Tma uprostřed dne (3)

5

Ranní paprsky svítí Kláře do obličeje. Otvírá oči. Vedle ní sedí Dominik. Chvíli ji trvá, než si uvědomí, kde vlastně je. Rozhlíží se kolem po pokoji. Leží na velké posteli, vedle stůl a pár skříněk. Všude se něco povaluje. Typicky neuklizený pokoj, pomyslí si. Skoro jako u ní doma. Dominik se sklání a vášnivě jí políbí.
,, Lásko, dáš si něco k snídani? “
,, Dala bych si kafe, díky. “
V její mysli se honí myšlenky: ,, Řekl mi, lásko! On mi řekl, lásko. Dominik, ten kluk, kterého by chtěla každá. A já teď ležím v jeho posteli! “
Za chvíli se objevil ve dveřích i s kávou. Společně se nasnídali. Oblékla se do večerních šatů, prohrábla si vlasy a mohli vyrazit. Nabídl se, že ji odveze domů, aby nemusela jít přes půl města. Souhlasila. Byla vlastně moc ráda. Kéž by ji tak někdo viděl.
Odemkla dveře. Zavanula k ní vůně bábovky. Je to jasné, přijela babička. Nejraději by si teď lehla do postele, myslela na něj a nedělala vůbec nic. Místo toho musí sedět s rodinou a povídat si o tom, jak jí to jde ve škole.
Babička se k ní obrátila a s úsměvem se zeptala: ,, Tak co, Klárko, už sis konečně našla nějakého chlapce? “
Klára se o tom nebaví vůbec ráda. Takové otázky snad nenávidí každý. Nechce uhýbat očima.
,,Ano, mám chlapce. Je moc milý a má mě jistě moc rád. “
Ani nevěděla, jak to z ní vypadlo. Prostě to řekla. Divila se. Sama tomu nerozuměla. A proč vlastně řekla, že ji má jistě moc rád? Co je to za větu? Vždyť je úplně jasné, že ji má moc rád. Už nevydržela v klidu sedět. Potřebovala jít ven. Proto se zvedla a vymluvila na to, že se musí učit a Pavel má čas jen dnes. Opravdu mu zavolala. Domluvili se, že zajdou do kavárny. Asi by se mu měla omluvit za to, jak se k němu chovala.
Zase jednou se normálně oblékla, vzala si svůj kabát a na hlavu si narazila výstřední klobouk. Venku bylo náledí. Děti se klouzali po silnici a vypadaly šťastně. Stejně jako ona. Zářila radostí. I Pavel si toho hned všimnul.
,,Ahoj, dlouho ses mi neozvala, co se s tebou stalo? “
,,Promiň, omlouvám se ti. Já byla... Byla jsem s Dominikem. Pozval mě do jednoho baru. “
,,Měli jste rande a mě si o tom neřekla? Myslel jsem si, že si můžem říct naprosto všechno. Víš přece, že jsem s tebou. “
,,Já vím, je mi to moc líto. Myslela jsem jen na něj, vůbec jsem neregistrovala okolí. Představ si to, já u něj spala. Celou tu dobu se choval moc mile. Asi jsem se opravdu zamilovala. Dokonce i babičce jsem byla schopná říct, že mám kluka! “
,,To je fajn, že jsi to dokázala. Počkej, ty jsi u něj spala? “
Nechápal. Jak tohle jen mohla udělat? Vůbec netuší, jaký je...
,,Nic jsme spolu neměli... “
Snad to Pavla trochu uklidnilo. Klára neví a ani netuší, co se v něm teď odehrává. Jaký asi svádí boj uvnitř sebe? Není tam prohry, avšak nepřicházejí výhry. Dominik to vlastně vystihl. Ona je anděl. Je to něco unikátního v tomto světě. Jakoby byla nedotknutelná. Pavel se však stále víc bojí, že ji Dominik pošpíní křídla a ona už nebude moci vzletět.

