Posluchač - Vše zlé je k něčemu dobré

2. KAPITOLA - Vše zlé je k něčemu dobré

Týden uběhl rychleji, než jsem očekávala. Kate se podařil plán a Peter si jí konečně všimnul. Společně šli do kina a pak další den jsem je potkala na chodbě, jak si něco šeptají. Naštěstí na mě Kate nezanevřela a skoro každý den byla u mě doma a vyprávěla zážitky. Byla jsem šťastná i za ni.
Jednou se za mnou stavil Joshua zrovna, když byla u mě Kate. Ještě ve dveřích jsme si domluvili schůzku, kterou jsem měla slíbenou a poté jsem mu nenápadnými gesty naznačila, že by měl asi odejít. On pochopil usmál se, rozloučil se a odešel. Já jsem ale neunikla Katiným nekončícím otázkám. Hold zamlklá dívka získala sebevědomí a až moc velkou chuť mluvit. Musela jsem jí vysvětlit, že spolu s Joshuou nic nemáme. Kate si ale postavila hlavu, že to není možný a neustále se vyptávala. Když jsem jí posté řekla, že nic není, tak se konečně vzdala se slovy: „Tak když teda myslíš.“
V sobotu odpoledne bylo naplánované setkání s Joshuou. V daný čas jsem se dostavila do kavárničky a k mému překvapení, tam opravdu už seděl.
„Nečekala jsem, že přijdeš.“ Údiv v mé tvář byl asi hodně výrazný.
„Proč ne?“
„Nevim. Měla jsem takový tušení deja vu.“
Posadila jsem se vedle něj a objednala si kávu.
„Aha. Já ti vlastně ani nevysvětlil, proč jsem minule nepřišel.“
„To teda nevysvětlil,“ řekla jsem nasupeně. Okamžitě opadla má dobrá nálada.
„Tak to se omlouvám a vše hned teď napravím. Můj otec pracuje ve firmě s tvojí matkou a oni nutně potřebovali pomoct. Spadla jim počítačová síť a já jsem byl jedinej komu mohli zavolat.“
„Tak to jo,“ pořád jsem měla mírně ironický tón.
„Já jsem prostě nemohl odmítnout. Otec řekl, že aspoň tuhle maličkost můžu pro něj můžu udělat. Skoro by se dalo říci, že mě vydíral.“
„Chudáčku,“ neodpustila jsem si tuhle poznámku.
„Tak to pochop, prosím. Snažil jsem se vše vyřídit co nejdříve a tvoje matka mě pak svezla k vám ale ty jsi nebyla doma tak jsem počkal.“
„Přesvědčil jsi mě. Odpouštím ti. Příště se ale ozvi když to nestihneš v domluvený čas.“
„Ano, ozvu se.“
Asi mu došlo, že chci, aby bylo nějaké příště.
Na chvilku jsem se opřela o opěradlo židle a užívala si sluníčka, které sem pronikalo přes listy stromu. Paprsky slunce byly příjemné a krásně hřály na tváři. Zavřela jsem oči a uvolnila jsem se. Pak mě vyrušila moje vlastní myšlenka a trhnutím jsem se zvedla. Joshua si mě celou dobu prohlížel a na tváři měl pobavený výraz.
„Copak se stalo?“ zeptal se a neustále se při tom usmíval, ale bylo vidět, že to trošku dusí v sobě. Jinak by asi měl záchvat smíchu.
„Vzpomněla jsem si, že jsem něco přinesla s sebou,“ současně jsem sahala po brašně a vyndával z ní srolované papíry. Opatrně jsem je rozložila na stolek a otočila je tak, že jsem je měla obrázky vzhůru nohama.
„Já na svoje výkresy zapomněl, ale tvoje si rád prohlédnu.“
Opatrně si je přitáhl k sobě a mlčky je začal zkoumat. Když se dostal až na poslední, zarazil se. Ve tváři nečitelný výraz, ale i tak jsem mohla hádat, že ho obrázek překvapil.
„To jsi nakreslila ty?“ zeptal se udiveně.
