Nový život - 4. kapitola

4. Kapitola

„Promiň, ale chutná to jako bláto.“ Nakrčila jsem nos.
„Cože!?“ zeptala se vykuleně
„Je mi to vážně líto ,ale nemůžu, kdybych to nevyplivla asi bych se pozvracela.“
Chvíli na mě vyjeveně zírala a pak zavolala bratra.
„Alexi“
„Jo, co se děje houkl,“ přicházel v modrých montérkách se skvrnami od oleje,“proč se tváříš tak zděšeně?“
Chvíli se na sebe koukali. Napětí v místnosti by se dalo krájet. To ticho už začínalo být dost nepříjemné.
„Myslíš?“ Alex
Sarah na to jen malinko kývla a odešla s talířem do kuchyně. Zpátky přinesla jen sklenici s rudou tekutinou.
„Můžu vědět, co se tu sakra děje?“ vybuchla jsem
„Tady na napij se.“ Podala mi tu sklenici.
„Co to je?“ Vypadalo to jako nějaký červený džus.
„Prosím napij se a věř nám.“ Alex
Co ztratím už mě dvakrát zachránil, kdyby mě chtěli zabít, dávno to udělají. Tak dobře napiji se a s touto myšlenkou jsem zvedla sklenici k ústům a napila se. Bylo to dobré dokonce to i hezky vonělo. Vypila jsem sklenici do dna.
„Chtěla by si přidat?“ Sar
„Ne díky jsem plná, co to bylo?“ zeptala jsem se zvědavě
Oba dva se na sebe podívali a vzdychli.
„Byla to krev….“ Dál jsem je už neslyšela.


…Najednou jsem se ocitla na jiném místě. V nějakém jiném pokoji se starožitným nábytkem, proti mně stála vysoká postava oděná v černém plášti s kapucí, díky které jsem ji neviděla do obličeje. Držela v ruce nějakou kovovou tyč s nažhaveným koncem se zvláštním tvarem. Vypadalo to jako poupě s třemi listy, v lístcích byly 3 písmena N, L a V. Další dvě osoby mě držely tak abych nemohla utéct.
„Vyhrň jí levý rukáv a držte ji pevně ať nám nevyklouzne.“ Rozkázal a začal se pomalu přibližovat k mojí ruce a vtiskl žhavé na mou holou kůži. Hlasitě jsem vykřikla, strašně to bolelo.


„Anne!?“ někdo se mnou cloumal „Jsi v pořádku!?“
„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně a uvědomila si, že jsem seděla na zemi opřená o Alexe.
„No řekla jsem ti, že v hrnečku byla krev a ty jsi byla jako v transu, vůbec si mě nevnímala a po chvíli začala křičet a cloumat sebou tak že jsi spadla ze židle.Co to kruci bylo? Víš jak jsem se lekla. To už mi víckrát nedělej.“ Zamračila se Sar
„Promiň, ale bylo to divné, jak jsi řekla slovo krev – se mi asi vybavila nějaká hodně bolestivá vzpomínka.“ Co když? Neváhala jsem a koukla na své zápěstí, byla tam jizva stejného tvaru jako to železo i stejná písmena. Co to je!?
Oba dva si všimli jizvy na mé ruce.
„Tohle jsi tam před chvílí neměla.“ Konstatovala Sar.
„Objevilo se to až s tím zábleskem. Nevím co to znamená. V té vizi mě někdo držel a udělali mi tohle.“ukázala jsem na jizvu.“Nějakou žhavou věcí mi to vypálili do kůže, moc to bolelo, proto jsem tak křičela a házela sebou.“ Pokrčila jsem rameny. „Jinak si to nedokážu vysvětlit.“
„Zajímavé…“zamyslel se Alex

