Nový život - 13. kapitola

13. kapitola

Anne

Po pár hodinách jízdy jsme byli na místě.
Dveře auta, nespíš dodávky se otevřely a dovnitř zavanul čerstvý vzduch. Hned na to mě chytly silné paže a někam nesly. Konec cesty ohlásilo vrznutí kovových dveří, za kterými mě položil na chladnou zem a rozvázal mi provaz na rukou. Potom další vrznutí, které mi prozradilo, že jsem sama. Rychle jsem si sundala pásku z očí a kolem sebe jsem viděla jen tmu.
Tak to jsem teda v p*****.

Dlouhou dobu jsem prohledávala celu, malá krychle o rozměru 2 krát 2 metry. Tady se brzo zblázním. Zkusila jsem tlačit, bouchat, škrábat. Na omak kovové dveře, které smrděly rzí se ani nepohnuly.
Proč se mi tohle všechno děje?? Co jsem komu udělala?


Danny

Těšil se na ni, sice si nic nepamatuje, ale ona si vzpomene. Usmál se pro sebe. Těšil se na její smích, jiskřičky v očích, její polibky…

S tím si vzal knihu a začal si číst, v noci ho však přepadla podivný pocit úzkosti, který však k svojí smůle zaplašil.

Ráno se vydal na letiště, kde vyzvedl Lili.
„No tak bráško co se děje?“
„Nevím, mám takový divný pocit.“
„Tak honem za ní, jestli je to ona budu mít zpátky svou sestřičku.“ Zasnila se.
„Tak takhle bych to zatím neřekl, je tu jeden malý háček.“
Zmateně se na něj podívala.
„Háček?“
„Ona si nic nepamatuje.“
„Jak to?!“ Lili dostávala hysterický záchvat.
„Klid, můžeme být rádi, že z toho vyvázla jen bez paměti, to Jacqueline to štěstí neměla.“ Řekl se smutkem v hlase.

Když však dorazili na do penzionu, všude byla policie...


Anne

Byla jsem zavřená asi měsíc. Poznala jsem to podle pravidelného intervalu ve kterém mi jednou denně skulinkou ve dveřích, která byla umístěna na podlaze, přinášeli lidské jídlo, kterého jsem se mimochodem ani netkla.
Celou dobu jsem myslela na Alexe a život po jeho boku, kdybych neměla ty proklaté vize. Co asi dělá? Našel si někoho?
Při poslední otázce jsem pocítila žárlivost viděla jsem ho s krásnou upírkou v jeho pokoji…
Pocítila jsem nával zuřivosti a kopla jsem do dveří a hned na to jsem necítila nic necítila.
Vize.

Seděla jsem u ohně, a nebyla tam sama naproti seděla Lili.
„Musím ti něco říct.“ Řekla s vážnou tváří.
„Co?“
„Splnila jsi zkoušku a máš právo vědět o tom kdo jsi.“ Řekla klidně.
„Pravdu o sobě??“ zvědavost ze mě přímo sálala.
„Povím ti pravdivou legendu, ale nesmíš mě přerušovat.“
Přikývla jsem a Ona začala vyprávět:

Od počátku věku je na světě jsou různé bytosti, které o sobě navzájem neví. Jsou to lidé, vlkodlaci, upíři, měniči a my.

Začnu od lidí
Jsou slabí, potřebují ochranu a o existenci ostatních druhů nemají ani sebemenší tušení, ale dávej si na ně pozor dokážou být hodně vynalézaví a nebezpeční. To si snad poznala, málem tě umučili k smrti, protože poznali že jsi jiná, na tohle si dávej velký pozor. Anonymita je to jediné co máme.

Vlkodlaci
Jsou to prokletí lidé, kteří se mění o úplňku ve velké neovladatelné bestie, které jsou schopny bez náznaku emocí povraždit své přátele. Naštěstí jsme většinu vyhubili a pracujeme i na tom zbytku.

Upíři
Jsou to nejnebezpečnější predátoři na zemi. Jsou to silné a rychlé bestie, které se živí lidskou krví. Bohužel pro nás – česnek, stříbro, kříže a ani sluneční světlo na ně nepůsobí. Jsou silní rychlí, tvrdí a občas někteří z nich mají určité zvláštní schopnosti. Zabít je lze jen jedním způsoben – roztrhat na kousky a ty potom spálit. Naštěstí si chrání svou anonymitu a tak se s nimi potýkáme jen velmi málo.

Měniči
Napůl lidé a ´magické´ bytosti – obvykle se mění ve zvířata a chrání své území, jejich počet se mění v závislosti na velikosti nebezpečí, které tomu danému kmeni hrozí. Přeměnu mají v genech takže je-li na jejich území vlkodlak nebo upír, geny se spustí a oni se mění – mění se na různé šelmy – vlky, rysy, medvědy, lvi,…. Záleží to na poloze místa, kde žijí. Bylo by docela zvláštní, kdyby se třeba kmen z Severní Ameriky začal měnit na lvi.

Tomu jsme se obě zasmály.

Ne. Vize skončila.

Já se chci dozvědět kdo jsem! Párkrát jsem si v duchu zaklela a otevřela oči.
Zamrkala jsem, jestli se mi to nezdá. A ne pořád tam byl. Zkusila jsem se štípnout.
Au.
Tak se mi to nezdá a není to vize.
Seděla jsem ve velké posteli s nebesy v pokoji, který byl jako pro princeznu sladěný v pastelových barvách.
Páááni.
Koukla jsem se na noční stolek a vida, byla na něm sklenice se zvířecí krví. Vůbec jsem nepřemýšlela a vypila ji do dna. To jsem však neměla dělat. Po tom, co jsem ji položila, se mi zhoupl žaludek a já vběhla do otevřených dveří přímo do koupelny k záchodu a tam vyprázdnila celý obsah svého žaludku.
Kruci, co to se mnou je?
Přivřela jsem oči a dál seděla u záchodové mísy, kdyby náhodou.
Někdo zaklepal na dveře od pokoje a vstoupil.
„Haló?“
„Tady jsem.“
Za chvíli byla ta dotyčná u dveří a starostlivě si mě prohlížela.
„Ahoj, jmenuji se-“
„Lili.“ Dořekla jsem za ní.
„Jak to víš?“ zeptala se ohromeně a dodala: „Danny říkal, že si nic nepamatuješ.“
„Danny?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak si vzpomněla – nebyl to ten otravný přidrzlý muž z letadla? „Neletěl náhodou asi před měsícem ze Seattlu do NY?“
„Ano, tak vidíš že si na něj vzpomínáš.“ Vypískla nadšeně.
„Promiň, ale nevím o čem to mluvíš. Potkala jsem ho v letadle a byl trošku drzý.“ Zamračila jsem se, což u ní vyvolalo záchvat smíchu.
„To nic. Já jen že tě moc ráda vidím. Stýskalo se mi.“ Řekla smutně.
„Ráda bych řekla to samé, ale nejdříve si musím vzpomenout, co jsem byla a jaký jsme spolu měly vztah. Byly jsme sestry?“
„No něco na ten způsob.“ Usmála se tajemně. „Už je ti líp?“ změnila téma.
Bylo to zvláštní, nevolnost, která se náhle objevila i stejným způsobem rychle odezněla.
„Je to zvláštní, ale je mi úplně fajn.“ Zasmála jsem se.
„To jsem ráda tady ti nesu čisté oblečení. Nejspíš se budeš chtít vykoupat.“ Mrkla a dodala: „Ručníky jsou támhle ve skříňce. Nechám ti trochu soukromí.“ Odešla.