Musíš vstát a jít

15. V houpací síti

„Co děláš dneska po škole?“ Přisedla si ke mě Ela o velké přestávce, když jsem se snažila od ní opsat poznámky z dějepisu, jelikož mi hrozilo propadnutí a já se neměla z čeho učit.
„Co asi,“ vzdychla jsem a ukázala na sešit.
„Nechceš s tím pomoct? Mohli bychom se odpoledne sejít a já tě můžu zkoušet,“ nabídla se mi, ale já zavrtěla hlavou.
„Ne díky, potřebuju být při učení osamotě. Navíc je to můj průšvih, tak se z toho musím dostat sama. Jestli táta zjistí, jak mi to ve škole jde, budu mít pěknej průšvih. I když prázdniny na krku, už moc času na opravy není.“
„Jo jasně chápu,“ usmála se.
„Hele, kde je vůbec Robert? Už tři dny se neobjevil,“ nadhodila jsem a sklonila se nad sešit. První den, kdy chyběl, jsem se domnívala, že to zabalil, ale tři dny po sobě už bylo dost divný, i na něj.
„Hlásil mi, že je nemocnej,“ Elin hlas mě přiměl se jí podívat do očí, ale uhnula pohledem směrem k tabuli. Znělo to trochu trpce, ale zdálo se mi, že si potichu povzdechla.
„A co mu je?“ Nedalo mi to a položila jsem tužku a opřela se pohodlně do židle.
„Nevím, prostě mu není dobře,“ zamumlala a odploužila se do své lavice.
„Divné,“ zašeptala jsem.
„Copak je divné?“ pošimral Martin zezadu můj odhalený krk a sedl si za mě na lavici.
„Nic důležitého,“ opřela jsem si hlavu o jeho koleno. „Mě to tak nebaví! Bolí mě z toho psaní ruka.“ Postěžovala jsem si. Martin se zasmál a vjel mi rukou do vlasů. Nejdřív jsem si myslela, že se chystá je splést, ale pak mi došlo, že mi jemně masíruje hlavu. Bylo to něco božskýho. Úplně jsem se uvolnila a zavřela oči. Po chvíli sjel palci ke spánkům a krouživými pohyby mi pomáhal od starostí. Nebýt zvonění, dokázala bych tak sedět snad věčnost.
„Dneska se sejdeme u mě. Mám skvělej film, můžeme na něj mrknout spolu,“ políbil mě do vlasů a odešel si sednout na své místo. Neměla jsem ani čas argumentovat, že se musím učit.
Začala jsem litovat svého místa ve třídě. Nejen že jsem musela dělat, že dávám pozor, ale hlavně jsem si nemohla dopsat poznámky, což mě neskutečně štvalo. Doma se mi to dohánět nechtělo, navíc když mě čekal jiný program. Proto jsem po hodině dolezla k Ele a poprosila jí, jestli si k ní můžu výjimečně sednout. Úplně se rozzářila.
Ela mi při hodině českého jazyka přisunula složený kus papíru.
“Jen mě zajímá, jak se máš? Dlouho jsme spolu nikde nepokecali. Myslím, jestli je u tebe něco novýho a tak.“
V hlavě se mi okamžitě vyrojila Martinova hlava. Ta bezstarostná a rozesmátá tvář. Pocítila jsem náhlou úzkost. Popravdě se mi nechtělo moc svěřovat, ale je fakt, že Ela byla jediná moje kamarádka. Možná jsem jí to dlužila, možná jen pocit viny, že s nimi netrávím víc času mě dohnalo k tomu napsat něco bližšího o mě a Martinovi.
“S Martinem si dobře rozumíme. Je moc fajn. Já vím, že s ním teď trávím hodně času. Víc, než s váma. Mrzí mě to, ale nemůžu si pomoct. Taky jsem vycítila, že s ním moc sympatií nesdílíte, hlavně Robert. Ale já ho mám ráda, cítím se s ním moc dobře. “
Nenápadně jsem jí papírek přisunula po její levici a snažila se dopsat alespoň něco do svého sešitu. Za chvíli do mě šťouchla a podala odpověď.
