že to byl projev žárlivosti. Christina, recepční, se mi po Thomasovi a i po Richardovi koukala. Zvláště po Richardovi.
Byla jsem u toho, když na něj dělal v recepci cukrbliky! Dnes vidím to co kdysi v úplně jiném světle. Tehdy jsem byla zaslepená, ale dnes už se jen modlím, aby mi Thomas odpustil vše zlé, čeho jsem se na něm jak fyzicky tak psychicky dopustila. Ale teď vám vypovím průběh té vraždy. Kapela začala hrát habaneru ze známé opery Carmen a kupodivu zpívala skutečná operní zpěvačka. Bylo to krásné. Ta hudba byla nabitá energií. Christina byla už trošku opilá a tak pro mě nebil problém ji vytáhnout nahoru ke mně do pokoje. Když jsme byly v nejvyšším patře, tak jsem ji zastavila a sledovala, jak nechápavě kouká. Usmála jsem se na ni a ona na mě. Pak jako kdyby jí došlo, co se stane, sebou začala zmítat. Stačilo do ní strčit a její nohy uklouzly po těch krásných schodech. A pak padala. Ani hlásku ze sebe nevydala. Když konečně dopadla na podlahu se zlomeným vazem s hlavou visící z dalšího schodu. Tak jsem sešla až k ní. Neparně jí poodhrnula vlasy z čela, ještě byla teplá a políbila ji na ústa. Bylo to takové teatrální gesto. Necítila jsem nic. Jen uspokojení a hrdost. Pak jsem pomalu sešla zpět do sálu, kde mě očekával Thomas. Když jsem tam vešla, měla jsem pocit, že všichni ví. A pak začala hrát ta hudba z Tosci od Pucciniho. Padl poslední, závěrečný part, kdy brečí za Maria, přiznává se a skáče ze střechy. Cítila jsem se, jako kdyby mě obviňoval celý svět. Ovšem jediný pohled na Thomase, do jeho očí, mě přesvědčil, že jsem udělala správně. Dnes už vím, že by byl raději, kdybych to nikdy nezjistila. Kdybych byla v bezpečí. Že to by si přál. Ale bohužel už tehdy se schylovalo k tomu nejhoršímu, co jsem mohla udělat…