Nový život - 14. kapitola

14. kapitola

Rychle jsem se svlékla, skočila do sprchy a pustila si horkou vodu, která mi uvolňovala všechny ztuhlé svaly. Ani jsem si neuvědomila jak dlouho tam jsem, když mě zezadu objaly dvě horké paže a na krku jsem cítila něčí teplý dech.
Leknutím jsem vyjekla, otočila se a uviděla Dannyho oblečeného do černých kraťasů a do bílého trička pod kterým se rýsoval jeho vypracovaný hrudník.
Byla jsem tak ztuhlá od toho jak jsem se lekla, že jsem se nezmohla na slovo a jen na něj tupě zírala.
Bohužel si to vysvětlil po svém, přitáhl si mě k sobě a začal vášnivě líbat moje rty. Sice to nebylo nepříjemné, ale raději jsem ustoupila o krok dozadu a opřela se o stěnu sprchy. Pohyb byl až příliš pomalý, takže on mohl udržovat spojení našich rtů. On se ke mně přitiskl, kdyby to udělal ještě větší silou pravděpodobně by ze mě udělal palačinku. Jednou rukou mě chytil za zátylek a druhou rukou mě hladil po zádech a sklouzával k mému zadku. Sotva se ho dotknul, vzpamatovala jsem se a rychle ucukla hlavou. Hned na to mu na tváři přistála facka až to mlasklo. Chvíli se na mě nevěřícně díval, když však uviděl v mých očích hněv, poodstoupil a třel si červené místo na tváři.
„Co… to do tebe vjelo?!“ zařvala jsem na něj.
Vyděšeně se na mě podíval.
„Ty sis nevzpomněla?“ vykoktal ze sebe.
„Na co?!“ naštvaně jsem si ho měřila.
On se mi dlouho díval do očí jako by tam něco hledal, po chvilce to však vzdal a uvědomil si že to tam nenajde, sesunul se na zem a obličej si položil do dlaní.
Bylo mi ho v tu chvíli strašně líto, vypadal jak spráskaný pes.
Ale co jsem měla dělat? Vzpomenout si? Jenže na co?
V hlavě mi vířila spousta otázek bez odpovědi.

Zavřela jsem vodu, nehýbal se stále měl obličej v dlaních. Moje lítost vzrostla, byl celý zmáčený a ani se nehnul. Rychle jsem popadla ručník, kterým jsem si obmotala tělo a rychle vyběhla z koupelny do pokoje, kde na mě čekala hromádka čistého dámského oblečení – béžové spodní prádlo, žluté tříčtvrteční kalhoty a černé tričko na jedno ramínko.
Bylo mi to akorát. Zajímavé.
Než jsem stačila přemýšlet nad tím kdo tady v tom domě může znát mou velikost, vyřítil se z koupelny Danny a já se ho opět lekla.
„Promiň“ zamumlal a vytratil se z pokoje.
Rychle jsem se vzpamatovala a vyrazila za ním. Sledovala ho jak jde chodbou mezi pokoji, pokračuje dolů po schodech a vběhl do dveří kuchyně napravo do nich. Byl tak rozčilený, že je nedovřel a tak jsem byla slyšela celý rozhovor.