“Asi tak, moc ho s klukama neznáme. Jen co nám povídal Bob a z toho jsme moc moudrý nebyli. Už od začátku se od nás tak trochu distancoval, neměl zájem se s námi kamarádit. Takže ani nebyla šance se s ním sblížit. Tobě to ale dovolil. Nemůžeme ti říkat, co máš dělat, ale kdyby něco, tak se klidně svěř. Já to klukům nepovím. To co je mezi dvěma holkama, tak taky zůstane, ne? “
Vděčně jsem se na ní usmála. Ano, mě to dovolil, protože jsme na sebe asi vážně čekali. A že to byla doba.
“A co doma? “ Zeptala se ještě formou dopisu.
“Pořád stejný. Aspoň mě už nechávají bejt. Mám trochu klidu.“
To byla pravda. Táta mě takticky přehlížel a Kateřina po mě házela rozpačité usměvavé pohledy. Na druhou stranu jsem nakonec byla nucena udělat několik kompromisů. Pro klid v domácnosti. Vynášela jsem koš a myla nádobí, když to po mě táta chtěl. Jinak jsem se od těch dvou naprosto distancovala. Vím, že chodívali do divadla nebo do kina. Párkrát mi nabídli, jestli nechci jít s nimi. Pak to vzdali, pochopili, že nejsem žádná jejich dceruška a my nejsme žádná veselá rodinka. Kdybych měla peníze, snad bych jim natruc ještě vyplácela část nájmu. No rozhodně by to bylo komický. Tátu bych tím asi znovu naštvala. Při té představě jsem se malinko usmála.
Když cítíš bolest, zasazuj rány jiným.

„Nad čím přemýšlíš?“ Přitiskl si mě Martin k sobě. Leželi jsme na sedačce, před sebou kolu a brambůrky. Venku už se smrákalo. Vlastně jsem ten film v televizi ani nevnímala. Dokonce jsem si nepamatovala na název. Potřebovala jsem vypnout.
„Život je někdy pořádně těžkej,“ vzdychla jsem.
„Jo to je,“ přisvědčil. Zavrtala jsem obličej do jeho modrého trička a ruce položila na hruď. Políbil mě do vlasů a ještě víc si mě k sobě přivinul, jako by mě chtěl schovat před světem. „Ale no tak, někdy bývá i příjemnej, ne?“
„Díky tobě,“ zamumlala jsem.
„Ale co ten splín, tak najednou?“
„Víš jak moc se mi nechce domů? Dívat se na ně, jak se nepokrytě hrdličkujou?“
„Tak nechoď,“ zašeptal mi do ucha.
„A táta zburcuje pátrací akci po své milované ztracené dceři,“ prohlásila jsem ironicky a zvedla jsem hlavu, abych se mu podívala do očí. „A doufal by, že mě nikdy nenajdou, že si konečně z mýho pokoje můžou udělat ložnici a nebudou se muset dívat na můj otrávenej ksicht. Ale navenek bude zklamaný zlomený otec plný smutku nad ztrátou bývalé ženy a teď i jediné dcery.“
„Přestaň,“ klidnil mě jemně. „Když se zlobíš, nesluší ti to.“
„Ale mám pravdu,“ vzdychla jsem a znovu se celá položila na jeho hrudník.
„Já ti věřím.“
A pak mi odkryl vlasy z tváře a začal mě hladit až po krku dolů, přes šíji k zádům podél páteře. Malinko jsem se zachvěla pod nečekaně elektrizujícím dotykem. Pomalu mi vyhrnoval tričko a začal mi po zádech kreslit nejrůznější obrazce. Zavrtěla jsem se a moje ruka zabloudila pod jeho volnější triko. Bezmyšlenkovitě jsem mu hladila kůži pod kterou se rýsovaly svaly, které napínal.
