Tma uprostřed dne (4)

6

Ve škole se naprosto ztrácela. Seděla, zasněně se dívala z okna. Nevnímala spolužáky, nevnímala učitele, nevnímala nic. Znovu a znovu si přemítala v hlavě minulou noc a brzké ráno. O přestávkách se toulala po chodbách místo toho, aby si dopsala zápisy nebo dohnala látku. Nechápala tomu ani předtím, neporozumí tomu ani se zápisem. Marně se snažila ovlivnit a utěšit sama sebe, že je vše v pořádku, že se vlastně nic neděje a že ona je teď středem vesmíru. Středem Dominikova vesmíru.
Najednou jí napadne geniální nápad. Nechce o Dominika nikdy přijít. Chtěla by se mu ještě více přiblížit, pochopit jeho život a jeho osobnost do větších detailů. Vzala telefon a bez dalšího přemýšlení zavolala Radce. Bývala by si nejprve rozmyslela, co říct, jak začít. Teď to neudělala.
„Prosím.“ Ozval se známý hlas.
„Ahoj, to jsem já Klára. Měla bych na tebe malou prosbu. Doma je to k nevydržení, potřebovala bych vypadnout, odreagovat se, zapomenout na školu, na maturu, na starý časy. Nešla by si večer někam? Sednout, pokecat?“
„Hm, nevím, co říct, překvapila jsi mě. Já chodím skoro každém večer do klubu, můžeš se přidat. Pošlu ti adresu smskou. V osm buď u vchodu.“
Zavěsila bez dalších slov a rozloučení. Klára z toho byla trochu v šoku, ale řekla si: „Dyť co, ať si je, jaká je, nepotřebuju jí říkat do telefonu, jak moc ráda jí uvidím, hlavně že nebudu doma.“
Celou cestu domů jí Pavel promlouval do duše: „Klárko, já tě mám rád víc než sebe, nechci, aby ses zničila kvůli takovýmu klukovi, zasloužíš si lepšího. No tak. Posloucháš mě vůbec? Záleží mi na tobě…“
Poslouchala ho až moc pozorně. Neodpovídala. U domu se otočila a řekla jen tak do ticha: „Měj se. Zítra ráno na mě nečekej, dnes bude dlouhá noc. Řekni ve škole, co chceš, je mi to jedno.“
Zaklaply za ní dveře a byla pryč. Jen Pavel stále stojí nevěřícně hledí do skleněné výplně vchodu.
Nepoznává ji, chtěl by ji chápat, chtěl by zpět tu starou Kláru.
Začalo silně foukat a pršet. Pavel se rozběhl zmateně domů. Kapky se rozbíjely o silnici, uskupovali se a vytvářely zrcadla cest. Hezké počasí je pryč.Sníh pomalu roztál. Déšť ho dusil a zatlačoval.
Klára vyběhla schody a vtrhla domů. Dnes přišla mnohem dříve nežli jindy. Neseděla v kavárně, nepoflakovala se po parcích. Pustila si svoje oblíbené písně. Tančila a poskakovala po bytě. Měla radost, byla šťastná. Napustila si plnou vanu vody. Ležela ve vodě s blaženým výrazem na tváři. Nikdo ji takhle dříve neviděl ani vidět nemohl. Bývala šťastná, naučila se radovat z maličkostí. Ale tohle bylo jiné. Cítila to ona, cítili to všichni. V jejích očích mohl každý číst jako v otevřené knize. Byla to láska. Ten kouzelný cit, který jí zahalil duši i tělo do jiného roucha.
Vyčesala si hlasy do drdolu, úžasně se nalíčila. Při myšlenkách na něj si chystala večeři. Nemá už ani čas, ani chuť obědvat, tak se to snaží dohnat večer. Oblékla se do dlouhých přiléhavých kalhot, přes hlavu si navlékla triko a na nohy nazula vysoké kozačky. V předsíni se zastavila u zrcadla. Koukala sama na sebe a přitom na úplně cizí dívku. Vždy byla brána za hodnou a slušnou dívku. Nebránila se novým poznatkům, ale ani je nevyhledávala. Žila život takový, jaký je. Někdy si přála bavit se a užít si svých devatenácti let. Odsouzená svým pesimismem snila. Měla svůj vlastní svět, kam tajně prchala. Vše tam bylo tak dokonalé. Vše to byl jen klam. Snad chtěla zmást sama sebe, snad chtěla něco víc, snad chtěla žít a užít život. Zase slyšela ten tajemný hlas v nitru. Jako by jí říkal, vstaň a jdi. Celý svůj život toužila změnit. Nikdy se jí to nepodařilo. Pokaždé utonula ve svých myšlenkách, ztracena v inspiracích.
Její stín na sobě nosil její směšné hříchy. Zahalen do mlhy jejích pocitů. Bylo to její druhé já. Jen duše bez těla. Duše, která se převtěluje do ní a krade jí její nevinnost. Obdivuhodný kontrast v ní zápasil. Nebylo prohry, avšak nepřicházeli výhry. Hlásili se o moc. Marně. Obě její tváře chtěli získat nadvládu nad tělem. Připadala si najednou jako sněženka, když taje, jako ztroskotaná loď na útesu, jako padající hvězda. Klára se stala obrovskou rozdvojenou osobností.
Její dvě tváře se mezi sebou neustále hádali a přeli. Jejda část se chtěla smát, utíkat, bavit se, bezstarostně snít. Ta druhá si přála plakat. V pláči viděla únik. Kapky slz nedopadnou k zemi. Kapky slz jí berou úsměv. Nepoznává se. Hledí na svůj obraz v zrcadle. Zamyšlena přemýšlí. Co dál se svým životem? Ve snaze najít se, se ztratila. Která je ta pravá Klára? Kde je a jak ji najít? Nevěděla. Najednou couvla. Jako jí tělem projel šíp. Vběhla do kuchyně, napsala vzkaz rodičům: „I dnes budu spát u Moniky, mám Vás ráda. Klára.“
Sebrala tašku s věcmi, zamkla za sebou a spěchala dolů po chodech. Bušilo jí srdce. Nechápala, co s ní děje. Není cesty. Není úniku.
„Vše je na osudu, o kterém já nemůžu rozhodnout, má to tak být, jsme si jistá,“ říkala si pro sebe. Bylo něco po páté, musela odejít dříve z bytu, aby se náhodou nepotkala s rodiči. Ale co teď? Kam jít? Kam utéct?
Seděla v kavárně, kolem spousta lidí a mladých párů. Hlava plná depresivních myšlenek.
„ Zvláštní. Dominik se ještě neozval. Určitě mu do toho něco vlezlo. Nemá čas. Třeba se mu vrátili rodiče. Nic v tom není. Nehledej v ničem něco víc, Kláro!“ Promlouvala sama k sobě.
Objednávala si kávu za kávou. Číšník nabízel,
co mohl, s ničím neuspěl, jen káva s mlékem a cukrem.

