V zajetí vzpomínek

Kapitola devátá: Počítej do deseti

Vytočilo telefonní číslo, a když uslyšlela klapnutí, nadechla se a začala zplna hrdla křičet. V tu chvíli jí bylo jedno koho vzbudí, seděla na schodišti naproti dveřím „svého“ bytu a marně hledala nějakou rohožku, pod kterou by mohly být klíče.
„Právě sedím před dveřmi tvého supr kámoše a trčím tu jako debil na schodech v půj jedenácté v noci!“
Nadechla se a chtěla pokračovat.
„Aha.“ ozvalo se zabručení. „Sorry, zejtra ti ho dovezu.“
„Ty...mi ...ho zejtra dovezeš?“ opakovala nevěřícně.
„Jo asi jo, jestli bude čas.“ ozval se Sam.
„Ty si ze mě děláš srandu, jasně si tvrdil, že ten klíč je pod rohožkou!“
„Byl...“ odpověděl ledabyle.
„Tak sakra dovezeš mi ho, trčím tady a nemíním spát na schodech!“
„Dobře, v klidu...já se dostavím.“
„Jasně, jsem v takovým klidu, v jakým jsem ještě nikdy nebyla.“ zavřískala a ukončila hovor.
Kufr odhodila do rohu chodby a po zbytek další půlhodiny přecházela po patře.

Když se objevil, podařilo se jí už vychladnout. „Paráda, ty jsi přijel.“
Byl rozcuchaný,tričko měl nandané obráceně a mžoural. Kdyby nebyla naštvaná možná by se i začala smát, ale zase to k smíchu tolik nebylo.
„Probudila jsi mě.“ konstavoval rozespale.
„Dej mi ten klíč a můžeš zmizet.“ řekla ostře.
„Musím prohlídnout ten byt, ještě jsem tam nebyl...“
„Fajn,“ řekla odměřěně.
Vsunul klíč do dírky a odemkl, vešl do dveří a Victorie ho následovala, ale držela určitý odstup.
Chodba, koupelna, obývák, ložnice, kuchyně. Citoval když jí prováděl bytem.
„Musela konstatovat, že je to pěkné bydlení a člověk, co to zařizoval měl vkus. Místnosti byly vzdušné a laděny do pastelových barev, líbil se jí i malý balkon s výhledem.
Dotáhla zavazadlo do ložnice a začala vybalovat, naházela oblečení do skříně, jak jí to přišlo pod ruku, na hodinách bylo půl dvanácté, vztekle zanadávala a šla zkontrolovat, že Sam je už pryč.
Bázlivě otevřela dveře ložnice a zjistila, že spí roztažený přes gauč smetanové barvy.
Chvíli ho pozorovala, a uvědomila si, že část jejího vzteku roztál, vypadal roztomile. Asi jako když usne Dennis...ale spí někdy Dennis?
Tomu dítěti to jméno opravdu sedlo pokaždé si vzpomněla na film Dennis postrach okolí. Taky takový malý andílek. Hlavou jí prolétla myšlenka, ona by chtěla mít dítě?
Podívala se na muže, který spal na sedačce a tělem jí projel nepříjemný pálivý pocit, který spustil příval myšlenek, který chtěla odehnat.
Když jí bylo osm tvrdila, že se za něj vdá a budou mít hordu dětí... hloupý holčičí sen.
Naposledy se za ním ohlídla, rozhodla se že ho nebude budit, vlezla si do ložnice a zamknula se na tři západy.

V noci se neklidně převracela, probudila se hodně rozmlácená. Vypotácela se z pokoje, přidržovala si vykasanou zpocenou noční košili. V kuchyni našla zbytek instantní kávy pochybné značky. Z nouze a nedostatku kofeinu jí zalila. Chutnala jako bukvice, nakonec jí stejně vylila.
Na pohovce našla zastrčený lístek. Moc fajn gauč, četla nahlas.
„Když to říkáš.“ zabručela sama pro sebe.
Otevřela alespoň okno a se snahou vyvětrat pach té hnusné kávy.
Docupitala do koupelny, rozsvítila. Srdce jí zaplesalo když uviděla velké prosklené zrcadlo a prostornou vanu.
Když nakonec vylezla ven z bytu bylo něco po jedenácté dopoledne.

Nakoupila v obchodě a spokojeně se nesla domů. Ze supermarketu táhly davy lidí, stará paní před ní zastavila a položila si nákup. Skoro do ní narazila, vztekle zamručela. Paní vytáhla peněžnku a potom chtěla sebrat nákup. Najednou se v tom mumraji vynořila ruka, smetla babičku a sebrala peněženku.
„Ksakru,“ vykřikla když uviděla patnáctiletého výrostka, jak si proráží dav. Stařenka se na ní vyděšeně podívala.
Vyskočila na nohy a rozběhla se, matně si vzpomněla na hodiny tréninků a nabrala tempo. Všimla si, že zabočil do postranní uličky, to místo znala je tam slepá část.
Srdce jí zaplesalo. Pomalu se plížila podél rohu, kluk seděl u popelnice a prohraboval se ještě v dalších dvou peněženkách.
Vyběhla a uštědřila mu zezadu políček, zlodějíček sebou škubnul.
„Zloděééj,“ zakřičela a držela se vzpouzejícího se puberťáka.
Zatím se přihnala udýchaná stařena a držela se za srdce, vedla s sebou strážníka policie.
Právě v tu chvíli si matně vybavila prvotní pohled na okradenou starou dámu, která teď nápadně připomínala buldoka, v dost špatné náladě.
Na druhou stranu nemohla ani nic namítat když babička, rozběhla sprintem, který by jí záviděli jiní senioři(kdyby tomu uvěřili) a začala horečně mlátit puberťáka svojí taškou s nákupem. Protože, jak Victorie zahlédla, když se ztrácela ze scény, ta obdivuhodná žena měla tašku napěchovanou kozervami pro kočky, dítě začalo křičet jako by ho na nože brali.
Uvědomila si, že jí to totálně zkazilo idylku jejího vítězstí.
„Slečno?“
S trhnutím se otočila na mladého stránížníka. „Victorie Richardsonová,“ vyhrkla.
„Joe Adams, ale nenutil jsem vás se představit. Chtěl jsem vám říct jenom tohle, dobrá práce, byla by z vás dobrá policajtka...kdybyste někdy hledala práci.“
Otočila se na puberťáka, který stál přimrazený na místě důchodčiným pohledem.
„Jo jasně,“ pokračoval Joe. „ Tohle je David, místní kapsář, zlodějíček a podvodník, známá firma.“
David se k ní otočil a andělsky se usmál, „Těší mě Victorie, máš pěknej zadek.“
Joe se naježil, „hele počkej až tohle budeš vysvětlovat matce, radši už bych se začal kát...“
„A vy, tady máte vizitku,“ strčil jí Joe Adams do ruky kus papírku a potom sebral Davida a odvezl ho pryč.

„Blbej den, moc blbej den,“ mumlala a žmoulala papírek v kapse.
Zamyslela se tak silně, že narazila do odpatkového koše.
„Mám nápad.“ tiše konstatovala a v duchu vymýšlela plán.