Pomalu se zvedl do sedu a já s ním. Odhodil mi vlasy na záda a sevřel moje lícní kosti do svých dlaní. Chvíli jsme jen tak seděli naproti sobě. Pak se nahnul aby mě políbil. Cítila jsem jeho horké rty, víc než kdy jindy jsem si uvědomovala výjimečnost situace. Nechala jsem ho, ať mi přetáhne tričko přes hlavu a líbá mi stranu krku až ke klíční kosti. Malinko jsem zaklonila hlavu. Pamatuji si, jak jsem seděla naprosto bez hnutí. Neopětovala jsem jeho dotyky. Jako by mě uzemnil, jako by mi svaly naprosto ochably. Kalhoty jsem si potom svlékla sama. Ani nevím, jak ze sebe dostal oblečení on, ale najednou jsme se hladili na naprosto nahých tělech. Přitiskl si mě k sobě. Byl to naprosto jiný pocit. Jeho kůže hořela nedočkavostí a moje byla rozechvělá strachem z neznámého.
Tiskla jsem se mu prsy na hruď. Zaregistroval, jak mi ztuhly bradavky a ztěžka vydechl. Netušila jsem, že by kluky mohla vzrušovat jen přítomnost druhého těla. Do téhle doby jsem si myslela, že touží jen si pořádně zasunout, jak se smíchem říkávala Gabča.
Jenže teď jsem to prožívala.
Hladil mě po zádech, po zadečku a já mu zlehka nehty přejížděla po stranách přes žebra. Líbali jsme se. Rozechvěle jsme dýchali a pořád oddalovali tu chvíli, kdy se přesuneme o něco níž. Nedokázala jsem si představit, že něco může být ještě příjemnější než tohle.
Když se zlehka dotkl mých prsou, věděla jsem, jak moc jsem se mýlila. Sklonil se a začal je zlehka líbat. Prohnula jsem se v zádech a opřela se o ruce, jako bych mu tím dávala najevo, že mu věřím.
„Nepřijde někdo?“ Napadlo mě se zeptat. Přece jenom jsme byli v obýváku u něj v bytě. Položit tu otázku mě stálo spoustu sil. Jen se soustředit na to, abych řekla slova ve správném pořadí.
„Máma je na noční a brácha spí u svý přítelkyně.“ Uklidnil mě a začal se věnovat mému lalůčku.
Když mě potom položil na záda, tušila jsem, že se to blíží. Poznal, že jsem nervózní a tak ještě počkal a věnoval se tomu správnému laskání. Užívala jsem si to, připadala jsem si jako v jiném světě. V podivně příjemném abstraktním světě, který nemá konec, který mě chytil do své houpací sítě a už mě nepustí.
Propojením našich podivně zmítajících těl mi došlo, co se vlastně děje, ale neměla jsem čas nad tím déle přemýšlet, protože se mi podíval do očí. Smyslně a jinak a já pochopila, že přesně tenhle okamžik stojí za všechen můj život, za všechno, co se mi stalo. Zatnula jsem ruce a přitáhla si ho blíž. Zabořila jsem obličej do jeho ramene a ztěžka oddechovala. Vnímala jsem každičkým kousíčkem mého těla jeho přítomnost, jak se mě rytmicky dotýkal.
Ještě dlouho potom jsme leželi vedle sebe nazí a přitisklí jeden k druhému.
„Myslím, že se domů už nevrátím,“ zamumlala jsem po chvíli.
„Nebuď blázínek,“ políbil mě do vlasů.
„Vážně, ta nenávist nikdy neustane. Cítím to. Kazím život i jim,“ odpověděla jsem mu naprosto vážně.
„Nejsi plnoletá,“ oponoval mi a hladil mě po tváři. „Nemůžeš jen tak odejít. Budeš muset počkat aspoň rok.“
„To nepřežiju,“ zakňourala jsem.
„Ale jo. Máš přeci mě.“
„A s tebou se cítím vážně dobře.“ Políbila jsem ho a spokojeně se k němu přitiskla. Jen na chvíli jsem zavřela oči, abych si tuhle chvíli vychutnala, protože jsem tušila, že se stala zásadní věc v mým životě a ani v mých představách to nevypadalo tak krásně.