„Ano. Líbí?“
„Je nádherný. Netušil jsem že máš až takový talent. Nechci aby to vyznělo, že jsem tě podceňoval.“
„Ne, nemusíš se bát. Já to chápu.“
Dlouho jsme si pak povídaly a smáli se. Prostě jsme se dobře bavili. Nerada jsem se sním loučila, ale už bylo na čase jít domů. Slíbil mi, že se ozve a naplánujeme další schůzku. Souhlasila jsem.
Nastalo pondělí a s tím i opětovné navrácení do školních lavic. Ráno jsem se vzbudila s takovým divným pocitem. Nemohla jsem ho rozpoznat. Něco mezi špatným tušením a strachem. Chvíli jsem jen tak ležela na posteli a nechtělo se mi opustit teplo a bezpečí mé huňaté přikrývky. Pak jsem se donutila vstát a podívat se z okna. Byl to skoro strašidelný výhled. Přes mlhavý opar byly vidět jen obrysy domů, které obklopovala šedočerná oblaka jakoby nekončících mraků. Mírně mrholilo. Snídani jsem nechala na stole a rovnou jsem se šla připravit k odchodu.Vzala jsem si bundu a vyšla před dům. Tam jsem se zastavila, protože mi přeběhl mráz po zádech. Vsadila bych se, že mi vstala půlka chlupů na těle. Přetáhla jsem si kapucu přes hlavu a s rukama přitisknutýma k tělu jsem se doloudala na zastávku a tam počkala na autobus. Přijel se zpožděním. To je nezvyklé, jelikož vždy jezdí včas. Ještě se nestalo aby přijel pozdě. Ale v tomto, skoro anglickém počasí, bych se nedivila. Nastoupila jsem a sedla si na své místo. Jen co jsem usedla spustil se liják. Přes bariéru deště byla z okénka vidět běžící dívka. Asi se snažila stihnout autobus. Řidič si jí všimnul zastavil a otevřel dveře. Rychle vběhla do autobusu a namířila si to rovnou ke mně. S černých vlasů jí kapala voda a černé líčení jí teklo po tvářích.
„Můžu si přisednout?,“ řekla Amy tím svým, teď už mírně zadýchaným, medovým hláskem.
„Klidně,“ odvětila jsem o poznání nepříjemnějším hlasem. Nějak mě nepotěšila představa její společnosti. A vlastně co tady dělá. Už skoro týden jsem jí nikde neviděla.
„Tak vidíš, splnila jsem slib“, řekla a usmála se.
„Hm.“
Autobus dojel ke škole a já se už chtěla zvednout. Amy mě ale chytila za ruku a povídá: „Dej si pozor, vše co vypadá dobře, tak nemusí dopadnout.“
„Nech mě,“ skoro jsem na ni křikla.
Vytrhla jsem se jí a nejrychlejším krokem jsem šla do školy. Co to měla znamenat - dej si pozor, vše co vypadá dobře tak nemusí dopadnout. To se mě snažila varovat nebo mi spíše vyhrožovat. Jelikož to byla na mě až moc děsivý, tak jsem to rychle odsunula do nejtemnějšího koutu mysli. Moje nálada se tímto incidentem rapidně zhoršila. Chvíli jsem zápasila se zámkem mé skřínky a pak do ní hodila promočenou bundu. Při hodinách mě moc nezajímalo nic, co se děje okolo mě. S podepřenou hlavou jsem hodiny zíraly do šedočerné prázdnoty zahalené tajemnou mlhou. Dokonce i učitelé měli pochmurnější náladu. Náš věčně optimistický a usměvavý učitel společenských věd rozvedl diskuzi na téma umírání a smrti. Končí život se smrtí nebo existuje nějaký svět po světě? Až zvonek ohlašující konec hodiny mě probudil s hloubání. S trochou aktivity jsem byla o přestávce projít po chodbě. Potkala jsem Kate, ale nějak mě to nedokázalo udělat radost. Naopak jí to hrozně potěšilo a začala mi hned vyprávět nějaké historky. Moc jsem jí nevnímala. Většinou jsem na všechno kývla. Pak jsem ale uslyšela: „…no a tak tam budeš muset jít místo mě.“
To mě probudilo a docela neslušně jsem se zeptala: „A kam mám jít?“
„No přece na tu schůzku.“
„Na jakou?“
To už bylo z mé strany krajně neslušný.
