Nový život - 10. kapitola

Další záblesk.

Otevřela jsem oči a ležela na kovové posteli. Pružiny staré matrace mě tlačily do zad. Posadila jsem se a sykla bolestí. Skoro celé tělo mě bolelo.
„Dobré ráno.“ Řekl příjemný dívčí hlas.
„Dobré.“ Podívala jsem se na ní nedůvěřivě. „Kdo jsi?“
„Jmenuji se Lilian– přátelé mi říkají Lili.“ Přátelsky se usmála. „Ušetřím ti otázku jsi u mě doma. Jak se jmenuješ?“
„Josephine ale všichni mi říkají Joe.“ Usmála jsem se.
„Dobře, když se známe, musím si něco ověřit.“ Omluvně se na mě podívala. „Nebude to vůbec příjemné, proto se ti za to, co se chystám udělat, upřímně omlouvám.“
Jen co to dořekla, chytila mě pod krkem a odhodila na protější stěnu. Co to proboha dělá? Problesklo mi hlavou. Ale to už u mě stála a chystala se mě praštit a já se nenechala chytla jsem ji za ruku a zlostně se na ní koukla. V tu chvíli, kdy jsem sevřela její ruku zakřičela bolestí a vyškubla ji. Na její paži se červenala popálenina ve tvaru mé ruky.
„Jsi to ty.“řekla nadšeně a třela si bolavé místo. „Ani nevíš jak dlouho jsme tě hleday.“
„P-promiň.“ Sklopila jsem oči a nešťastně dodala. „Vážně se ti moc omlouvám, nevím co to se mnou je…“
„Za tohle se mi neomlouvej, je to automatická obranná reakce. Myslela sis, že tě chci zabít. To nic pomohu ti to ovládnout.“
„Děkuju.“ Pípla jsem.
„Nemáš zač, teď když mě omluvíš musím si jít ošetřit ruku. Za chvíli jsem zpátky.“

Konec.

Ležela jsem pod knihovnou a vedle mě na zemi ležely rozházené knihy. Kousek dál ode mě seděl Alex, tvář zkřivenou bolestí s rukou za zády. Když jsem se podívala na knihovnu, nemohla jsem uvěřit svým očím. Všechny poličky byly rozbité – přeražené v půli.
„Co se tu stalo??“ zeptala jsem se zděšeně a chtěla pohladit Alexe, který přede mnou bezděky ucukl.
„Ty to nevíš?“ zeptal se nevěřícně.
„Ne.“
„No,“ bylo na něm vidět, že neví jak začít, „navlékl jsem ti prstýnek a tys mě políbila, najednou si přestala vnímat okolí a byla jsi jako v tranzu, bál jsem se o tebe. Z ničeho nic jsi řekla: ˇJmenuji se Josephine, ale všichni přátelé mí říkají Joe.´Pak si zase seděla bez hnutí. Začal jsem se o tebe strašně bát a když si najednou letěla vzduchem a spadla na knihovnu, šel jsem tě vzít do náruče. Tys mě chytla za ruku a ta mě začala pálit – nebudu ti lhát – bolí to jak čert. Jak si to udělala?“
„Nevím,“ zavzlykala jsem. „Ale vím že je to automatická obranná reakce mého těla před nebezpečím. Ukaž mi to. Bolí to hodně?“
Usmál se.
„Zažil jsem horší.“
A ukázal mi svou ruku, kde se vyjímal vypálený otisk mé ruky.
„Panebože.“ Vyjekla jsem.
„Zase jsi měla další vizi?“
„A-ano.“ Vykoktala jsem mezi vzlyky.

