Už nikdy... 1.část

Ještě před měsícem mi nešťastná láska a odchod deváťáků z naší školy připadal jako ta největší pohroma na světě. Jenže potom, co se stala ta tragédie, bych brala třeba tisíc nešťastných lásek. Jen aby to nebylo nic než zlý sen a to neštěstí se nikdy nestalo… Dala bych za to téměř cokoliv.

A teď tedy k tomu, co se stalo. Řeknu vám to hezky od začátku.
Byla jsem na letním táborovém soustředění s naším sborem Kampanelou. Byl právě pátek 7.8. Byla jsem absolutně šťastná, protože jsem byla mezi svými a dostala jsem se do mladšího oddělení IV. (neboli do mladšího výběru). Před půl druhou jsem se podívala na mobil, jestli mi někdo nepsal. Zjistila jsem, že mi volala kámoška. Tak jsem jí zavolala nazpět a ptala se, co potřebuje. A ona povídá: „Potřebuju ti něco říct, ale nechci vám zkazit tábor…“ Já jsem si myslela, že jde jen o něco ne tolik důležitého, něco, s čím bych jí mohla pomoct a utěšit ji, třeba o trable s jejím idolem (brečela totiž). Tak jsem ji přesvědčila, ať mi to poví. Ale to, co mi sdělila, bych nečekala ani v nejhorší noční můře. Totálně mě to šokovalo.
Po tom zmateném telefonátu jsem už jen šla zpět ke třídě, v slzách jsem vytáhla ven svoji nej kámošku, řekla jí tu strašnou novinu a pak už jsme jen půl hodiny svorně brečely a nemohly uvěřit tomu, co bohužel pravdou bylo…
Ve dvě jsme se musely sebrat a celé červené od pláče jít na nácvik. Tam jsem celou hodinu zadržovala slzy a nemohla si užít ani to, co tolik miluju. Zpěv.

Ale vy pořád ještě nevíte, o co jde. Tak dobře, já vám to konečně řeknu. Tak nerada o tom mluvím, vždy se mi znovu sevře srdíčko nekonečnou bolestí. Je lepší, když o tom píšu, nepřipadá mi to tolik skutečné. Připadá mi, jako bych si tohle všechno vymýšlela. Ach, kéž bych si to mohla jen vymyslet! Kéž by to nebyla pravda!