Nový život - 3. kapitola

3. Kapitola

Probudila jsem se ve velké ložnice laděné do zelena na ohromné posteli, která byla velká asi jako moje ložnice v penzionu..Porozhlédla jsem se po pokoji a musela uznat že byl vkusně zařízen nalevo od postele – velká knihovna se spoustou knih, kousek dál hi-fi věž a u ní police s velkou sbírkou CD a před nimi křeslo. V protější stěně zabudovaný velký šatník hned vedle otevřené dveře od koupelny a kousek dál u okna stůl s notebookem. Ten pokoj jsem nepoznávala.
Počkat. Poslední co si pamatují byl ten chlap co smrděl pivem….. někdo ho ode mě odehnal a zachránil mě……..říkal že mi neublíží………. nesl mě v náručí, kde jsem nejspíš musela omdlít. Celé mi to nedávalo smysl. Jediné co jsem chtěla bylo dostat se odtud pryč. Rychle jsem seskočila z postele a uvědomila si že mám na sobě pouze velkou černou košili, která mi byla až ke kolenům a spodní prádlo. Moje věci nikde nebyly

Potichu jsem otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Opatrně jsem za sebou zavřela dveře a zůstala stát. Kam teď? Na jejím konci byly schody dolů potichu jsem prošla kolem několika zavřených dveří. Sešla jsem schody a naskytl se mi pohled na prostorný moderně zařízený obývák, ve kterém bylo pár křesel, plazmová televize na zdi pod ní polička s DVD přehrávačem a filmy, naproti pak velký tmavý gauč a nakonec v rohu piáno.
Všechno jsem si zběžně prohlédla a zůstala stát jako opařená na gauči ležel hezký asi 25ti letý muž měl zavřené oči a spal.
Musím být hodně potichu, abych ho nevzbudila.
Když v tom jsem si všimla že na druhé straně je chodba a uviděla prosklené dveře které vedly ven. Chtěla jsem utéct pryč zpátky do mého pokoje v penzionu co na tom že nemám ponětí, kde jsem. Musím pryč.
Vydala jsem se po špičkách, a dělala co nejmenší rámus, ke dveřím. U gauče jsem se vyděsila, když jsem za sebou slyšela:
„Kampak to jdeme?“ pronesl neznámý pobaveně.
Okamžitě jsem ztuhla a popostoupila dozadu a o něco zakopla. Samozřejmě, že jsem se tam natáhla jak dlouhá tak široká na zem. On to už zřejmě nevydržel a začal se nahlas smát.
To mě naštvalo, zvedla jsem se a pokračovala dál ke dveřím, u nich mě chytil za ruku a otočil si mě k sobě. Musela jsem zvednout hlavu abych mu viděla do obličeje – byl asi 185 cm vysoký a při tom si ho prohlédla. Na sobě měl černé kapsáče a tmavě modrou košili vše mu moc slušelo.
Když jsem se dostala k obličeji nemohla jsem popadnout dech, páni, buď jsem v nebi nebo se mi něco zdá. Ten obličej mě uchvátil – ostře řezané mužné rysy, malá ústa, krátké černé vlasy, bledá pleť. Nakonec jsem se podívala do jeho zlatých očí a všechny moje myšlenky byly úplně v háji. Ani jsem nevěděla jak dlouho jsme tam stáli a koukali si do očí, ani jeden z nás si nevšiml že někdo vstoupil.
„Ahoj bratříčku, tak jsem se vrátila z lovu, chytila ……“ už to nedořekla a vyjeveně na nás koukala. A já byla vděčná za přerušení, v tu chvíli kdy sem vtrhla jsme od sebe poodstoupili. Já jsem samozřejmě pokračovala v nenápadném útěku. Naštěstí byli tolik zabráni do svého rozhovoru, že mě nevnímali.
„Neměla si přijet, až zítra? Kde máš George?“ podrážděně se zeptal
„Je ještě na lovu…“ zbytek jsem neslyšela, neboť už jsem byla venku a potichu za sebou zavřela dveře.