„Lili.“ Zavolal
„Už jdu.“ Ozvalo se z obýváku. Protože jediný vchod do kuchyně vedl okolo schodů, schovala jsem se v tmavém výklenku pod nimi.
Ona kolem mě prošla do kuchyně, tentokrát nechala dveře otevřené dokořán a vážně byla to kuchyně. Jak jsem to mohla vědět?
„Co potřebuješ Danny?“
„Řekla´s že si vzpomněla.“ Zahřměl jeho hlas.
„Počkej, počkej mluvila jsem s tebou a ty si v půlce rozhovoru odešel.“ Stáli naproti sobě a mračili se.
„Poslouchám.“
„No sice, nevím jak, pamatuje si moje jméno ale to je všechno. Nezná nikoho z naší rodiny, a neví, kdo je. Tebe si pamatuje ale jen díky tomu společnému letu ze Seattlu do New Yorku.“
„Ne!“
„Co? Neudělal si to, že ne.“
„Jestli myslíš to že jsem za ní běžel do sprchy a začal ji tam líbat. Tak jo.“
„Ty pitomče, co sis myslel, kdyby si vzpomněla tak by za tebou přišla sama.“
„To mi fakt nedošlo. Prostě jsem byl v tu chvíli tak šťastný, že jsem za ní musel jít, prostě jsem se neudřžel…“
„Jak na to reagovala?“ přerušila ho netrpělivě.
„Nejdřív nic nedělala a nechala se líbat.“
Tak to teda nebylo!! Pomyslela jsem si naštvaně.
„Nebudu zacházet do detailů, ale za chvíli se vzpamatovala a dala mi facku, ještě teď mě to pálí jak čert.“ Třel si bolavé místo na tváři.
Dobře ti tak, pomyslela jsem si škodolibě.
„Dobře ti tak,“ zamračila se na něj, my dvě jsme snad na stejný vlně, pokračovala: „Měl si počkat až ti všechno povím a ne se za ní hnát jako splašený.“
„Promiň, máš samozřejmě pravdu, ale dokážeš si představit že až najdeme Stua – nebude si tě pamatovat?“
„Ne a je mi z toho úzko, co když si někoho našel?“ zašeptala zlomeně.
„To nic najdeme zbývající členy rodiny a budeme doufat, že se Joe vrátí paměť.“ Řekl s nadějí v hlase.
„To doufám, zatím jí nepomohlo ani to, že jsme se přesunuli do vašeho domu v Atlatnic city.“
Páni tak to vysvětluje proč vím, kde je kuchyň a tu cestu z obýváku.
Danny se opřel zády o stůl a vzdychl.
„Jenže co když si nevzpomene?“
„Na to nesmíš myslet.“ Odpověděla mu tiše Lili.
„Tys neviděla to jak se na mě dívala v té sprše. Jako na cizince. To mě ubíjí, vždyť já ji miluju a těsně před tím než nás napadli a rozdělili do celého světa jsem ji chtěl požádat o ruku. Jak mám kolem ní teď chodit a dělat, že se nic neděje?“
„Vím, že je to hodně těžké, ale musíš počkat. Budeš-li na ni tlačit, uteče a to by bylo horší ne?“
„Hmmm.“ Nesouhlasně zamručel. „Radši si půjdu zaplavat do bazénu. Kdyby něco jsem venku.“

Prošel kolem mě, ve tváři jsem viděla bolest, kterou cítil.
Mrzí mě to ale na nic si nepamatuji a nemiluji ho, myslím. Začínám v tom mít zmatek.
Protože jsem nechtěla aby věděli, že jsem slyšela celý jejich rozhovor, čekala jsem až se Lili vrátí zpět do obývacího pokoje.
Dočkala jsem se.
Hned na to jsem se šla podívat za Dannym, nevím proč, ale něco mě tam táhlo, nedovedu si to vysvětlit.
Vyšla jsem na terasu a viděla velký hranatý bazén. Voda byla krásně světle modrá a hlavně čistá.
Konečně opravili filtry. Blesklo mi hlavou.
??? Začínám bláznit.
V tom jsem ho uviděla, plaval ve vodě jako by chtěl překonat rekord v rychlosti. Byl tak zapálený že si mě nevšiml.
Po tom co asi dvacetkrát přeplaval bazén tam a zpět se zastavil u té strany bazénu, kde jsem stála já a přestal se soustředit na plavání.
Když si všiml mé přítomnosti, vypadal dost překvapeně, nezmohl se na slovo – jen otvíral pusu jakoby chtěl něco říci, ale nevydal ani hlásku.

Po chvíli jsem se tedy ujala slova.
„Nechali jste opravit filtry u bazénu, že?“ zeptala jsem se nesměle.
Jen němě kývl.
„Jak to že to vím?“ zeptala jsem se nešťastně.
„Asi se ti začíná vracet paměť.“ Odpověděl tiše.
Nešťastně jsem si vzdychla.
Vylezl z bazénu a já si ho mohla prohlédnout – byl lehce opálený, jeho svaly, které nezakrývalo bílé tričko se mi ukázaly v celé své kráse.
Je pěkný, ale já mám Alexe. Nesmím o něm takhle přemýšlet.
Popošel ke mně, zmatený mým pohledem.
„Jsi v pořádku?“ znělo to starostlivě.
„Ano.“ Odpověděla jsem přidušeně.
„Nevypadáš tak.“ Očividně mi nevěřil a přistoupil ke mně blíž. Byli jsme od sebe na vzdálenost jednoho mého kroku.
Najednou mě zaplavila škála pocitů, kterým jsem nerozuměla, nesilnější z nich byla touha??
Vůbec jsem nepřemýšlela a přisála se svými rty na ty jeho. Nejdřív byl očividně zmatený nehybný jako socha. Potom se vzpamatoval a oplácel mi polibky se stejnou vášní s jakou je dostával. Položil mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě, moje ruce se automaticky obmotaly kolem jeho krku.