Jen Konzert?! II.

Připadá mu, jakoby ta dívka v jeho náruči nic nevážila. Je tak křehká a lehoučká..jako porcelánová panenka. Teprve ve světle šatny si všimne že cáry co má na sobě byly kdysy šaty z jeho dílny.
/Co se jí asi muselo stát?/
To už ale přichází ostatní ze skupiny a tak ze zvedne od rudého koženého gauče, na který ji předtím položil, a sedne si ke stolku.
,,Kdo to je?"
,,Odkdy zrovna TY Mano si vodíš fanynky do zákulisí?"
,,Nechte toho!" Okřikne je rozhněvaně.
,,Našel jsem ji před arenou. Nevidíte v jakém je stavu? bůhví co se jí přihodilo."
Znovu se zadívají na neznámou a zvážní.
,,Máš pravdu. Nemáme zavlat doktora?"
,,To by nebyla nejlepší vizitka! Už vidím ty titulky: 'Co vechno se stane na konzertě Moi dix Mois' "
,,Počkej! Podívej, probírá se!"
Otevřela oči, ale hned je zase musela přihmouřit. Kdo to je? A proč je tu tolik světla? Byla vyděšená a okamžitě se schoulila do klubíčka. Teprve po chvilce si byla schopná prohlédnout přítomné... To nemůže být pravda!
,,Jak se jmenuješ?" Přijde k ní Seth. Ví, že se ho nemusí bát, přesto se ještě víc namáčkne do rohu sedačky.
,,Neboj se. Nemáš proč. Nechceš abysme zavolali doktora? Není ti nic? Co se stalo? Můžeme ti nějak pomoct?"
Vysype na ní K hromadu otázek. Jen ten, kvůli kterému vlastně do tohohle zatraceného města přijela mlčí! Dívá se stranou a mlčí!
,,Já...jmenuju se Sabinne...ne...nikoho prosím nevolejte...Nic..nic mi není."
,,Jsi si jistá? Vždyť...vypadáš jako by tě někdo přepadl."
Při těch sovech se zachvěla.
,,Ne..to je v pořádku. Kolik je hodin? Prosím...? Má si mě před halou vyzvednout maminka."
Bylo jí jedno jestli si budou myslet že je dětinská, jenom už chtěla domů... Do tepla své postele a přitulit se k plyšovému medvídkovi. Vyplakat se do jeho heboučké srsti jako to udělala naposledy někdy před osmi lety.
,,Za deset minut půl jedné. V kolik si pro tebe přijede?"
,,V půl...Promiňte...budu muset jít."
Zvedá se jako omámená a chystá se odejít. V myšlenkách už je na cestě domů. Už jí nikdo nemůže ublížit.
,,Počkej! takhle tě nemůžeme pustit."
,,A co chcete dělat?" Podívá se na ně vylekaně.
,,No, minimálně ti dáme jiné šaty. Tobě to nebude vadit, že ne?" Podívá se Seth po Manovi, který doteď nic neřekl. Jen zavrtí hlavou a ukáže ke stojanu s věcmi.
,,Vyber si co chceš!" Postrčí ji dopředu K.
,,Vážně můžu?"
,,To je to nejmenší. Než se převlékneš počkáme vedle."
Z těh všech nádherných věcí jí až přecházely oči. Nakonec si však vzala šaty alespoň vzdáleně podobné těm jejím. Snad mamka nic nepozná. Chvilku přemýšlela jestli smí sáhnout i po černé pláštěnce podšité modrou látkou, ale nakonec se odvážila. Když se do všeho převlékla nemohla věřit svým očím. Pokud se neplete, tohle je garderoba Many, proč by to jinak vozily na konzerty, že... a všechno jí padne jakoby bylo šité přímo pro ni. Otočí se před zrdracdlem.
Ozve se zaťukání a K opatrně nahlédne dovnitř.