Podívala jsem se dopředu. Les, všude okolo domu byl les. Neměla jsem čas přemýšlet a rozběhla jsem se. Cestou jsem se proklínala koho by kdy napadlo utíkat lesem bez bot, k tomu začalo pršet. Košile mi za chvíli promokla a docházely mi síly. Už mi bylo všechno jedno nohy mě už strašně bolely, a tak jsem se stočila do klubíčka v kapradí a brečela.
Kousek ode mě praskla větvička.
Ať je to zvíře, prosím, nějaká srnka nebo veverka. Smůla.
„Neboj se neublížím ti.“ Ozval se sametový mužský hlas a jeho studené paže mě vzaly do náruče. Ruce jsem mu automaticky položila kolem krku a přitiskla si hlavu na jeho hruď. Ucítila jsem nádhernou vůni, nebyla to kolínská ani parfém, byla to zvláštní sladká směs. Opatrně jsem ji vdechovala.
Za pár minut jsem okolo sebe ucítila teplo, byli jsme zpátky v tom domě. Ach jo.
Nespouštěl mě a stále, držel v náručí. Když v tom mě pozdravila neznámá, já otevřela oči.
„Ahoj, jmenuji se Sarah,“ a pak pobaveně dodala „a ten co se tě drží jako klíště je můj bratr Alex.“
Vypadala jako malá víla – měla světlé vlasy střižené na krátké mikádo po bradu, celkové vypadala pobledle jako její bratr, a křehce. Jediný společné měli oči oba dva je měli zvláštní barvu – zlatou.
Z přemýšlení mě vytrhlo, když se Sarah zeptala na mé jméno.
„Jak se jmenuješ?“
„No, já nevím.“ Jak můžu někomu, koho neznám, říct pravdu. Jsem pitomec, tak co policie nebo blázinec.
„To nic, vzpomeneš si uvidíš, to máš z toho šoku.“ Alex
„Ne to není z toho.“ Oba dva ztuhli a vypadali jako sochy. „Já si pamatuji, jak si mne zachránil.“ Pořád nic. Tak monolog a potom ať si volají třeba policajty. „Poslední co si pamatuji je, že jsem se probudila v tmavé uličce. Vedle mě ležela hromádka šedivého popela a kousek dál kufr.“
První se vzpamatovala Sarah.
„Páni, to je mi líto.“
„Nemusí, já přijdu na to kdo jsem. Zatím mi můžete říkat Anna.“
„Dobře Anna, zní dobře. Panebože, vždyť ti musí být hrozná zima.“ Zhrozila se. „Vždyť jsi celá promočená. A ty Alexi ji pusť.“ Rozkázala bratrovi, který nehnul ani brvou a naštvaně si jí měřil. „Pusť ji nebo chceš aby dostala zápal plic?“
Hned na to mě pustil a ona neváhala, chytila mě za ruku a táhla po schodech nahoru. U druhých dveří napravo se zastavila, otevřela je a pyšně pronesla:
„Tohle je můj a Georgův pokoj. George je můj manžel zítra by se měl vrátit. Moooc se na něj těším.“
„Ten pokoj je moc pěkně zařízený,“ řekla jsem obdivně – celý pokoj laděný do béžova, vypadal skoro stejně jako ten zelený jenom tady nebyla knihovna – místo ní tam byly dveře druhé šatny.
„Díky, všechny pokoje v našem domě jsem zařizovala já osobně, to víš žít se dvěma muži.“ Když řekla poslední část protočila oči.
Zatáhla mě do její obrovské šatny – vypadalo to jako butik – měla tam poskládané všemožné oblečení od jean až po plesové šaty.
„Který pak obchod jsi vykoupila?“ zeptala jsem se ironicky
„Hele, klídek já jen ráda nakupuju. No ale když jsem tě poznala, mohly bychom…“ nestačila nic doříct a já jí skočila do řeči.
„Na to zapomeň, sice neznám svou minulost ale jsem si jistá že nakupování NESNÁŠÍM.“
„Copak jsi slepice abys to snášela?“ vyprskla smíchy a následovně na mě udělala psí oči „No tak prosím, prosím, prosím jsem tady tak sama a nemám s kým chodit nakupovat.“
Tak to byla podpásovka , na nic jsem se nezmohla a napadlo mě že mi chtěla dát suché oblečení.
„No víš už mi fakt začíná být trochu zima.“ Odpověděla jsem jí omluvně.
„Jasně. Tady máš oblečení,“ vzala pár věcí a podala mi je „tady je koupelna, klidně se osprchuj tady jsou ručníky.“ Ukázala na skříňku a podala mi jeden. „Nechám ti teď trochu soukromí.“

