Nový život - 12. kapitola

Anna

Letadlo se vzneslo a já jsem byla myšlenkami u něj. A v hlavě mi nevím proč zněly slova písně So close od Jona Mclaughlina –so close and still so far.


Z okénka v letadle se mi naskytl smutný pohled na mizející Seattle.
Sbohem.
Koukla jsem se na svou levou ruku a na zásnubní prsten od něj a znova se rozplakala.
Proč nemůžeme žít normální život?
„Jste v pořádku?“ ozvalo se vedle mě příjemný hluboký hlas.
„Nic mi není.“ Odpověděla jsem a nevzhlédla.
„Jste si jistá?“ pohotově odpověděl a já měla pocit, že jsem v jeho hlase zaznamenala starost. Cože? Vždyť mě nezná a vzhlédla jsem.
Vedle mě seděl hezký muž, příjemného vzezření v tmavém obleku a vypadal jako nějaký podnikatel, nebo manažer.
„Vážně jsem v pořádku.“ Snažila jsem se usmát ale vyšel z toho smutný škleb.
„Třeba se to zlepší, když se o své trápení s někým podělíte.“ Podotkl jakoby nic.
„Nemám komu.“ Pronesla jsem smutně.
„No co třeba mě?“
„Já se o své problémy nebudu dělit s někým cizím. A navíc proč by to zrovna vás mělo zajímat?“ odsekla jsem naštvaně.
Můj společník se pousmál.
„Jmenuji se Daniel Lake – přátelé mi říkají Danny.“ Usmál se a dodal. „Nerad vidím plakat pěknou mladou dámu.“
„Vůbec vás nechápu.“
„Nemusíte, teď ne.“
Podivín. Proboha ať tam jsme co nejdřív.
„Letíte do NY pracovně?“ pokračoval v rozhovoru.
„Ne.“
„Za rodinou?“
„Ne.“
„Za přítelem?“
„Ne.“
„Máte přítele?“
„Do toho vám nic není.“ Vyjela jsem na něj a naštvaně si ho měřila a vypadalo to jakoby potlačoval smích.
„A prosím nechte mě nepokoji.“ Poslední slovo jsem zdůraznila.
Zbytek cesty mlčel, za to jsem mu byla celkem vděčná a ponořila se do vzpomínek.
Let trval asi 5 hodin.
Když letadlo klesalo na přistávací dráhu, začalo se stmívat. Spolusedící mlčel a když jsem se otočila, viděla jsem, že mě pozoruje.
„Nashledanou třeba se zase někdy potkáme.“ Usmál se a odešel.
Vstala jsem ze sedadla a utíkala na letiště sehnat si taxi.

Tak dneska taxi jen tak neseženu.
„Haló?“
Supr nápad tady na někoho křičet ´haló´ to může udělat jen pitomec.
„Haló, slečno?“ to už jsem nevydržela a podívala se tím směrem odkud volal ten člověk.
Ne. Už zase??
„Pojďte, nebo tady zůstanete viset.“
Proč ne je to taxi, a já se potřebuji dostat k Lise.
Galantně mi podržel dveře.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič.
„Vy první.“ řekl když za sebou zavřel dveře.
Já nic neřekla a podala jsem mu vizitku s adresou penzionu.
Když jsme tam konečně dorazili poděkovala jsem a chystala zaplatil taxi.
„To je dobré, zaplatím to.“ Usmál se. „Snad se ještě uvidíme.“ řekl s jiskřičkami v očích.
Blázen.

