Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech část 11.

Rok 1991

Zvládla to. Hm, takže si zaslouží znát umění katany. Je to ta nejlepší žákyně, ale za boha nechápu, proč se tomu, naučit ji to, tak vzpouzím. Proč cítím, že nedělám správně. Před deseti lety, tehdy když jsem skončil s tou krvavou částí mé práce, jsem zažil něco, co mě k tomu donutilo. Dělal jsem pro jistého pana Gerarda Santiago Salamandra. Pověřil mě úkolem, který bych nikdy nevzal, kdyby mě k tomu má žákyně a zároveň milenka nevyprovokovala. Šlo o vraždu Salamandrovi ženy Gertrudy.
Prý mu byla nevěrná, což mě nezajímalo. Nikdy jsem nezabíjel ženy, ale Gabriella chtěla, abych jí dokázal, jak ji miluji a, že nejsem žádný zbabělec. Proto jsem tu práci přijal.
Salamandr mi dal jasné instrukce. Musí trpět, ano tak to říkal, trpět, naříkat a její milenec se na to musí dívat. Bylo mi to strašně proti mysli. Ale udělal jsem to. Stejně jako teď, i tenkrát jsem měl plno řečí… došlo to až tak daleko, že se Gabriella sebrala a odjela ji zavraždit sama. Okamžitě jsem jel za ní, ale už bylo pozdě. Akorát když moje auto zastavilo u té vily. Zaslechl jsem střelbu a má sladká Gabriella vypadla z okna. Přistála přímo na mém černém jaguáru. Slzy jsem neměl, ale tupou zlost ano. Vzal jsem svou berettu 92, ano tu, kterou mám tak rád a vtrhl jsem nahoru. Když jsem tam doběhl, tak jsem se ani nerozhlídl a napálil to do ženy stojící u postele. Pak jsem namířil na chlapa, co stál na balkóně. Podíval se na mě a s úplným klidem se ke mně otočil. Polilo mě horko a následně chlad. Takto se chovali pouze lidé, mistři. Ano, morálka mého bojového umění mi velela, abych upustil od beretty a postavil se mu dle tradic. Vím, že nájemný vrah, jako takový, by se nerozmýšlel a vypálil by do něho celý zásobník, ale já jsem hassassin a řád nedovoluje odchýlení se od morálky a tradic. Proto jsem se mu postavil v základním postoji a čekal. Kroužily jsme a pak zaútočil. Věděl jsem, co udělá. Byl však velký problém v tom, že jsme oba mistři. Bili jsme se dost dlouho a on mi nakonec dal tu šanci, kterou jsem potřeboval. Vedl jsem pěst spodem a zakončil úder, rotací těsně před srdcem. Když rána dopadla, zastavilo se mu srdce. Padl naznak a jeho oči se na mě stále dívaly s naprostým překvapením.
Pak jsem to tam uklidil a sešel dolů. Gabriella stále ležela na svém místě. Opatrně jsem ji vzal a odvezl sem do Dolního Prestonu. Leží v lese a odpočívá. Myslím si, že Tamara je jí hodně podobná. Plná elánu, zlosti a žádostivosti. Když něco dělá, chce být tím nejlepším. Budu se muset postarat o to, aby za svůj život nenapáchala moc zla. Už jsem se možná zmínil, že její rty chutnají po hořkých mandlích. Měla to být narážka na to, že chutná po kyanidech. Jako „super zabiják“ jsem se musel naučit rozlišovat jednotlivé chutě nebezpečných látek. Kyanid jsem měl taky. Kdyby tam se mnou nebyl nikdo, tak už bych nejspíš nebyl na živu.
Okamžitě se dostavují účinky, čímž myslím dušení. Kyanidy totiž blokují dýchací enzymy a měla by se dostavit okamžitá smrt.
Není to však vždycky. Pokud se uvolňuje vzduchem v podobě drobných kapének, tak způsobují nezvratné poškozování plicní tkáně a tam dochází ke zmnožení jistých buněk, náchylnějším k nádorům a vzniká tak neléčitelná rakovina. To je přesně to co potřebuji. Rozhodl jsem se, že Tamaře dám do klimatizace pytlíček s tím kyanidem, ale udělám v něm menší dírky, aby unikal. Jak si bude Tamara regulovat to klima v laborce, tak se bude uvolňovat. Během let se u ní vytvoří právě ta zmíněná rakovina plic. Nejspíše zemře ve věku 45- 47 let. Je mi to líto…

Rok 2021, zápis 11.

Vánoce jsme spolu s Thomasem přežili. V té době jsem docházela k názoru, že Thomas už začíná být moc starý. Stále opakoval, že mě katanu učit nebude. A to mi to slíbil. Tehdy se to ve mně zlomilo.
Susan, dívka ode mě ze třídy, byla tou metresou, co s Richardem Drakem zabila tu ženu a já si říkám, proč to mam držet v sobě. Nesnáším tu ťapku, nějakou dobu to vypadalo, že se z ní stává namyšlená husa a pak zase chudinka! Ta holka mě šeredně štve. Richarda se mi málem povedlo svést… ano, ale pak jako kdyby se vzpamatoval. Odstrčil mě od sebe. Najednou jsem se cítila tak opuštěná! Chtěla jsem se jim pomstít! Thomasovi, Richardovi a i Ťapce. Vím, že jsem měla být soudná, ale štvalo mě to. Celý rok, co jsem byla v Prestonu, jsem byla jen ta druhá. Netuším, proč jsem měla najednou, ten pocit příkoří. Věřila jsem, že se jim dokážu pomstít normálně. Nejdříve jsem se chtěla zbavit Thomase.