„Vy jste upíři?“ vyhrkla jsem
„Jak jsi na to prosím tě přišla?“ přimhouřila oči
„Nevím, ale jsem si 100 % jistá že jste upíři a nepijete lidskou krev. A ta krev co jsi mi dala je ze srnky,že?“
Ticho. Ani jeden z nás nedýchal.
„Nevím jak to. Díky té vizi vím o existenci upírů. A také vím proč mi ten hamburger nechutnal…“
To už mi do řeči skočila Sar.
„Ty ho nestrávíš, že?“
„Jasně, jediné co sním nebo lépe řečeno vypiji je zvířecí krev.“
„Lidé tě nelákají??“
„Upřímně řečeno ne, jejich krev mi vůbec nevoní, vnímám jí asi stejně jako lidské jídlo – voní ale nechutnají.“
„Zkoušela …..“ nestačila domluvit a Alex ji utnul.
„Nebylo toho na ni na jeden den už dost?“
„Ale….“
„Potřebuje si odpočinout od tvých hloupých otázek.“
Oba dva se na sebe mračili a vrčeli.
„No tak, nechte toho.“ Smála jsem se, ty jejich postoje byly strašně legrační, vím že bych se měla spíš bát ale na jeden den toho bylo moc.
Uvolnili postoje a otočili se k sobě zády jako malé děti.
„No možná jsem trochu unavená,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Nic jsem však nestihla dodat protože mě Alex vzal poněkolikáté do náručí a nesl nahoru do zeleného pokoje. Co to s ním je, že mě pořád nosí jako malý mimino. Já to z něj dostanu….
Položil mě do postele a odcházel.
„Počkej, neodcházej.“

Otočil se a usmál se.
„Neříkala jsi něco o únavě?“
„No chtěla bych se tě na něco zeptat.“
Povzdechl si. „Tak se ptej.“
„Když si upír, proč nepiješ lidskou krev?“
„Nechci být zrůda.“
„Ale lidé ti voní ne?“
„To ano ale za tu dobu co jsem upírem jsem si stačil vypěstovat sebeovládání, a tak mohu jít klidně mezi lidi a nepozabíjím je.“ Zamyslel se. „Ale to neznamená že mě pořád nelákají. Ještě něco?“
„No, než mi Sar podala tu krev tak jste se na sebe dívali a nemluvili, pak jsi řekl myslíš. Co to bylo?“
„Nevím mohlo by tě to vyděsit.“
„Po tom co jsem dnes zažila? Těžko.“ Dodala jsem ironicky.
„Dobře my jako upíři nejen že jsme silní, rychlí, tvrdí – s kolíkem, stříbrem a svěcenou vodou bys nás nezabila, máme velmi dobré smysly a někteří mají i něco navíc, někdo tomu říká dary, jiný prokletí. Ale jsou to jisté zvláštní schopnosti. To co jsi viděla bylo naše spojení – je to asi kvůli tomu,že jsme sourozenci, dokážeme komunikovat myšlenkami s tím druhým.“
„Páni. Co všechno spolu sdílíte?“
„Jak to myslíš?“ nakrčil jedno obočí.
„No to slyšíte jen to co chcete tomu druhému říct nebo si můžete číst všechny myšlenky?“
„Funguje to jako hovor, jiné myšlenky neslyšíme jestli to myslíš takhle, je to jakoby jsme spolu mluvili jenom ne nahlas.“

„Páni, nechceš si sednou na kraj postele, přeci jenom to musí být nepohodlné.“ Celou dobu stál u dveří a nehnul se ani o píď.
Zatvářil se pobaveně.
„Díky.“ Sedl si na kraj postele. „Chceš ještě něco vědět nebo už jsi unavená?“
„No pár věcí by tu bylo…. Třeba máte ještě nějaké jiné schopnosti?“
„No Sarah je ovládá telekinezi, hýbe s věcmi pomocí mysli. Zezačátku to bylo strašné, dělala mi samé kanadské žertíky.“ Protočil oči.
„Co třeba?“
„Jednou si na mě počkala naplnila kbelík bahnem zvedla ho nade mě a… samozřejmě ho převrhla a celý týden si ze mě dělala legraci, že si dělám bahenní zábaly.“ Plácl se do čela.
„George umí léčit, nevím jak to přesně funguje ale dá ruce na zraněné místo a ono se zahojí.“
Byla jsem tak zvědavá že jsem se nedokázala ovládnout a prostě se zeptala:
„Máš taky nějakou schopnost?“
„Mám, dalo by se říct že se umím přemístit na kterékoliv místo na planetě během sekundy.“
„Páni, to by vysvětlovalo, jak jsem se sem dostala. Jak si mě vůbec našel?“
„Byl jsem zrovna v New Yorku něco si zařizovat…..“



Ležela jsem v malé tmavé kobce. Najednou se dveře cely otevřely a já uviděla dva muže nejspíš podle věku bych tipla – otce a syna.
„Tady je. Jsi si jistý? Je to jen legenda.“
„Pět …………., spolu ………….., harmonii.“
„Víš to jistě, že je jedna z nich?“
„Ano proč by ji označkovali? Musel se projevit……..“
„Co když je jako ……..?“
„Nevím budeme to muset zjistit. Ale nejdříve ji musíme dostat pryč.“