Hra bez konce

David zaujal její místo v křesle, které stálo kousek od postele, v které jsem ležel. Teď jsem si mohl lépe prohlédnout místnost, ve které jsem ležel kdoví jak dlouho. Na stěnách visely obrazy, které byly zažloutlé časem, který se na nich nelítostně podepsal. Nejspíš šlo o rodinné fotky. Celý pokoj vypadal, jako hotové starožitnictví. Na stole pod oknem stála stará ze dřeva vyřezávaná lampa a vedle ní ležela pestře malovaná mísa, která zela prázdnotou. Kde to vlastně jsem? Dále jsem se nechápavě rozhlížel. Když jsem míjel jeho obličej všiml jsem si, že se usmívá a pobaveně mě sleduje při mém putování po pokoji.
Jak jsem se později dozvěděl, byli jsme v letním sídle jeho rodičů.
Pár dní jsem ještě neopustil postel. Byl jsem slabý. David mi nechtěl říct, co se přesně stalo. Pokaždé, když jsem se na to ptal, dělal, jakoby mě neslyšel. Za nějaký čas jsem se přestal ptát. Nemělo to smysl. Svou odpověď bych stejně nedostal a ani nevím jestli jsem jí doopravdy chtěl slyšet. Kdo ví, proč mi neodpovídal. Byl jsem hlupák a možná ním stále jsem. Hlupák, který chtěl své problémy a výčitky uhasit alkoholem.

První kroky byly těžké. Nohy nechtěly poslouchat. V těch dnech jsme se s Davidem hodně nasmáli. Vyprávěl mi o rodičích … o své sestře, která mě v posledních dnech ošetřovala .... o dětství. Konečně jsem se dozvěděl její jméno. Jmenovala se Michell.
„Když nám umřeli rodiče při autohavárii, Michell se o mě starala. Bylo mi teprve šestnáct. Bylo to kruté, ale my jsme museli jít dál. K tomu nás rodiče vždycky vedli. Říkali, že jednou se všichni zase setkáme, až přijde ten správný čas. Sestra byla silná. Podporovala mě v učení i v mých snech.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív Davide?“
„Protože jsi mi nikdy nedal příležitost. Tys toho měl na srdci víc než já.“
„Ale to není pravda.“
„Není? Tak to ale vždycky vypadalo.“
„Promiň, je mi líto, že jsem byl takhle sobecký.“
„Jen se zase neomlouvej, chlape. Někdy mám pocit, že se pořád jen omlouváš.“
„Dobře už raději mlčím. Vyprávěj dál, jestli chceš.“
„To víš, že chci!“ Dodal s úsměvem. „Pojď, sedneme si do zahrady a já Ti to dopovím.“