Nový žívot - 9. kapitola

9. kapitola

„Vím, že se neznáme moc dlouho, a může se ti to zdát ukvapené….. Miluji tě, jsi moje slunce, od té doby co jsem tě potkal jsem si uvědomil, že jsem nebyl kompletní. Proto se tě prám:
Anne Carterová vezmeš si mě?“

Tohle jsem opravdu nečekala. Celá jsem ztuhla, a ani nedýchala.
O..o..on si mě….. chce… vzít!?
„Nádech a výdech.“ Řekl pobaveně.
Vždyť se známe jen chvíli? Ale stejně on ztělesnění krásy si vybral takovou šeredku?? Ale řekl to chce se mnou být a dokonce být můj manžel…. Teda nejprve snoubenec potom manžel. A ještě hezčí je když si řeknu: MŮJ manžel. Ach jo tak krásně to zní.
Páni jsem tak šťastná jak nikdy… nebo už jsem něco takového zažila? Bylo to jak dejavu, ale hned jsem tu myšlenku odsunula stranou.
Celou dobu co jsem přemýšlela, vedle mě seděl napjatý Al, který mě nervózně pozoroval.
„Řekni něco, cokoliv.“ Vzdychl. „Nenapínej mě.“
Koukla jsem se mu do očí a s vážnou tváří pronesla.
„Alexi Norwoode ráda se stanu tvojí ženou.“
Sotva jsem to dořekla, už mě pevně drtil ve svém objetí, kde jsem se začínala dusit.
„Klídek n – nemůžu dých – at.“ Zaúpěla jsem.
„Promiň.“Zasmál se a nasadil lišácký výraz „Já jen, že bych tě samou láskou umačkal.“
„A to doslova.“ Rýpla jsem si.

Sotva jsem se vzpamatovala a byla trochu šťastná zase to přišlo. Záblesk.

Už jsem nebyla v koupelně, ale v lese . Všechno mě bolelo. Cítila jsem, že mě někdo nese v náručí. Byla jsem zase s těmi dvěma muži – dokonce jsem si je trochu prohlédla. Byli si neuvěřitelně podobní. Oba dva měli nahnědlou kůži, černé vlasy a oba dva měli na sobě jen roztrhané kalhoty. Zvláštní v noci, kdy není zrovna teplo, chodí jen tak.
Ten co mě držel byl dost horký na člověka…
Najednou se les rozestoupil a mě se naskytl pohled na obrovský dům. Byl tak nějak zvláštní už jen architekturou – zdál se dost starý, ale udržovaný.
Ten druhý vzal klíč a odemkl velké vchodové dveře. Přidržel je a my vstoupili (teda já se spíš nesla). Ve vnitř bylo krásně teplo díky krbu, který plápolal a osvětloval tak celou místnost, která se v tu chvíli zdála strašidelná. Na stěnách jsem viděla hlavy mrtvých zvířat – hlava krokodýla, zebry, lva…
„Našli jsme ji.“ Zavolal jeden z mých průvodců.

Ani ne za dvě minuty scházela po schodech, které se táhly podél protější zdi, dívka, která vypadala jako víla. Byla bledá, její do pasu dlouhé blonďaté vlasy rámovaly drobný obličej se světle modrýma očima. Na sobě měla bílé šaty – chyběly už jen křídla.
V tu chvíli mi něco došlo.
Co když jsem mrtvá a teď si pro mě přišel anděl?
Blbost to by mě přece nebolelo celé tělo od toho jak mě mučili.
Kdyby alespoň řekli důvod. Co jsem jim vlastně provedla, že mě tak nenáviděli?
„Jste si jisti?“ zeptal se andělský hlas.
„Nevím to jistě, ale pokud ji nepomůžeme, zemře.“ Odpověděl jeden z mužů.
„Co když je to past?“ Zeptal se ten co mě držel.
„Proč by něco takového dělali byl by to holý nesmysl, i když nejsme v plném počtu a jedna chybí. Zaútočit by byla sebevražda.“ Odpověděla dívka a ihned rozkázala. „Pojďte za mnou dáme ji zatím dolu do sklepa. Jděte napřed.“ Odešla.