Celý den čekala na smsku od Radky, která nakonec přišla. Jen adresa nějakého klubu. Nic víc. Ale i ta pouhá adresa znamenala únik od reality a úsměv na tváři. Hned se tam rozjela. Ani tentokrát nepřemýšlí o tom, co řekne Radce. Mnoho společného asi mít nebudou. Vsázela na improvizaci, kterou neuměla.
„Ahoj, tak jsi to našla. Supr,“ řekla Radka u vchodu.
Vedli tam schody někam dolů. Pouliční lampa svítila Radce ostře do očí. Výrazné líčení, výstřední oblečení a cigareta. Přesně to byla ona-dívka, která s Klárou stráví večer a bude ji určitě odrazovat od Dominika.
„Ahoj, chvíli jsem to hledala, ale jsem tu a to je pro dnešní večer hlavní. Tak jdeme dovnitř?“
„Momentíček, já si to tu jenom dokouřím a vyrazíme. Máš skvělý boty,“ podotkla při pohledu dolů Radka.
„Díky…“ Nevěděla, co dál říct. Přece jí nebude chválit něco, co jí absolutně nic neříká.
„Tak fajn, můžem jít, sednem ke stolu u baru, mám tam pár známých, seznámím tě.“
Šli poměrně dlouhou chodbou. Byla tam tma a dusno. Kouř cigaret pálil do očí. „Teď by mělo platit pravidlo, že na první dojem se nemá vždy dát. Byl to skvělej klub, hrála tam hudba, lidé se očividně dobře bavili, “pomyslela si Klára.