Tma uprostřed dne (1)

1

Bylo tu až hrobové ticho. Najednou se rozletělo okno. Do pokoje zavanul čerstvý mrazivý vítr spolu s vločkami sněhu. Klára rychle vstala od stolu a pomalu se potácela k oknu. Zavírá okenice a na chvíli se zamýšlí. Opřená o zeď kouká smutně ven. Setmělo se. Na ulici se ještě potuluje pár lidí. Nemá příliš dobrý výhled, okno se dechem mlží a ona prstem kreslí obrázky, které hned mizí. Ztrácí se ve svých myšlenkách. Jsou plné chmurných pocitů z minulých dní.
Vrací se zpět ke stolu. Znovu kouká do učebnice matematiky. Jde snad o jediný předmět, který jí dělá problémy. Snaží se vypočítat jeden příklad. Po usilovném přemýšlení to vzdává jako vždycky. Zavírá knížky. Potřebovala by se trochu uvolnit, aby z ní všechno spadlo. Jde proto do sprchy. Neumí zpívat, ale prozpěvuje si jako by nic. Po dlouhém dni ulehá do své postele. Odchází do svého světa. Do světa přesně takového, jaký si vždy přála. Vždy sem utíká. Ví, že nikdy to nebude tak, jak si vysnila. Ale stále nepřestává doufat.
Ráno. Otevřela oči. Sedí před ní matka. ,,Už přes půl hodiny se tě snažím vzbudit, “ říká, ,,dole na tebe už čeká Pavel, měla by sis pospíšit.“ Zapomněla, že mu slíbila, že se ještě ráno kouknou na matematiku. A teď neví, co dřív. Nasouká se do kalhot, přes hlavu si navlíkne první triko, které popadne. Zbrkle nahází do tašky knížky a mizí ve dveřích. Ještě dole na schodišti potkává Pavla a hned se mu omlouvá, který na to pohotově odpovídá :,,Nic jiného jsem dnes ráno ani nečekal.“ Spolu se pomalu ubírají parkem. Vzhlíží nahoru do korun stromů. Všechno se leskne a třpytí. Je to jako v pohádce. Zimní královna opět čarovala. Přes noc napadlo spoustu sněhu. Matiku se samozřejmě nestihli naučit a Klára dostala další špatnou známku. Začíná jí to štvát. Neví, co se s ní děje. Jako by něco potřebovala, jen neví, co to je.
Po škole se opět toulá s Pavlem. Jsou už nerozlučná dvojka. Znají se od mateřské školy. Jeden pro druhého by dal život. Ví o sobě všechno a přesto se mají rádi. Rozhodli se, že zajdou do kavárny, dají si něco dobrého a půjdou se společně učit. Klára je velmi nadaná studentka. Spolu s Pavlem se po základní škole vydali na gymnázium. Na jaře je čeká maturita, které se děsí už teď. U kávy probrali vše, co se dnes událo. U Pavla zasedli nad učebnicí. Snažil se Kláře vše vysvětlit, ale ta byla úplně mimo realitu. Už zase lítala v oblacích. Najednou řekla: ,,Už vím, co mi chybí. Chybí mi láska.“


2

Když poprvé potkala na školní chodbě Dominika, nevěnovala tomu pozornost. Ale po pár týdnech jí docházelo, že ji vyhledává, že je přesně tam, kde je zrovna ona. Musela se ale učit. Na lásku, zamilování a vlastní štěstí nějak nebyl čas. Dál se učila s Pavlem. Dál chodila do kavárny na kafe. Jen sama u sebe pozorovala, že čím dál více času tráví před zrcadlem. Už jí nebylo lhostejné, co má na sobě a jak má zrovna učesané vlasy. Začala opět sledovat modu. O víkendu se procházela po obchodech místo po parku. Rodiče byli rádi, že se konečně chová jako holka. Když jednou vycházela ze školy uviděla stát Dominika u zdi. Poprosila Pavla, ať na ni počká. Nechápal, ale čekal. Šla za ním, což ji docela dost překvapilo. Nikdy dřív by to neudělala.
Řekl: ,,Ahoj. Těší mě. A ty jsi anděl? “
Anděl? Vyvedl ji z míry. Nevěděla, co dál. Stojí, neví. Možná se i červená. Tohle asi nečekal ani on. Proto přišel s další otázkou: „Dáš mi telefoní číslo?“ Pohlídla mu do očí. Ach, ty oči. Dala by mu všechno na světě.

Konečně si uvědomila, že na ni čeká Pavel. Kývnutím hlavy se rozloučila a utíkala pryč. Snad byla i ráda. Zmateně z ní padají úryvky slov. Pavel ji poslouchal jako vždycky. Ale dneska to bylo jiné, zvláštní. Mluvila tak jiným tonem. Neznal to. Překvapovalo ho to i zahalovalo neznámou mlhou.
Po chvíli z ní vypadlo: „Znáš Dominika?“
Na což jí Pavel odvětil:,,Říkají se o něm špatné věci. Není pro tebe dost dobrý. Drž se od něj raději zpátky. Prosím. Nezamiluj se do něj jako všechny ostatní.“
„Ptal se mě, jestli jsem anděl. Chápeš to. Jak by mohl tohle říct kluk, o kterém mluvíš. Určitě je jiný. Neviděl si jeho pronikavý pohled. Ten pohled by byl schopný rozbít skálu. “
„Dávej si pozor. Nechci, aby tě zranil.“
,, Já bych ho tak moc chtěla!“
,, A já bych zase chtěl změnit svět.“


3

Klára spokojeně usíná. Přemýšlí a ve své hlavě tvoří něco převratného.
Má talent na malování. Své pocity zvěčňuje na papír. Má jich plno. Někdy je to to jediné, co jí zbyde. Jsou o životě, jsou jejím životem. Ten, kdo se v nich naučí číst, může pochopit celou její bytost. Je to něco jako otevřená kniha, která není na první pohled příliš srozumitelná.
Zase sní. Sní o něm. Každý po něčem touží. Touha je jako jídlo, kterého se nepřejíš. Ještě nikdy se takhle necítila. Že by k ní konečně přišla láska? Láska, na kterou čeká celý svůj život. Chtěla by žít jen a jen pro něj. Ráno jí přišla zpráva na mobil. Prý na ni myslí a musí jí po škole znovu vidět. Tak a je to tu. Její první opravdové rande. Jde do školy s Pavlem. Dnes s nimi jde ještě někdo-její úsměv. Jde a nevnímá okolí, míjí stromy, míjí lidi, snad by prošla i kolem školy, kdyby ji nezastavil Pavel. Chtěl by být jeho vesmírem. Přála by si být jeho Sluneční soustavou. Až budou k sobě blíž, chytí se a budou spolu plout. Spolu a přitom tak strašně sami.
Pavel to zatím nechává být. Ví, že když si s Dominikem Klára začne, tak ji šíleně zraní, zničí. Ale přece jen je to její život. Nechce jí ho kazit. A hlavně už tak strašně dlouho neviděl Kláru tak šťastnou jako teď.