Musíš vstát a jít

14. Mezníky

Proč bych tady vypisovala, co se dělo potom dopodrobna? Koho by to zajímalo? Jak si jedna náctiletá užívá lásky? Takových příběhů už tu bylo. Možná jen pár mezníků...

O dva týdny později po události v klubu Dvojí život mi Martin nabídl cigaretu. Seděli jsme s jeho kamarády Kubou, Adasem, Lolkem a Tomkem v jedný hospodě. U Frňousů se to tam jmenovalo. Trochu divnej podnik. Tmavě šedivý stěny obývalo pár pavučin a stoly samá špína. Vzduch nijak neodvětrávali, proto se tam skoro nedalo dejchat. Dým z cigaret byl všude.
V tom podniku pracoval i Marek, Martinův starší brácha. Příbuznost mezi nima se nezapřela. Stejné oči i barvu vlasů, jen mi Marek přišel jako takový tintítko vyhublý, ale jinak docela hezkej kluk.
„Tak to alespoň zkus,“ Adas ke mě přistrčil krabičku, ale já zavrtěla hlavou.
„Nic to není,“ hecoval mě Kuba.
„Nechte jí, když nechce,“ ozval se Martin držící v ruce svoje pití.
„Když to nezkusí, nemůže říct, že jí to nechutná, ne?“
„Ale já to nechci zkusit.“ Zavrtěla jsem hlavou.
Nakonec mi to ale přece nedalo a vytáhla jsem jednu cigaretu z Martinovi krabičky. Co se může stát, když zkusím jen jednu?
„Nemusíš to dělat kvůli nim,“ zašeptal mi Martin do ucha.
„Mají pravdu, zkusit to můžu.“
Pokrčil rameny a taky si jednu vzal. Zapálil si a popotáhl. Potom mi galantně přistrčil škrtnutý zapalovač ke konci cigarety. Nejdřív jsem se pořádně rozkašlala. Štípalo mi to v krku i v plicích. Martin se shovívavě smál a lehce mi zabušil do zad. Oči se mi rozslzely a já si připadala trapně.
„Dobrý?“
„Jo,“ zasípala jsem a jako důkaz to zkusila znovu. Když jsem potom kouřila už třetí, nijak mi to nevadilo. Připadala jsem si jiná. Popravdě jako bych víc zapadala. Kam? Do města. Ke svýmu klukovi. Do jeho party. Do mého nového života.

Marek slavil pětadvacet let. Oslavu pořádal jak jinak než ve Dvojím životě. Pro tu příležitost jsem si chtěla koupit nějaký správný oblečení. Našetřila jsem pár peněz ze sirotčího důchodu, kterej mi táta vyplácel, abych měla kapesný.
No vybrala jsem si šaty v červený barvě, i když mi přišlo, že v nich vypadám děsně, ale Martin mi neochotně přiznal, že se mu holky v červený líbí. Samozřejmě jsem si je nemohla obléct doma. Táta s Kateřinou o mých nočních výletech ani nevěděli. Jak by se asi tvářili, kdybych před nima předstoupila v těch šatech, nesnesitelně krátkých a bez ramínek, a požádala, zda můžu jít na oslavu narozenin bráchy mýho kluka, o kterým neměli ani potuchy? Ne, tohle jsem vážně nechtěla riskovat. Na harakiri jsem příliš mladá...
Vytratila jsem se stejným způsobem jako pokaždé a zamířila k Martinovi. Tam jsem se převlékla v koupelně a slavnostně vypochodovala k němu do pokoje.
„Adélo,“ vydechl, když mě spatřil. Snažila jsem se tvářit svůdně, ale přesně jsem nevěděla, jak se to dělá. Mohlo to vypadat komicky. „Vypadáš...nemravně a...jinak.“ Vypadlo z něj.
„Nemravně?“ A já se klátila smíchy.
„Nezlob mě,“ zašeptal, když se přiblížil ke mě. Přejel mi rukou po zádech až dolů na zadek. Trochu jsem se začervenala. Viděla jsem ten záblesk v jeho očích.
„Nemám podprsenku,“ zašeptala jsem mu do ucha a sama jsem se divila nad svou odvázaností. Jako bych byla jiná Adéla. Už ne Adéla Strhová, ale Adéla Bezejmená.
„Tohle jsi neměla říkat,“ Sjel prsty až k lemu šatů a pomalu ho stahoval nahoru. Stála jsem jako přikovaná opřená o jeho hrudník a nehnula jediným svalem. Pohladil mě po zadečku.
„Martine,“ hlesla jsem.
„Ano?“
„Neměli bychom už jít? Přijdeme pozdě.“ Připomněla jsem mu.
Umlčel mě jazykem, který se náhle dostal do mé pusy.
„Máš pravdu,“ přikývl a velice pomalu se ode mě odklonil. „Ty dokážeš člověka pořádně vykolejit.“ Vzal si bundu a vyprovodil mě k autu.
Na oslavě jsem se trochu přiopila. Viděla jsem líbající se páry, co po sobě lezly na pohovkách. Holky co se líbaly na krku opřené o zeď před záchodem. Kluky, kteří se nechávali obšťastňovat mladou blondýnkou, že kdyby neměli oblečení mohlo to vypadat dost jako v pornu. Odvrátila jsem oči a sledovala z barový stoličky, jak se Martin baví s Markem. V jedné ruce jsem točila brčkem od koktejlu.
„Doufám, že se bavíte,“ oslovil mě jeden z barmanů, co zrovna neměl koho obsluhovat. Měl piercing snad všude.
„Jo díky,“ usmála jsem se. „Nebolelo to?“ Ukázala jsem na jeho vyšperkovaný obličej.
„Trochu,“ přiznal. „Co že tak sama?“
„Nejsem sama, přítel tu někde pobíhá,“ Lítostivě jsem pokrčila rameny.
„Škoda, taková kočka, no nic,“ ještě se usmál a šel obsloužit nějakýho kluka.
„Co chtěl?“ Přisedl si Martin a vyndal krabičku a nabídl mi cigaretu, kterou mi vzápětí zapálil.
„Líbila jsem se mu.“ Oznámila jsem mu pořád trochu užasle.
„Nenudíš se?“ Staral se.
„Pozoruju,“ kývla jsem k oslintávající se trojici.
„No jo nezávazný,“ přikývl jako by si na něco vzpomněl.
„Ne, řekni, že to není pravda,“ vydechla jsem úžasem.
„No,“ začervenal se.
„Víš co? Radši nic nechci vědět,“ ulehčila jsem mu rozpaky a políbila ho. Koneckonců patřilo to asi k jeho minulosti a ta by stejně nešla změnit. Tak co?
„Nikdy jsi s nikým nespala, viď?“ Zeptal se mě potichu najednou. Zarazilo mě to. Tentokrát jsem se červenala já. „Nemusíš se stydět.“
„Nikdy jsem s nikým pořádně nebyla. Až s tebou.“ Přiznala jsem.
„A chceš...“ zarazil se a pohladil mě po tvářích. „Chceš?“
„Já,“ zaváhala jsem. „Nevím.“
„Do ničeho tě nutit nebudu, až se sama rozhodneš a budeš připravená, ano?“ Podíval se mi do očí a konečky prstů mi přejel po tváři. Přikývla jsem a zavřela oči, abych si vychutnala ten něžný dotek, který mi věnoval. Nahnul se blíž a pošeptal mi do ucha: „Na tebe jsem celej svůj život čekal.“
Hlavou jsem se mu opřela o krk.
„Mám stejnej pocit.“