Ve sklepě byla tma a vlhko, bylo divné že jim to nevadilo – to já neviděla ani na krok. Za chvíli se s vrzáním otevřely velké kovové dveře.
Tentokrát možná i jim začala vadit tma a tak ten starší nahmátl vypínač a rozsvítil malý kovový lustr na stropě a já viděla v jaké špeluňce jsem se to ocitla.
Podobalo se to kobce ze které mě zachránili ale tady to bylo o trochu lépe zařízeno. Pod oknem s mřížemi byla kovová postel s malou matrací a uprostřed cely železný stůl se dvěma židlemi.
Ten co nesl mou maličkost, mě položil na postel a sedl si k tomu druhému na židli. Chvíli čekali a pak se tu objevila ona – nesla horkou vodu v lavoru, ručník a lékárničku.
Když ji spatřil, pomohl ji s horkou vodou.
„Díky, ale teď s ní musím být chvíli sama abych ji ošetřila.“ Rozkázala a pak dodala. „Vy dva – umýt, převléct, najíst a spát. Co by tomu řekla Dem, kdyby vás takhle viděla?“
Když odešli, začala mi ošetřoval rány. Bolelo to jak čert. Nejspíš to čekala a píchla mi nějaké anestetikum, po kterém jsem upadla do hlubokého bezvědomí.

Všechno zmizelo.

Byla jsem zase v realitě, ale ne tam, kde bych očekávala. Nebyla jsem totiž v koupelně, ale v ložnici na posteli, kolem těla ovázaný ručník.
Pane jo.
Co když mě o ruku nepožádal a všechno se mi to jen zdálo? Mysli, co je jinak… Tak se mi to asi zdálo, škoda. Moc by se mi to líbilo, povzdechla jsem si.
Kde je vlastně Al? Problesklo mi hlavou.
„Alexi?“
„Tady jsem, miláčku.“ Ozvalo se z koupelny.
Že by se to opravdu stalo?
„Co dělám na posteli?“ zeptala jsem se zmateně.
Vyšel z koupelny jen v kalhotách a přešel ke mně. Posadila jsem se a pobídla ho ať jde ke mně. On si lehl na záda a dal mi hlavu do klína.
„Málem ses utopila.“
„Prosím??“

„Ležela jsi vedle mě ve vodě, najednou si ztuhla svíjela se v bolestech tak, že ses sesunula na dno vany. Málem ses utopila.“ Zopakoval se smutkem v hlase. A dodal.
„To už mi víckrát nedělej, víš jaký jsem o tebe měl strach?“ jeho hlas nabral hysterický podtón. „Kdyby se ti něco stalo, nepřežil bych. Ty si to možná neuvědomuješ, ale si moje všechno bez tebe nemá můj život smysl.“
Ne nesmí se trápit, nebo být smutný.
„Je mi to líto, ale ty záblesky nebo co to je, nemůžu ovlivnit.“
„Bojím se o tebe.“
„Hlupáčku, nemusíš se o mě bát.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, ale on mi na to neskočil
„Vážně, měla jsi záblesk – málem jsi umřela a já se nemám bát!?“
„Já ty záblesky neovlivním. I když to není příjemné jsou jediným pojítkem k mé minulosti.“ Řekla jsem nešťastně a nepřítomně si hrála s jeho vlasy.
„Co to bylo tentokrát? Mučili tě že ses tolik svíjela?“
„Ne, bylo to zvláštní byli tam lidé, kteří mi pomáhali…“
„Zvláštně, když ses u toho svíjela bolestí.“ Poznamenal ironicky.
„No tak.“
„Dobře už budu hodný.“
„Viděla jsem jednu dívku, která mi ošetřovala a proto jsem se asi svíjela. Ono to bolelo jak čert.“ Ušklíbla jsem se.
„Počkej tady.“ Řekl a odběhl.

Chvíli na to se přiřítil. Pokynul mi ať vstanu.
Vyhrabala jsem se z postele a stoupla si před něj.
„Chci to udělat správně tak mě nepřerušuj – sice jsem tě už dneska jednou požádal,ale bez tohohle by to nebylo ono.“
On si klekl. Cože? Klekl??
„Takže znova.“Povzdechl. „Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ zeptal se a podal mi malou černou sametovou krabičku.
Když jsem ji otevřela nevěřila jsem vlastním očím.
Byl to zásnubní prstýnek se srdíčkem a v něm byl malý diamant.
„Ano.“ Odpověděla jsem se slzami v očích.
Nelenil a navlékl mi ho na prsteníček levé ruky.
Klekla jsem si k němu a políbila ho. Byla to dokonalá chvíle možná až moc.

Další záblesk.