Rok 1992

A je to tu. Dneska odjíždím na týdenní stáž a bojím se, co tu Tamara stihne provést. Už mám sbaleno a čekám až se semnou přijde rozloučit. Konečně je tu. Naposledy mě políbí. Něžně jí dávám pramínky vlasů za ucho. Usmívá se na mě a najednou mě spontánně objímá.
Šeptá mi, že by se semnou ráda milovala. Koukám s na hodinky, ale jak je vidět tak mám stále dost času. Také mám na ni chuť. Akorát si vzpomínám, že mi přišel list o dědictví. Zdědil jsem miliony a chci jí říct, že jsem to na ni přepsal, kdyby se mi něco stalo. Tamara mě, ale líbá, voní po gardéniích. Proto jí líbám na krku a v dekoltu. Rukama mě objímá. Zvedám hlavu a dívám se jí do očí. Říkám jí, že má sexy oči, že jsem do ní blázen. Posazuji ji na sedačku a klekám, mezi její nohy. Vyhrnuji jí sukni a hladím nohu. Zabořuji obličej do žlábku mezi jejími prsy. Snažím se ta jablíčka osvobodit. Přetahuji jí tričko přes hlavu a rozepínám jí podprsenku. Něžně jí koušu bradavky a lížu jí kůži na břiše. Jelikož jsem se neoholil, tak jí na sametové pokožce nechávám zarudlou stopu. Chtěl bych si ji označit, aby celý svět věděl, že je jen moje! Zarývá mi černé nehty do zad.
Cítím, jak mi po nich teče krev, když jí nehty zajedou trochu hlouběji, než by měli. Sténá, chce víc… vstupuji do ní a pohybuji se v pomalém tempu. Dráždím ji, protahuji tu slast, ale už to nemůžu vydržet! Prostě musím! Oba křičíme ve stejnou chvíli. Pak se ještě objímáme, načež mi Tamara pomůže se znovu obléci a já jí. Upravuje mi límeček a kravatu, dává mi polibek a pak mi mává ze dveří. Vidí, že se jí v očích lesknou slzy a vím, co mě čeká. Nicméně jdu s úsměvem dál…

Rok 2021, zápis 12.

Vidím to, jako kdyby to bylo dnes. Setřel mi slzu a usmál se, až se mu zableskly zuby. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda a naposledy mu zamávala.

Rok 1992

Je to tu. Na poslední chvíli se ke mně připojuje Richard. Nechci ho sebou, ale on mi vykládá, že ho Susana chce udat, protože na to nemá. Protože je slabá a, že neví, co má dělat. Proboha, říkám si, že ho vezmu sebou. Tak si ke mně skládá věci a odjíždíme vstříc dalším osudům. Nechci to moc rozjet. Až za městem tam dám plnou rychlost a uvidíme jak dál…

Rok 2021, zápis 13.

Čekala jsem netrpělivě na televizní zprávy a pak tu byly. Zpravodaj hlásil živě z místa nehody: „Dnes v podvečer 18:00 sjelo auto z vozovky a nabouralo přímo do stromu. V automobilu seděli dva mladíci ve věku 25-30 let… Podařilo se nám již identifikovat známého vědce z Ústavu dědičných mutací z Dolního Preston, ale jeho spolujezdce se prozatím nepodařilo identifikovat. Více informací naleznete na…”. Rozbušilo se mi srdce! Nemohla jsem tomu uvěřit. Najednou jsem nemohla dýchat. Vzpomněla jsem si na jeho milování, než odešel a na jeho úsměv. Náhle mi bylo jasné, že to věděl! A někoho vzal sebou!! Víte… poškodila jsem mu brzdy. Nechci to tady vysvětlovat. Prostě jsem mu v záchvatu negativních pocitů přestřihla hadičku s brzdovou kapalinou. Nemohl brzdit. Nevím, co se tam stalo. Proč sjel ze silnice… šla jsem nahoru sednout si na půdu. A pak za mnou přišla Susana. Brečela jsem a řekla jsem si, že když můžu trpět svědomím já, tak to řeknu Susan, aby to věděla. Koneckonců vždyť to ona zapříčinila Richardovy problém. Kdyby tam nešla, zblázněná a nedočkavá, tak by ho nepřistihla. Richard v tom autě sedět nemusel. Prostě sem jí chtěla ublížit! Proto jsem jí všechno pověděla. Prvně jsem se s ní bavila normálně.
O něco později jsem se dozvěděla, že Susan spáchala sebevraždu, vzala si nějaké drogy a skočila z okna. Slabá… to jsem si myslela, ale ne. Ona nebyla vůbec slabá. Byla obdivuhodná! A teprve při Thomasově pohřbu jsem se dozvěděla, že po něm dědím. To mě rozbrečelo víc než cokoliv jiného. Nikdo na tom pohřbu nebyl. Richarda pohřbili I se Susan v Dolním Prestonu a já jsem se rozhodla Thomase nechat pohřbít na neposvěcené půdě v lese za ústavem. Jmenovali mě správkyní ústavu po Thomasovi. No a trávení času právě v té laboratoři po něm, mě přivedlo sem. Thomas měl zřejmě o mých úmyslech nějaké tušení, protože umístil do klimatizace kyanid. Kašlala jsem dost často a před třemi měsíci jsem se zhroutila. Odvezla mě záchranka a našli mi nádor na plicích. Zhoubný.
Tudíš neoperovatelný. Řekli, že mi zbývají tři až čtyři měsíce života, než se udusím. Začala jsem psát tento příběh a nechala si zavolat FBI. Dnes si pro tento deník přijdou a já píšu poslední jeho stránku.
Prošla jsem úctyhodný kus života. Přišla jsem na to, že když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal. Jste to vy, kdo prohrál.