Nejprve jsem si svlékla mokré oblečení a začala se sprchovat. Sprcha na mě měla blahodárný účinek nejenže mě prohřála ale uvolnila mi ztuhlé svaly. Vypla jsem ji a vyšla ze sprchy, už už jsem šahala po ručníku, když do koupelny bez zaklepání vtrhl Alex.
Rychle jsem okolo sebe obmotala ručník a uklouzla. Málem jsem si rozrazila hlavu o hranu sprchy, ale on mě stačil zachytit dříve než se tak opravdu stalo.
Vypadal rozpačitě. Najednou se naklonil a políbil mě. Nejdříve mi to nedokázalo a byla jsem jako socha, ale potom jsem mu to začala oplácet a chytla ho kolem krku. On mi dal ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
Bylo to bláznivé, sotva jsem ho znala. Ale pěkné.
Najednou ztuhl, odstrčil mě a………… utekl jako malý kluk. Zmatená,zahambená a zraněná jsem se rychle oblékla a nevnímala co.
Když jsem vyšla z koupelny, přišla ke mně naštvaná Sarah.
„Promiň, moc se ti za něj omlouvám. Už jsem mu za to vynadala.“
Fajn, tak už jí to řekl.
„To je v pohodě,“ není ale aby se hádali kvůli mojí maličkosti je blbost „jen se musím dostat zpátky do penzionu Lisa by o mě mohla mít strach. Kudy vede nejkratší cesta?“
„Kde se nachází?“
„No nevím to přesně ale v té tašce, kterou jsem měla s sebou by měla být vizitka s jeho adresou.“
„Počkej hned ti ji přinesu.“ Odešla a ani ne za dvě minuty byla zpátky. „Tady ji máš.“
Vyndala jsem vizitku a ukázala jí Sarah.
„Pěkná, Penzion u Lisy jo? New York?!“ zhrozila se
„Ano, New York.“ Odpověděla jsem zmateně. „Co se děje?“
„No víš, měla bych dát svému bráchovi co proto, převezl tě na druhou stranu USA. Náš dům je blízko Seattlu.“
„Co!?“
„Neboj mám auto a není problém tě odvézt zpátky.“ Řekla rozpačitě. „Ale nejdřív nemáš hlad?“
„No abych pravdu řekla mám a docela velký.“ Usmála jsem se nad vidinou, že za pár hodin budu ve svém malém pokojíčku.
„Mimochodem, ta černá sukně s modrým tílkem ti sluší.“ Usmála se a já zčervenala.
„Díky“
Potom jsme prošly chodbou, sešly schody a přes obývák jsme se dostaly do velké kuchyně. Sar mě usadila u stolu a podala mi voňavý hamburger a hranolky.
„Chceš k tomu kečup nebo hořčici?“
„Upřímně řečeno nevím.“ Pokrčila jsem rameny.
Ona na nic nečekala a dala obě přísady na stůl.
„Dobrou chuť, doufám, že ti to bude chutnat.“ Usmála se a posadila se na druhou židli hned vedle mě.
Vzala jsem si hamburger a ukousla kousek.
Fuj, brrrr. Musela jsem ho vyplivnout, jinak bych se pozvracela.
„Copak nechutná ti to?“ zeptala se smutně