Plavovláska

Naposledy si přerovnala spodničku a prohlédla se v zrcadlové výloze baru, ze kterého ji před několika minutami bezdůvodně vyhodili. Přehodila rozcuchaný pramen přes ucho a spokojeně se rozhlédla po prázdnotou zející ulici. Od centra v údolí k ní doléhalo vzdáleností tlumené bití kostelního zvonu.
Jedna, dva, tři. Tři čtvrtě, ale na kolik? Co je vlastně dnes za den? Proběhlo jí hlavou, když si vzpomněla, že jako malá sedávala o nedělích v kostelní lavici a s křížkem spasitelovým na krku naslouchala mdlému hlasu starého muže, jehož tehdy nazývaly otcem Josefem. Tehdy, když ještě žila, drobná plavovláska, z jejíhož lůna se zrodila, ta, které vděčila za nejkrásnější chvíle svého života, jež byly nenávratně minulými.
Ze vzpomínek na matku ji vytrhl výkřik opodál. Podvědomě nahmatala jemnou kůži drobného jílce u stehna. Byla připravená na cokoli, ale výjev, který jí bylo dáno zhlédnout, ji vyvedl z rovnováhy denně obouvaných jehlových podpatků.