Labyrint II: Sářin návrat - 26. kapitola

Když Sára ten zvuk zaslechla, trhla sebou.
Znělo to jako… houkání…?
Soví… houkání…?
No jistě… Sama pro sebe se usmála, ale byl to úsměv prozrazující otázku, jak na to mohla zapomenout… Bylo to přeci nad slunce jasné…!
Na chvíli si dlaní podepřela čelo, načež se rozhlédla a málem jako znovuzrozená náhle vyskočila na nohy.
Kniha zůstala nepovšimnuta ležet na zemi.
,,Jak chceš… jak si přeješ…!" mumlala si pro sebe, když se vracela k Amy do pokoje.
Otevřela dveře a vešla.
Světlo nesvítilo.
Jak jinak. I to jí mělo dojít…
Amyin pokoj – její bývalý - byl prostorný a zoufale neuklizený. Ponořený do tmy.
Ale ani to moc nevadilo, neboť blesky protínající každou chvíli oblohu, jej osvětlovaly dostatečně.
Došla zhruba doprostřed pokoje a přestože srdce jí bilo až v krku a stále ji dusily slzy, celkem pevným hlasem do toho tíživého prázdna zvolala:
,,Ukaž se!“
Přitom těkala očima všude kolem sebe. Byla odhodlána ke všemu.
,,No tak, ukaž se, slyšíš? Vím, že tu jsi!“ ozvala se nahlas znovu. ,,A máš něco, co ti nepatří! Vrať mi ji, Jarethe, je moje! Moje!!“ křičela do prázdných zdí a doufala, že to zabere.
To zaklínadlo vyslovit nehodlala.
Musela proto doufat, že přijde, i když ho k tomu vyzve tímto způsobem.
Tu se venku zvedl vítr a zaskučel v mezerách okenních tabulí. Větve stromů rozehrály svůj svůdný tanec s větrem a protože právě v tu chvíli střelila Sára pohledem k oknu, v jediné rozhodující vteřině si všimla, jak se za ním mezi kymácejícími se větvemi propletlo cosi bílého.
Bílého a velkého.
V ten moment to věděla.
Je tady.
Uvidí se s ním tváří v tvář.
Po těch letech… Po takové době. To snad nemůže být pravda… Myslela si, že to skončilo… že prostě vyhrála, když se jí povedlo získat zpět bratra a vrátit se domů…
No, vrátila… Vlastně dodnes nevěděla, jak se jí podařilo dostat se zpět domů… Prostě se tam najednou… objevila…
Zato on zmizel.
Zmizel a nikdy se již neukázal.
Nikdy se o něm nedozvěděla, nic o něm neslyšela…
Tak proč teď najednou ano?
Proč je zpět?? Co chce?!
Se stále prudce bušícím srdcem stála a čekala.
Tehdy dávno, ještě než se objevil on sám, hemžily se všude kolem ty jeho příšerky a sotva se objevily, hned zase mizely, ani si člověk nestačil uvědomit, vidí-li je doopravdy nebo jsou-li jen výplodem jeho přebujelé fantazie. Poté se rozrazilo okno, nyní už ví, že to nebylo tak úplně bouřkou, a dovnitř vletěla bílá sova, která zakroužila pokojem a než se stačila Sára vzpamatovat, stál u okna v celé své impozantní výšce a s důstojným vzhledem (to bylo snad to jediné, co na něm kdy bylo pravdivého a přirozeného) on.
Jareth.
Král skřítků.
Ale to bylo tehdy.
Teď se nic takového nedělo. Prozatím.
Už už si Sára začínala myslet, že se jí to všechno jen zdálo, že bílého ptáka viděla skutečně jen ve svých představách, že nikdo nepřijde a ona opravdu pomalu ale jistě začíná bláznit, když se to stalo.
Ovšem stalo se to v jiném pokoji.
V jejím.
V ložnici.
Ozval se ne jeden zvuk, ale dva. Jako by někdo otevřel, ale i zavřel okno. Do toho staccato padal déšť, bouřilo, hřmělo a blesky se klikatily.
Sára se odlepila ze svého místa a pomalými krůčky přešla pár kroků k otevřeným dveřím své ložnice.
Ani tam světlo samozřejmě nefungovalo.
Navíc její pokoj nebyl prosvětlen venkovní světelnou show, o níž se právě teď starala sama matka příroda, jelikož před jejím oknem zacláněly ty zatracené větve toho zatraceného stromu.
Okno však bylo zavřené, pokoj temný.
Nedošla ale ani k posteli, když se z největšího a nejtemnějšího stínu v rohu pokoje, jejž tam vrhal právě strom za oknem, ozvalo:
,,Zdravím tě, Sáro!“