Vzal mě do náruče a snažil se mě uklidnit, ale já ho nevnímala.
Vždyť já ublížila člověku, kterého miluji. Jsem odporná zrůda. Moje záblesky jsou nebezpečné, hlavně pro něho. Co když ho při příštím zabiji? Ne, ne to se nesmí stát!! Odejdu a nechám ho v klidu žít. Sice mu tím zlomím srdce (sobě nevjímaje) – nebudu nic riskovat. Umřela bych kdyby se mu něco stalo.
Třeba jeho láska není tak silná jak tvrdí a najde si nějakou jinou. Sice to bude bolet, ale já se s tím už nějak vypořádám. Bude žít. To je hlavní na mě už nezáleží.
Odejdu a tečka.
Jak to udělám?
Nejlepší by to bylo někdy teď. Sar tu není, jen jak ho dostat pryč. Kdyby tu byl a já se o něco pokoušela, zastavil by mě. O to ale nestojím. Musím se chovat jako normálně i když to tak bolí.
Z přemýšlení mě vytrhl jeho hlas.
„Musím si to jít ošetřit.“ Řekl omluvně, vstal a odcházel.
„Dobře a já se půjdu obléknout.“
Otočil se ve dveřích koupelny, nakrčil obočí a přešel ke mně.
„Přece nemůžu celý den běhat po domě jen v ručníku.“
„Hmm.“ Dělal, že přemýšlí a objal mě. „Náhodou je to velice lákavá představa. A navíc ti to takhle víc sluší.“ Usmál se.
Snažil se mě políbit a já ucukla.
„Nechtěl ses jít ošetřit.“ A odběhla jsem do pokoje.

Musím jednat rychle.
Vzala jsem telefon a zavřela jsem se do šatny. Vytočila jsem Sarah a rychle začala uskutečňovat svůj plán.
„Ahoj Sar.“
Z telefonu se ozvalo překvapené.
„Anne? Děje se něco? Stalo se Alexovi něco??“
„Klid, nic se nestalo.“ Uklidnila jsem ji.
„Proč mi voláš?“ zeptala se klidně a v jejím hlase jsem slyšela zvědavost.
„Pomůžeš mi?“
„OK. S čím potřebuješ pomoc?“
„Chci pro Alexe připravit překvapení.“
„Wau. Jaký?“
„To ti neřeknu.“ Smála jsem se.
„Fajn. Co teda potřebuješ?“
„Chci abys mu asi tak za hodinu zavolala a vytáhla ho na lov, stejně už dlouho nebyl a potřeboval by to. Co ty na to?“
„Jo.“ A hned dodala. „Potom chci slyšet každý, detail.“
Na to jsem nemohla nic říct, protože žádné příště už nebude. Znělo mi v hlavě a tak aby nepojala podezření, rozloučila jsem se a šla se obléct.

Vyšla jsem ze šatny a uviděla ho. Ležel na mé posteli s rukama pod hlavou a měl zavřené oči. Vypadal jak anděl skoro se mi z toho pohledu podlomila kolena. Proč já nemůžu být šťastná? Skoro jsem vzdala svůj plán, když jsem zahlédla obvaz na jeho ruce.
Mohla bych tě zabít a to já nikdy nepřipustím. Na to tě až moc miluji.
Neváhala jsem a sedla si vedle něj. Poslední společná hodina s ním. Pohladila jsem ho po tváři, otevřel oči.
„Ještě to bolí?“ zeptala jsem se smutně.
„Ne.“ Usmál se.
„Moc mě to mrzí. To ty proklaté vize.“
„Já vím ty je nedokážeš ovládat.“
„Víš, chtěla bych ti něco říct, nepřerušuj mě prosím.“
Kývl hlavou a já pokračovala. Musela jsem mu říct jak moc ho miluji a co pro mě znamená, protože tohle je poslední možnost mu to řict.
„Neznám svou minulost, nevím, kdo nebo co jsem ani jestli jsem dobrá nebo zlá.“
Chtěl něco podotknout, ale moje ruka na jeho ústech mu v tom zabránila.
„Jedno ale vím Alexi, miluji tě a jsi mi dražší nežli můj život.“
Sundal mi ruku ze svých úst.
„Já tebe taky.“ A s tím mě políbil, když v tom mu zazvonil mobil.
Ta má ale načasování.
„Zvedni to.“ Řekla jsem mu.
„Ale…“
„Co, když je to důležité?“
Povzdychl si a zmáčkl tlačítko ´Přijmout´.
„Ahoj Sar. Co se děje?“ brumlal otráveně.
Pak bylo chvíli ticho.
„Děláš si srandu, teď hned??“
Pak zase chvíle ticha a to už jsem nevydržela a řekla nevinně.
„Co se děje??“
„Sar mě přesvědčuje, že tě tu mám nechat samotnou a jít na lov.“ Procedil skrz zuby.