Celou neděli strávila u Dominika. Koukali na filmy. Pojídali u toho popcorn a náramně se bavili. Úplně zapomněla na včerejší večer s Pavlem. Už zapomněla na Pavla, na školu i na rodiče. Dominik byl její vesmír a ona byla jeho Sluneční soustavou. Řekli si, že si večer jen tak vyjdou někam sednout. Klára okamžitě souhlasila. Počkala, až rodiče půjdou spát a vyplížila se z bytu. Před vchodem se zarazila. Proč to vlastně dělá? Něco ji pohánělo dál. Její duše chtěla jít a její tělo nemohlo stát. Rozhodla se a šla. Znova nastoupila k němu do auta a znova se rozjíždí do baru. Pili jeden drink za druhým. Dominik jí nabídl cigaretu, aby si taky potáhla. Něco uvnitř jí říkalo, ať to nedělá, že tohle přeci není ona. Ale nechtěla být za slečnu slušnou. Proto si cigaretu vzala a párkrát si potáhla. Dusivý kouř se jí valil z úst. Zpočátku si myslela, že se snad udusí. Neudusila se. Jen se pěkně ztrapnila.
,,Proč jsi neřekla, že nekouříš? “
,,Ale to ne, já kouřím jen výjimečně. “
Z davu se vynořila Radka s Tomem.
,,Ale to je překvapení, koho to nevidím! “Pravila Radka. ,, Tak ty jsi ještě pořád se svým andělem? Co se s tebou jen stalo. Že by jsi šel konečně do sebe a uvědomil si, co těm holkám děláš? “
Na což Dominik odvětil: ,, Nech si svoje chytrý kecy. Podívej se na sebe a na svůj život. Jsi sice s Tomem, ale stejně je to jen další záchranný kruh, který tě chrání před potopením. Chtěl bych vědět, co bys dělala, kdyby ti uplaval... Jestli chceš vést takový diskuze, tak se radši otoč a jdi zas o dům dál. “
Naklonil se nad Kláru a něžně jí zašeptal do ucha: ,, Nechceš už radši jít, dneska je to tu zabitý. “
Nasedli do auta. Klára vypadala neklidná.
,,Stalo se něco? Jestli přemýšlíš nad tím, co říkala Radka, tak to klidně vypusť z hlavy.
Viděla jsi ji. Byla opilá. Stejně jako vždycky. Netají se ani tím, že jede v heroinu. Jasně, kdysi jsem s ní něco měl. Taková ta dětská láska. Asi se z toho ještě nevzpamatovala, chudák holka. “

Klára se vrátila domů nad ránem. Ani si neuvědomovala, že za pár hodin má vstávat do školy. V kuchyni ji překvapila mamka. Seděla u stolu a čekala na ni. Nechápavě na sebe zírali. Začala se vyptávat, kde se toulá po nocích, proč se zahazuje s cizími kluky a jak si to celé vlastně představuje, takhle si přijít domů. Byla děsně naštvaná, že jí tohle mohla udělat. Vždy to byla jejich malá a hodná holčička. A teď si v noci odejde a přijde si nad ránem… To bylo ale to poslední, co by chtěla Klára s matkou řešit. Vstala od stolu, řekla jí, ať ji nechá na pokoji a šla si lehnout. Kdyby ji nevzbudil Pavel neustálým voláním, zaspala by. Točila se jí hlava a nikam se jí nechtělo. Byla sama doma a v hlavě se jí zrodila myšlenka, zůstat doma úplně. Nač dnes chodit do školy. Nikdo se o tom nemusí dozvědět a ona si udělá prodloužený víkend. Vykoukla z okna a zavolala na Pavla: ,,Ahoj, omluv mě ve škole. Nikam nejdu. Nechce se mi a mám asi ještě kocovinu. Řekni, že mi nebylo dobře. Díky. Máš to u mě. “
,,To snad nemyslíš vážně. To mám kvůli tobě lhát? Co se s tebou děje? No jak myslíš. Tak se měj. “
Šel sám bílým parkem. Nevyhýbal se rozpuštěnému sněhu na chodnících jako vždycky. V botách měl mokro. Bylo mu to jedno. Klára se změnila, už to není ta dívka, kterou znal. Teď je z ní Dominikova slečna.

