Labyrint II: Sářin návrat - 27. kapitola

Strnula.
A kdyby už v pokoji nebyla černočerná tma, jistě by se jí tím úlekem zatmělo před očima.
Zatím jej neviděla, tma a stíny jej kryly, ale její oči pomalu přivykaly šeru a on z něj pomalu vystupoval a blížil se k ní, nejdřív zcela nezřetelně, ale čím byl blíž, tím byly rysy ostřejší, rozeznávala jeho vysokou a štíhlou postavu.
Vysokou a štíhlou postavu, již tak dlouho neviděla a přesto by byla neřekla, že čas utíká tak rychle. Pamatovala si totiž snad každý záhyb na jeho plášti i šatech. Možná proto neměla pocit, že tohle setkání je první po málem dvaceti letech.
Ale možná to bylo i proto, že vypadal stále stejně.
Zatímco Sára dospěla, vyzrála, zestárla… Jareth byl stejný. Nebyla na něm vidět ani jediná vteřina času, který od jejich posledního setkání tehdy uplynul…
Vysoký, štíhlý, majestátní postava, ostře řezané rysy ve tváři, pronikavé tvrdé oči bez kapky soucitu, momentálně jiskřící jakousi zvláštní ironií, zlobou a snad i jakýmsi zvráceným pobavením. Jedno obočí měl mírně povytažené a stejně tak jeden koutek úst.
Oblečen byl – a Sára pamatovala, že to měl na sobě i tenkrát poprvé – v černo-tmavomodrém přesně padnoucím kostýmu s dlouhými rukávy, pod jejichž okraji byla upevněna sněhobílá krajka spadající přes dlaně a prsty, na nichž měl černé kožené rukavice, a s bělostným fiží pod krkem. Pod fiží také vykukoval kus silné kožené šňůrky, na níž se houpal veliký přívěsek zlatého půlměsíce.
Celek doplňovaly až ke kolenům vysoké černé špičaté boty a předlouhý plášť upevněný na ramenou, který měl stejnou barvu jako Jarethovo oblečení a vysoký postavený límec. Celý kostým byl pak jakoby posypaný jakýmisi zlato-stříbrnými flitry, ačkoli přesnějším výrazem by možná byl prach. Zlato-stříbrný prach ulpívající na každém milimetru látky a dodávající Jarethovu vzhledu ještě větší nádech mystiky a tajemna.
I vlasy měl nezměněné – dlouhé a natupírované, převážně blonďaté až bílé, místy modrý nebo černý pruh.
Jak je možné, že nezestárl? pomyslela si Sára ze všeho nejdřív, když se z prvotního šoku alespoň trošku vzpamatovala.
Hloupá otázka!
To je přece jasné!
Je to pohádková postava! Ty přece nestárnou!
Není vymyšlený, to by tu teď nestál, nicméně stále zůstává jen tou pohádkovou postavou a přese všechno, co se jí v ten moment honilo hlavou, od úžasu, strachu a překvapení, přes vzpomínky až k nynějšímu okamžiku, Amy, realitě a zoufalé prosbě, aby to vše byl jen hloupý a zlý sen, jí okamžitě vytanulo na mysli, zda by jej opět dokázala porazit. Co by na něj tak mohlo platit… ?
Jako by opět stála naproti němu u něj na hradě a chystala se jej zničit. Ale jak by mohla vědět, zda to bude stejné? Zda ho to zničí…?
Stejná báseň…?
Podruhé…?
Znovu?
Zatímco Sáru zcela scestně napadaly tyto úvahy, Jareth se pohnul a tím ji vrátil zpět do přítomnosti.
Udělal dva kroky směrem k ní, koutek úst stále posměšně pozvednutý, oči upřené do jejích a náruč rozevřenou, jako by ji chtěl obejmout.
,,Dlouho jsme se neviděli, Sáro,“ promluvil znova a jakmile se k ní přiblížil tak, že by se jí mohl skoro dotknout, kdyby natáhl paži, o několik kroků před ním ustoupila.
A to jeho jízlivý úsměv ještě prohloubilo.
Bála se ho! Bála! Ach, jak opojný pocit…! A to jsou teprve na začátku!
Spustil však paže podél boků a řekl: ,,Neboj se, nemusíš přede mnou couvat, nemám v úmyslu ti… ublížit… Aspoň zatím… Tak krásné ženě bych ani ublížit nechtěl… Vypadáš výborně, Sáro! Těch let, co jsme se neviděli – vůbec se na tobě nepodepsaly…“ přejel ji pohledem odshora dolů. Ne že by k tomu již dnes neměl příležitost…
Prevít jeden!
Prý nepodepsaly se na ní již uběhnuvší léta…
To na něm – na něm se nepodepsaly! A on si dovolí říct…!
Jistě, chce ji vyprovokovat… Ale to ne, nenechá se! Kvůli nějakému jeho popichování tady nejsou, nenechá odvést svou pozornost jiným a naprosto nepodstatným a zbytečným směrem! Proto ho nevolala!
,,Kde je?“
,,Kde je kdo?“ opáčil on udiveně.
,,Ty víš!“
,,Vím spoustu věcí, Sáro!“ oznámil jí posměšně.
Prudce vydechla nosem. Bude zapírat…!
Tu jí však bleskla hlavou vzpomínka. Nedokázala si vybavit, kam patřila nebo koho a čeho se přesně týkala, ale měla ji…
(,,…Musíš mi položit správnou otázku…!“…)
Neměla čas přemýšlet, kdo, kdy a při jaké příležitosti jí to řekl, ale chytila se té rady jako tonoucí stébla.
,,Kde je moje dcera?!“