,,Jsi hotová? "
,,Ano. Díky moc...já...nevím jak se vám mám odvděčit. Nemám tolik peněz abych ty šaty zaplatila a..."
,,To nestojí za řeč. "
Seth se podívá na hodinky: ,,Měla bys už jít. Mamka tě nejspíš čeká."
,,Nikdy vám to nezapomenu."
Už vychází ze dveří,když ji zastaví Mana-sama.
,,Tady ještě něco máš. Snad jsme ti alespoň trochu pomohli..."
Není schopná cokoli říct. Jen tak před ním stojí, v jeho šatech a dívá se mu do oříškových očí.
Ze zasnění ji vytrhne klakson. Mamka!
,,Musím opravdu jít...Jsem vám moc vděčná!"
Vyběhne ze dveří a proběhne krátkou chodbou. Na jejím konci se naposledy otočí, zamává a zmizí jim z dohledu.
,,Ty snad víš co se jí stalo?" Otočí se překvapeně K na Manu.
,,Ne...ale tuším."
Víc z něj nedostal ani jeden.
---
,,Maminko!" Skočí jí Sabinne kolem krku.
,,Ale copak? Stalo se něco?" dívka se zarazí. Neví co má říct. Pak jen zavrtí hlavou.
,,Ne..všechno je vpořádku. Vážně."
,,To jsem ráda. Teta tě pozdravuje."
Nastoupído auta a vydají se směrem k dálnici. Čeká je dlouhá cesta domů.
Teprve teď,když sedí na zadních sedadlech jejich auta a z rádia se linou ty sladké tóny mamčiny oblíbené hudby prohlédne si, co jí to vlastně Mana-sama dal. Rozevře černou obálku a vytáhne několik papírů. Je tu nějaký dopis. Má co dělat aby ozdobné písmo vyluštila,i když je psaný v němčině.
,,Má drahá,
tuším,co se ti mohlo přihodit a i když mne děsí představa toho nejhoršího upřímně doufám, že jsi natolik silná jaku ses ukázala deposavad být. Říkáš si,jak mohu vědět jaká jsi? Stačil mi pohled do tvých očí. Ten počáteční výraz vyděšené laně z nich tak rychle vymizel.
Přeji ti v životě už jen štěstí...
Mana-sama"
Znovu a znovu si pročítala ta slova... Už chtěla vše vrátit zpět do obálky, když si všimla, že v ní ještě cosi je. Vysypala její obsah na hedvábnou rukavičku na své ruce a znovu si myslela že sní. Stříbrný řetízek s přívěskem MdM...
,,Ten...ten přece patří jemu!" Tiše vykřika.
,,Říkala jsi něco drahoušku?"
,,Ne mami, nic..."
Připnula si ten dar kolem krku jako největší svátost. Pak všechny písemností vrátila do obálky a zhasla světlo. Byla tak unavená...Opřela si hlavu o sedačku a zavřela oči. Až teď si uvědomila, že ty šaty tak zvláštně voní... Za chvilku už se propadla do hlubokého spánku.
---
,,NEEEEE!!"
Vykřikla a z očí jí tekly slzy. ve snu se jí vrátily okamžiky z dnešního večera.
Její matka okamžitě zastavila na odpočivadle.
,,Děje se něco? Zdáš se mi nějaká nesvá, vážně jsi v pořádku?!"
Podezíravě ale zároveň vyděšeně ji sleduje.
,,Ne mami...to byl jen zlý sen. Opravdu se nic nestalo."
,,No dobrá..."
,,Nechovej se ke mně jako k dítěti. Je mi už skoro dvacet..."
,,Až za dva roky sluníčko." Maminka jí z tváře odhrne pramen vlasů a znovu se zařadí do pruhu pro osobní auta.
/Kdyby tak věděla o škole.../ Zachvěla se.
/Už zítra se tam musím zase vrátit.../

(Pozn. autor. : Výše zmiňovaná skupina Moi dix Mois skutečně existuje, jedná se o japonskou rockovou formaci. )