Klára si volný den patřičně užila. Povalovala se v posteli, koukala na zamilované filmy a seriály, popíjela kávu. Myslela při tom jen a jen na Dominika. Patřila mu nejen ona, patřily mu i její myšlenky. Domluvili se, že večer zajdou do kina. Dokonce může vybrat na co. Přehrabuje se noviny. Slyší zámek u dveří. Mámu asi dnes pustili dřív. Ale co teď?
,,Kláro? Ty nejsi ve škole? “
,,Ahoj mami, víš, nás dnes pustili domů. Budeme to nahrazovat zítra. “
„Aha, dobře. Vůbec nechápu ten váš systém. Můžeš mi laskavě vysvětlit ten včerejšek? “
„Promiň, ale já teď musím jít pryč. Budu se učit s Monikou.“
„Kdo je to Monika? A nikam nepůjdeš. “
„Moje spolužačka. Slíbila, že mi vysvětlí jednu látku z matiky. Pavel dnes nemá čas. Jde o mou budoucnost, jdu. Ahoj. “
Vzala si batoh na záda a zapadla ve dveřích. Matka na ni jen koukala a nebyla schopná slova. Klára byla volná. Ale kam jít, má ještě spoustu času. Zajela do obchodního domu, sedla do kavárny. Využila času a prošla si obchody. Koupila si krásné tričko a rozhodla se, že si ho hned večer vezme. Na záchodě se převlékla a zavolala Dominikovi, aby ji tam vyzvedl . Přijel a ona znovu usedla do jeho auta. Míjejí domy, stromy, parky a spoustu lidí. Hustě padající sníh opět kouzlil na ulicích. Před kinem Klára uklouzla na zamrzlé louži. Ohromně se tomu smáli. Pomohl jí na nohy. Vybrala romantickou komedii a tak se smáli i nadále. Házeli po sobě popcorn a všechno bylo moc fajn.
„Co podnikneme teď? Mám skvělý nápad. Přespi u mě dnes, andílku, potřebuji tvá křídla, budou mě chránit. Koupil jsem výborné bílé víno. Uvařím večeři, když vařit vůbec neumím. Strávíme spolu další kouzelném večer. Prosím.“
„Matka mi nadávala už včera. Nevím, možná bych měla přece jen jet domů. Zítra bude náročný den ve škole. Dnes jsem se na to vykašlala.“
„To bych do tebe neřekl, vždy jsem si myslel, že ty jsi hodná a nezkažená dívka. A místo toho se poflakuješ doma? Máš mou poklonu.“
„O, díky. Chtěla bych být s tebou. Usínat vedle tebe. Zavolám jí, že přespím u Moniky.“
„Kdo je to Monika?“
„Neptej se. Já sama nevím. Žádnou neznám. Ale to přece nemusí nikdo vědět.“
Vystoupili z auta a šli k němu domů. Jeho rodiče byli opět někde pryč. Zajímalo by ji, kde pořád můžou být. Na druhou stranu mu tiše záviděla. Vzala mobil, sebrala veškerou odvahu a vytočila matčino číslo.
„Kláro? Kde jsi. Okamžitě přijď domů!“
„Mami, to právě nepůjde. Já to vůbec nezvládám. Ta látka je strašně těžká. Řekli jsme si, že půjdeme s Mončou na kafe a pak se na to ještě vrhnem. Musím to napsat dobře. Ráno vstanu dřív, zajdu si domů pro věci a půjdu do školy. Měj se krásně, dobrou noc.“
Ukončila hovor, vypnula mobil.
„Tak zlato, můžem jít.“
„Jsi úžasná.“
Vešel, pustil nahlas muziku. Vzal dvě skleničky
a z lednice vytáhl vychlazenou láhev lahodného vína. Nejvíc se nasmáli u vaření. Rozhodli se, že si udělají těstovinový salát. Ani jeden z nich nikdy pořádně nevařil. Něco dali dohromady. Nečekaně to bylo moc dobré. Vypili celou láhev vína. Dominik se choval moc mile, usmíval se na Kláru, hladil ji po ruce. Začali se líbat. Vášeň nebrala konce. Dokonce i Klára byla odvázána a padly i ty poslední zábrany. Zvedl ji, vzal do náručí a odnesl k sobě do pokoje.
V tohle Klára nikdy ani nedoufala. Bylo jí devatenáct-nevinných devatenáct let. Moc štěstí na kluky v životě nikdy neměla. Vždy byla slušná, dobře se učila, nechodila na diskotéky a alkohol jí byl cizí. Teď leží s princem v posteli, líbá ji a pomalu ji svléká. Pořádně neví, co dělat. Jak pokračovat dál. A Dominik to určitě tuší.
Víno jí neuvěřitelně pomáhá. Opojení je tak sladké. Vše je najednou spontální. Rozepíná mu košili a přitom mu zasněně hledí do očí. Líbá ji na krk a rukou jí sjíždí dolů po těle. Klára rychle ucukne.
„Stalo se něco, Udělal jsem něco špatně, miláčku?“
„Ne, neudělal.“
Klára neví, co by v tuto chvíli měla říct, nechce to pokazit.
„Ach tak, ty jsi panna, viď?“
„Asi se v holkách opravu vyznáš. Máš pravdu. “
„Jestli nechceš pokračovat, můžeme skončit, já si klidně počkám, nechci na tebe tlačit.“
„Víš, já mám strach. Ale chci tě…“
„Dobře, neudělám nic,c o by si nechtěla.“
Něžně ji políbil a ona polibek opětovala. Bral to jako odpověď, neptal se již dál, nechal průchod citům. Milovali se. On byl její první, ona byla jen jednou z mnoha.
Probudila se v jeho obětí. Udělal jí kávu, nasnídali se a on ji odvezl domů. Toho rána si toho moc neřekli. Ona nevěděla co. On získal to, po čem toužil, tak co jí teď říct?

Doma sebrala věci do školy a počkala na Pavla. Ani s ním si neměla, co říct. Chtěla by se někomu svěřit. Aby to z ní vypadlo. Nemohla. Pavel by to nepochopil, nemá Dominika rád a ona nechce kazit jejich vztah. Stavili se ještě v papírnictví. Něco jí napadlo. Koupí si deník a do něj bude uchovávat své pocity. Vše ze sebe vypíše. Hned se jí šlo lépe, tak nějak lehčeji než předtím. Měla radost-z deníku i ze včerejší noci. A co bude dál to přece nikdo netuší.