Hra bez konce

Pomaličku jsme se dobelhali do zahrady. Před poledním sluncem nás chránilo pár starých stromů svými košatými korunami. Horko ale bylo na září neúprosné, tak jsme šli pomaličku dál.
„To je nádhera Davide!“
„Kdysi to byla nádhera. Můj otec se o ten rybníček staral lépe než kdy o nás.“
„Tak to Ti nevěřím!“
„Dobře přiznávám se. Trochu zveličuji. Vidíš tady ten plevel, který se proplétá rákosem? Ten tady dřív nebyl. Otec dbal o to, aby tady žádný takový plevel nerostl. Všechno vytrhával. Každý den byl tady. Když nebyl doma, věděli jsme ho, kde ho máme hledat. Dlabal se tady v hlíně, vysazoval nové rostliny, plel …“
„I po všech těch letech to je nádhera.“
„Někdy tady zajedu. Pokosím trávu a nakrmím ryby, které tady ještě zůstaly. Potřebovali bychom zahradníka, aby to tady udržoval.“
„A proč jste nikoho nenajali?“
„Víš otec nikdy nechtěl, aby se mu někdo jiný staral o jeho zahradu. Dlouho jsme se pokoušeli tady jezdit a všechno dělat sami, ale postupně ubývalo času. Nešlo jen o čas, ale i vzpomínky byly čím dál více hlodavější. Postupně jsme tady jezdili méně a pak už byl problém to udržet v takovém stavu, v jakém to tady otec zanechal. Pojď posadíme se na lavičku vedle té vrby.“
„Proč nebydlíte se sestrou spolu?“
„Tebe nějak leží v hlavě, kamaráde. Když jsme se postavil na vlastní nohy, prodali jsme byt po rodičích, rozdělili jsme si peníze a každý šel za svým snem. Z Michell se stala zdravotní sestra. Jezdila na misie. Před měsícem teprve přijela. Proto jí neznáš … proto spolu nebydlíme. Zvědavost už je ukojena?“
„Jen se mi směj.“

Den utekl, jak voda, která naprší do děravého kbelíku. Slunce už došlo na západ. Na stole voněla večeře. I když jsme byli zcela nasyceni vzpomínkami, hlad byl pořád velký.