Nový život - 18. kapitola

„No mám i já nějaké schopnosti?“

Nastalo tíživé ticho, nikdo ani nedutal.
„No víš každá Ava z naší skupiny nějaké má jen tvoje se zatím neprojevili.“ Řekla bezradně Lili.
„Co tím chceš říct? Takže je i možnost že žádné nemám?“ Řekla jsem smutně a to divné slovo jsem neřešila trápila mě absence mých schopností.
„Bohužel ano, je tu i tahle možnost, ale uvidíš, třeba se objeví – podle té legendy každá z pětice má mít nějaké já mám například schopnost ovládat vítr a podle pověsti má každá z nás musí nějaký dar mít – naštěstí se nám to zúžilo, jen přijít na to jak se ta tvoje dá použít.“ Snažila se mě povzbudit, což mi vůbec nepomáhalo.
„Jak si to myslela že se nám zúžil výběr?“
„Hm, no.“ Přemýšlela jak začít. „Víš podle legendy máme spojit dohromady živly – oheň, vodu, zemi a vzduch…“
„Ale to jsou jen čtyři, já jsem pátá.“ Povzdechla jsem si vidina toho, že jsem zase bezmocná byla strašná, proč nemám nějaký dar – třeba ovládat vodu, ta je fajn nepopálí a příjemně chladí v horkém létě.
„Ještě jsem neskončila, pátá má ovládat energii – mimochodem jsme přesně nezjistili co to je za schopnost a má být vůdce, původně jsme si myslely, že to máš být ty, ale jak vidíš stále se nám nepovedlo ji v tobě vyvolat. Ale byly jsme hodně blízko než se stalo to co se stalo.“
„Blízko?“ nakrčila jsem levé obočí.
„Ano řekla bych že ji dokonce v sobě nechtěně potlačuješ, ale mohla bys být mnohem silnější než my čtyři, kdybys chtěla, jenže jak tě znám si až moc opatrná něco zkoušet.“ Usmála se.

„Tak fajn dejte mi přesnou Noeminu adresu.“ Změnila jsem raději téma.
Danny, který celou dobu mlčel a pozoroval nás, neváhal a podal mi papírek s místem jejího pobytu.
„Fajn, odtud pojedeme do NY na letiště ty pojedeš do VB, Danny za Leem do Kanady, já za Stuem do Austrálie,.“ Řekla a v očích jí radostně jiskřilo. „Ostatní najdeme potom.“ Zavelela a šla sbalit nejnutnější věci. Ve dveřích jsem se málem srazila s Dannym.
„Promiň.“ Zamumlal a rychle utekl.
Bylo mi ho strašně líto, snad najde někoho… Ach jo tak milý kluk by si to zasloužil.
Potom jsem o tom nepřemýšlela a rychle sbalila pár věcí, navečer jsme vyjížděli, neměli jsme času nazbyt. Pořád tu byl ten neznámý nepřítel, který nám dýchal na záda. A já měla pocit, že je sakra blízko.
Nasedli jsme do auta (škoda yetti – moc pěkný auto) , o kterém mi Danny tvrdil, že je moje. Tudíž jsem si mohla konečně oddechnout, že umím řídit. (http://www.nhcar.cz/popup/?index=2956)

Když jsme tam k ránu dojeli, šli jsme se podívat v kolik nám to každému letí. Nejdříve to jelo Dannymu v pět hodin ráno – asi za půl hodiny, potom mě a Lili, která se mnou letěla letadlem, které mělo mezipřistání v Londýně, Aténách a potom konečně v Sydney. Ještě, že jsem si dala skleničku krve, to mi podle Lili vydrží tak na tři až čtyři týdny. Tohle je u nás dost velká výhoda, a navíc nám lidi nevoní. Co víc si může Ava jako já přát? Mimochodem jsme Avalonité, vznik našeho druhu se váže daleko dál ale mezníkem byl středověk, odtud pochází první z naší pětice Av (Mimochodem – žena je Ava, muž je Av ve zkráceném tvaru.) Tohle vše jsem se dozvěděla když jsem čekala s Lili na letišti.

V letadle jsme bohužel neměli na povídání prostor (prostě moc lidí a málo soukromí – turistická třída) ale i tak jsme si to užili, povídaly jsme si o všech možných i nemožných blbinkách. Po pár hodinách jsem se ocitla na Letišti Heatrow v Londýně.
Co mě tady čeká? Byla jsem celá napnutá. Navíc se tady jezdí opačně doufám že to nezkopu a nepojedu v protisměru. Chtě nechtě jsem se musela usmát.
V informacích na letišti jsem si koupila mapu a vydala se si vypůjčit auto do letištní půjčovny, napadlo mě vypůjčit si nějaké malé protože mi Lili řekla že tady mají úzké silnice tak abych se vešla nakonec jsem si vybrala stříbrný mini cooper – praktický a pěkný.
Když jsem seděla v Autě u letiště s mapou a GPS navigací (kterou mi bez mého vědomí přibalil do příruční tašky jeden z těch dvou za což jsem tomu dotyčnému velice vděčná). Vzala jsem si do ruky lístek s adresou:

ENGLAND
SIDMOUTH
HIGH STREET 3

Takže jsem do GPS zadala údaje a čekala až mi ukáže trasu a jak dlouho bude trvat než tam dojedu.
Naštěstí GPS našla cestu a dokonce to nebylo ani moc daleko, tři a půl hodiny cesty z Londýna do 267 kilometrů vzdáleného města jménem Sidmouth (nebo bych měla říct vesnice). Díky navigaci cesta proběhla celkem v klidu díky tomu že jsem jela po větších silničních tazích a ne po malých silničkách mezi různými vesnicemi. Tam bych se skoro na sto procent ztratila, ale i tak jsem si to užívala zvláště, když jsem dojela do Sidmouthu, ihned jsem zamířila na pláž a i když bylo pod mrakem, no jo Anglie je pověstná svým psím počasím, bylo tam nádherně (http://www.obrazky.cz/detail?id=eJyVz1tPgzAABeD3/hDf7HV0zISYqHNqiAteNuGtpUgZJa2UwuTXe4vv%2BnZykvMl55maVu5XRG1qf7vehYIeteyyBBBAMXhtzFD1CTnxCQEMiJsHXF7ZMWWKqfdoLl5cyPc45MyOwNXba/q2OGYSP5XhLjdFW8yPXbpb44NRp5v7IjPz9vIipR7oYXBnCE3TBJuhF2NlQgtLC0OLnLaD9UiJQSBOKOoq1YQOUXhw9R92XtvpO/4UaEkxdNoBzlZgQTlg5Bf5gkUEXVP6SvSl/nQ61Pjz//wgNAZxxONKciZkJCRbcsY/ANeUb4w&sId=D7-Pk0BAwSPzddtI79B5)
Pak deset minut než jsem našla malý starý domek, na konci městečka zarostlý břečťanem prostě idyla, jenom jedno mi tam nesedělo – to hrobové ticho a k tomu vykopnuté dveře.
V hlavě mi blesklo.
Panebože přišla jsem pozdě…


Alex

Dojeli jsme v nočních hodinách do New Yorku a šli jsme najisto do toho penzionu, kde byla ubytovaná než jsem ji našel.
Dozvěděli jsme se, že ji někdo před měsícem unesl – majitelka nám řekla, co se stalo a byla z toho stále přešlá, protože policie nic nezjistila, ale jedna věc mě zmátla po tom únosu se objevil mladý pár a hledali ji tady prý jim bylo asi kolem 25let, že by někdo z její minulosti o které nic nevěděla?

Ale hned potom mi to došlo. Před měsícem. Panebože, to byla doba kdy jsem se utápěl ve svém smutku…
Snažili jsme se jim jít po stopě ale marně, už to bylo moc dlouho a nikdo si na to nevzpomněl. Policie se ji už nesnažila najít detektiv, který to měl na starosti nám vysvětlil, že mají takových případů stovky a nemají čas se tím zabývat, a že je nejspíš už dávno mrtvá. Při tom slově jsem ztuhnul, mrtvá ani na okamžik jsem nezapochyboval ale co když je opravdu mrtvá, proč jsem se utápěl ve smutku a nehledal ji jsem blázen, že jsem to dopustil.
Bohužel jakoby se po ni slehla zem, nikdo o ní nic nevěděl a naše pátrání neneslo vůbec žádné ovoce Sar a George to po pár týdnech vzdali a šli prozkoumávat západ – zda-li nebude někde tam protože ji mohli unést kamkoliv a já odešel prohledat východ uvidím, doufám že ji najdu…

----

V jedno městě na jihovýchodě jsem objevil její stopu, šokovalo mě to našel jsem tam prázdný luxusní dům. Pach byl slabý bylo vidět, že tam nebyla minimálně 2 měsíce, to nebylo to nejdivnější, divné bylo to že v jednom pokoji byly fotky a na nich byla s nějakým cizincem pocítil jsem ostré bodnutí žárlivosti ve svém chladném nebijícím srdci a toužil ho zabít. Je moje, říkal jsem si v duchu. A zavolal Sar.
„Haló?“ ozvala se po druhém zazvonění.
„Ahoj, mám stopu, přijeďte sem urychleně.“ Nadiktoval jsem ulici číslo domu a město, kde jsem se nacházel a nezbývalo mi nic jiného než čekat nebo ne?
Zvědavost byla silnější a já se tam šel porozhlédnout, byl to vkusně zařízený dům s venkovním bazénem, kam jsem teď nemohl protože jsem se musel schovat před sluncem (abych nejiskřil) a tak jsem se šel podívat na půdu…