Víc jsem se jím nezabývala a vešla do penzionu.
Automaticky jsem přešla k recepci, za kterou seděla mladá blondýnka.
„Dobrý den mohu mluvit s majitelkou?“
Recepční si mě naštvaně měřila.
„Hned pro ni dojdu.“
Za pár minut jsem slyšela z chodby rozhovor.
„Slečno Marto, copak neumíte obsluhovat hosty? Já mám svých starostí dost, ještě abych obsluhovala zákazníky. Proč myslíte, že jsem vás zaměstnala?“ znělo naštvaně.
„Promiňte, ale slečna si přála mluvit přímo s vámi.“
V tu chvíli došly k recepci. Když mě Lisa spatřila naštvání vystřídalo překvapení následované radostí ze setkání.
Objala mě.
„Holčičko, copak tu děláš? Neměla by si být u své rodiny?“
„Nějak mi to nevyšlo.“ Řekla jsem smutně.
„To je mi líto.“ Zamyslela se a hned řekla: „Víš ty co zůstaň tady u mě pokoj máš pronajatý tak co? Ani věci jsem zatím ještě nestačila poslat. Máš je sbalené u mě v kanceláři. Tak co tomu říkáš?“
„Že tu ráda zůstanu, ale mám na tebe jednu prosbu.“
„Jakou?“ zeptala se zvědavě.
„Víš, kdyby někdo kdokoliv volal a sháněl mě. Nejsem tu.“
S rozpačitým výrazem přikývla.
Potom jsem si došla pro kufr a rychle vyběhla schody do svého malého útočiště, kde jsem se oddala vzpomínkám a bolesti ze ztráty milovaného člověka.

V noci mě z myšlenek vytrhl randál. Koukla jsem se na hodiny.
Bylo půl jedné v noci.
Co se kruci děje? Vstala jsem a šla se podívat dolů, krve by se mě nedořezal, bylo tam pár mužů v maskách s pistolemi a ohrožovali recepční a Lisu.
„Zeptám se tedy naposledy. Viděly jste tuhle dívku?“ Zamával jim před očima nějakou fotografií.
„Ne.“ Odpověděla Lisa.
„Ano, támhle je.“ Odpověděla ta druhá a ukázala na mě.
Okamžitě se na mě všichni podívali.
Sakra. To je hodně zlý.
A než jsem se stačila vzpamatovat jeden z nich po mě vystřelil a trefil mě do břícha.
Čekala jsem bolest ale nic, koukla jsem se a viděla zapíchnutou šipku. Ihned jsem ji vyndala ale bylo již pozdě.
Skácela jsem se k zemi a viděla jen tmu.
…

Probudila jsem se v nějaké staré dodávce a podle zvuku motoru jsem usoudila, že někam jedeme. Byla jsem svázaná a měla šátek na očích. Nejspíš nevěděli, že to co mi dali přestalo účinkovat a bavili se mezi sebou, já toho využila a poslouchala co se mnou chtějí udělat.
Podle hlasů jsem usoudila že jsou to dva muži a jedna žena.

„Tak co s ní uděláme?“ první hlas.
„Máme přesné instrukce, šéfová dala rozkaz a my ho splníme.“ Odpověděl druhý.
„Dobře ale proč zrovna tuhle holku, vždyť je úplně obyčejná.“ Ozval se ženský hlas.
„Kdyby byla obyčejná jak říkáš, pro by měla to znamení na ruce?“ první
„Myslíš, že je to jedna z pěti – no ty víš koho myslím?“ řekla posměšně a šťouchla do mě. „Vždyť se ani neumí bránit. A navíc jsem slyšela že jsou všechny mrtvé…“
„To není jisté, jejich těla se nikdy nenašla a jestli si to šéfová myslí, vyvracet ji to nebudu. Víš jak dopadl poslední, kdo se snažil ji něco vymluvit?“ Druhý hlas
Že bych slyšela strach?
Kam mě to vlastně vezou? Kdo je jejich šéfová? Jedna z pěti??

Mezitím někde v NY

„Lili, našel jsem ji.“ Nadšeně zvolal Danny.
„Jsi si jistý?“ ozval se z telefonu skeptický ženský hlas.
„Vím, kde bydlí, tak přijeď co nejdřív ať tě o tom můžu přesvědčit.“ Mluvil a div neskákal radostí.
„Dobře, zítra přiletím, počkej na mě na letišti. Jestli je to ona nesmíme ztrácet ani minutu. Co když už o ní vědí?“ ukončila hovor.
Těšil se na ni, sice si nic nepamatuje, ale ona si vzpomene. Usmál se pro sebe. Těšil se na její smích, jiskřičky v očích, její polibky…