Kate si povzdychla a řekla: „Ty jsi mě vůbec neposlouchala že ne?“
„Moc se omlouvám, ale asi ne. Víš dneska mám docela špatnej den.“
„Tak ti to teda řeknu znova, “ řekla a rezignovala na moje nechápavé pohledy.
„Dík.“ Co jiného jsem měla říct.
„Měla jsem se dneska setkat s Petrem po škole a domluvit se s ním a jeho kamarády na nějakým výletě nebo co. Bohužel dneska nemám čas tak jsem tě chtěla poprosit jestli by jsi tam mohla jít místo mě a domluvit to.“
„Jo určitě. A kdy a kde?“
„Hned po škole u zadního vchodu.“
„Tak jo.“
„Moc dík. Budu ti zavázána.“
Poté už ani jedna z nás nepronesla ani slovo. Kate se otočila a s hvízdáním se odebrala do své třídy.
Skončila poslední hodina a já si šla uklidit učebnice do skřínky. Potom jsem si to zamířila k zadnímu vchodu. Na chodbě už nikdo nebyl a poslední studenti odcházeli hlavním vchodem. Otevřela jsem dveře a vyšla ven.
Všude to vypadalo jako z černobílého filmu. Pršelo. Zachumlala jsem se do bundy a pomalým krokem jsem šla dál od budovy. Zastavila jsem se u největšího stromu a položila brašnu na zem, abych si mohla spravit kapuci. Déšť s klapáním dopadal na moji bundu. Rozhlížela jsem se okolo a hledala nějaké lidi. Pak jakoby se všechno zpomalilo. Něco se přede mnou mihlo. Ucítila jsem tlak na ruce a hořkou pachuť látky zarývající se do koutků úst. Pak už jsem také nic neviděla. Přede mnou byla jen černočerná tma. Něco mě táhlo dozadu. V tu chvíli jsem se vzpamatovala a zoufala jsem zaryla paty do země. S tím zesílil tlak na mé ruce. Bolelo to. V očích mi vyhrkly slzy. Ani na křik jsem se nezmohla. Tiše jsem se nechala neznámými osobami vláčet. Najednou jsem se zastavila. Na vteřinu nebylo nic slyšet ani cítil. Nic nebolelo a strach jakoby nikdy neexistoval. Všude bylo prázdno. Tahle nirvána zmizela s tím, když jsem ucítila, že mě někdo uchopil za obě zápěstí a skroutil mi je dozadu. Se škubnutím se mi provaz zaříznul do rukou. Pak mě uchopili dvě ruce a s tvrdou ránou mě hodili asi do kufru auta. Obličej jsem měla přitisknutý dolů. Nemohla jsem dýchat. Začala jsem se vrtět a kopat nohama. Někdo pronesl: „Nedáme ji obráceně aby se neudusila?“ Další osoba odvětila: „No jo, tak ji otoč.“ Položili mě na záda a já mohla lépe dýchat. Pak jsem uslyšela bouchnutí dveří kufru a startování motoru. Hlavou mi běžely myšlenky, že se asi nedožiji zítřka.
Asi po hodině jízdy auto prudce zastavilo a se mnou to hodilo ke stěně kufru. Přestalo pršet a já uslyšela, jak někdo práskl dveřmi od auta. Tak tohle je můj konec. Zítra najdou moje tělo někde v rybníku. Až mě vytáhnou určitě podotknou: „Tak mladá…zase.“
Někdo otevřel kufr a vytáhl mě ven. Dopadla jsem obličejem k zemi. Ucítila jsem jak mě někdo chytl za ruku a zvedl. Pak jsem uslyšela další kroky a dva hlasy, co se šeptem baví. Ten, kdo mě držel, mě postavil na obě nohy a jako pytel brambor si mě hodil přes rameno. S každým krokem se mi zarylo jeho rameno do břicha. Najednou se jeho tempo zpomalilo až nakonec zastavil. Chytl mě za pas a hodil do něčeho měkkého. Pak mi zvedl nohy a svázal mi je. Bylo slyšet, jak se jeho kroky vzdalují. Poté už nebylo slyšet nic. Ticho. Přeci se ještě musí vrátit napadlo mě. Zašustilo listí o které se opřel vítr. Po chvíli mě ovládla panika. Nikdo už nepřijde! Nechali mě tu! Co budu dělat?