...

„Zapadá slunce a chybí nám ještě poslední, makáme!“ rozkáže Martin.
„jsem utahaná, nikam už nejdu!“ odporuje Sára.
„tak tu počkej, přece jsme se nedřeli zbytečně.“
„sama, za chvíli je tma! Vraťme se!“ naléhá
„co vy?“ otočí se ke zbytku skupiny. „taky chcete vzdát něco jen kvůli tmě?“
„zůstanu se Sárou,“ rozhodne se Dan
„jdu taky!“ kývne na Martinovu nabídku Klára.
„ok“
Skupina se rozděluje. Mapu nese Klára. Prochází houštím, Martin svítí na cestu. Slunce už zcela zapadlo, lesem se rozprostírá tma. „Uaa!!!!!!!!!“ zařve nečekaně. „co je?“ stará se Martin. Instinktivně ji chytne za ruku. Klára se vyprostí z jeho silné dlaně. „jen jsem zakopla o větev,“ odvětí věcně.
„proč pořád mlčíš, půjdeme ještě dlouho?“ optá se kluk.
„asi kilometr, nevím o čem mluvit, řekni něco ty“
„co já? Nevím, co tě zajímá“
„všechno“ vyhrkne zprudka, „hlavně mluv, ta tma začíná být strašidelná“
„mě zase zajímáš ty. Já jsem nudný, není co vyprávět“
„kecáš!“
„vážně, nevím.“
„co říkáš na dnešní počasí?“ zasměje se Klára
„pěkně, ale příliš horko.“
…
Ticho.
„Líbí se ti příroda?“ prolomí zlověstné ticho Martin a konverzace se konečně rozhoupe.
„jo, je tu ticho klid, nesnáším město.“
„to já město mám rád, ale klid taky“
„ve městě jsou všude lidi, soukromí je na bodu mrazu.“
„souhlasím, ale zase je to bezpečnější.“
„to je relativní, záleží, z jakého hlediska bereš bezpečnost“
„jak to myslíš?“
„hodně lidí, hodně bacilů“
„ty máš strach?“
„jo!“
„ještě z něčeho?“
„nevyptávej se,“
„proč, vadí?“
„ještě z hadů, pavouků, duchů a zla“ odpoví věcně s pohledem upřeným v dáli.
„já mám strach z výšek“
„tomu se lze lépe vyhnout“
„jasně, jen nemůžu doma na balkón,“ pokusí se odlehčit situaci, ale to již není potřeba.
„jen mě nelituj, prosím“
„nelituju, obdivuju“
Dívka na něj upře nechápavý pohled.
„musela sis zažít něco hrozného.“
„cože? Určitě spousta lidí zažívá těžkosti jako já“
„spousta jo, ale ne jako ty“
„ty vůbec nic nevíš!“ křikne
„nevím, ale vidím ti smutek v očích, i když se směješ. Teď sice ne, protože je tma.“
Klára neví jak reagovat. „neřeš mě.“
„promiň, trápí mě, že se trápíš“
„tebe nemá co trápit. Žij si svůj život a mě nech být!“
„ale…“
„ticho! Já tu přišla strávit léto a ne se zpovídat“
„nechci, aby ses zpovídala. Jen jsem chtěl pomoct.“ Omlouvá se
„vidíš a v tom je ten problém“
„v čem?“
„ty si myslíš, že mě trápí nějaká banalita“
„nemyslím!“
„myslíš! Kdybys jen tušil o co, jde tak se vůbec neptáš“
Martin neví co říct a Klára je i za to strašidelné ticho, ve kterém slyší každé prasknutí větví a vítr hrající si s listím, ráda.