Nový život - 19. kapitola

Anna (Joe)

Pak deset minut než jsem našla malý starý domek, na konci městečka zarostlý břečťanem prostě idyla, jenom jedno mi tam nesedělo – to hrobové ticho a k tomu vykopnuté dveře.
V hlavě mi blesklo.
Panebože přišla jsem pozdě…

Rychle jsem vyběhla ke dveřím a vběhla dovnitř, nikde nikdo. Nejdříve se mi naskytl pohled na kuchyň, převrácené židle, dva rozbité hrnky na zemi a kolem nich rozlitá hnědá tekutina, řekla bych že to byl čaj (zastírací manévr, když jsme byli s lidmi museli jsme si na ně hrát), otevřená linka, u které se válelo vyházené nádobí jako by tam někdo něco hledal, v ostatních pokojích to bylo skoro stejně, až na obývák který nesl známky boje, všechno tam bylo úplně rozmlácené, dokonce kousek ode dveří na koberci bylo pár malých fleků od krve.

Doufám že není Noemina. Problesklo mi hlavou.
Celý dům byl vzhůru nohama jako by se jím prohnalo tornádo. Na dveřích byl zevnitř na malém papírku vzkaz:

Joe,
Až budeš číst tento dopis tvoje kamarádka tu nebude,
Nejspíš se ptáš kde je a kdo ji to udělal, to se nikdy nedozvíš,
Ale mám pro tebe obchod – vyměním ji za tebe, dostav se o půlnoci
Na místní pláž.

PS. Opovaž se kontaktovat jednoho z těch dvou šašků, když to uděláš zabiju Noemi.

Dneska? Jak mohl ten dotyčný vědět, že jsem pojedu zrovna já a že pojedu dneska. To je divný, o tom co děláme víme jen my tři nebo ne?
Zašla jsem do kuchyně, zvedla a převrátila jsem židli na kterou jsem si sedla a přemýšlela.
Mám to udělat?
Nemůžu jí tam přece nechat, byly jsme kamarádky i když si na to nepamatuji.
Ale co když je to past? Zeptala se moje pesimistická část.
No tak budeme v pasti, oni čekají na mě, když zavolám Dannymu a Lili mohli by jim něco udělat.
A to vadí?
ANO! Zaplašila jsem svůj pesimistický hlásek v mé hlavě. A čekala na půlnoc. Zbývalo mi šest hodin.

Musela jsem plánovat, mobil tady nechám stejně tak i kreditní kartu, možná nějaký vzkaz ale musím ho šikovně schovat, aby ho našli jen oni a ne nikdo jiný. Na druhou stranu vzkazu jsem načmárala tužkou, která ležela na stole vzkaz těm dvěma a schovala jsem ho společně s mobilem a kreditkou do hrnečku ve skříňce nad kuchyňskou linkou.
Auto si nechám poblíž, kdyby to opravdu byla léčka dostaneme se pryč, doufám.

Nezbývalo mi nic než čekat… proč mě chtějí? Jak ví že jsem sem jela zrovna já?

Abych zaplašila všechny otázky bez odpovědí, poklidila jsem nepořádek v celém domě. Byla jsem celkem rychlá a stačila jsem si prohlédnout věci schované na půdě. A mezi nimi jsem našla fotku kde jsme byly spolu na nějaké oslavě a smály jsme se.
Páni já měla kamarádku. Nenechám jí v tom.
Pevně jsem se rozhodla zachránit ji stůj co stůj.


Alex

Zvědavost byla silnější a já se tam šel porozhlédnout, byl to vkusně zařízený dům s venkovním bazénem, kam jsem teď nemohl protože jsem se musel schovat před sluncem (abych nejiskřil) a tak jsem se šel podívat na půdu…

Vypadalo to tam pěkně, čistá místnost s pár krabicemi a ani smítko prachu, což mě udivilo, někdo to tu musel nedávno uklízet. To mě docela zarazilo, lidé si většinou pořádek na půdě neudržují, ale co, vždyť od začátku bylo jasné že není člověk i ona sama mi to řekla.

Zvědavost je strašná věc, ihned jsem se podíval do první krabice, byly tam nějaké serepetičky, ale nic zvláštního, takhle jsem pokračoval, dokud jsem nenarazil na krabici ve které byly naskládané menší krabičky, které velikostí a tvarem odpovídaly krabici od bot. Ihned jsem jednu otevřel, kouknul se dovnitř a uviděl fotky…

Anna (Joe)

Půl dvanácté, za půl hodiny se mám sejít s těmi únosci… klid, všechno bude v pořádku. Kruci ani sama sobě neumím lhát.

Rozloučila jsem se s celým domem a s těžkým srdcem nastoupila do auta. Pomalu jsem se blížila k pláži, auto jsem zaparkovala co nejblíže a vyčkávala, co se bude dít.
Nic byla jasná noc s krásným úplňkem, který svítil na pláž vypadalo to jak ve dne až na to že místo zlatého slunce po obloze plul stříbrný kotouč měsíce a dodával tomu romantickou atmosféru, teda dodával by jí kdybych tu byla s někým… no víte s kým, a nečekala na únosce Noemi.

Za deset minut dvanáct jsem vystoupila z auta a došla doprostřed pláže. Byla jsem tam úplně sama, a dívala se na měsíc.

Najednou jsem z levé strany uslyšela kroky, ihned jsem se otočila a uviděla skupinku, lidí která se ke mně blížila. Bylo jich pět. Pět mužů a Noemi. Přibližovali se velmi pomalu jako by se mě báli.
Proč? Co bych jim asi já mohla udělat? Pomyslela jsem si ironicky pět silných statných mužů proti jedné malé, slabé dívce, opravdu směšná představa…

Jeden, ten co držel Noemi pod krkem přišel blíž.
„Tak přece… ty jsi přišla.“ Řekl trochu překvapeně a posměšně.
„Vždycky jsi byla ten typ samaritána, který rád riskuje svůj život pro záchranu druhých.“Dodal.
„Hmm, tak to nemůžu posoudit, ale možná to víš lépe než já.“ Odpověděla jsem mu stejným tónem.
Všichni mi věnovali pohled typu: Spadla si z jahody na znak či co? Ale dělala jsem že si toho nevšímám.
„Co po mě vlastně chcete?“ řekla jsem nevzrušeným tónem, který mě samotnou překvapil.
To co mě v tu chvíli zaskočilo, byl hlas který mi odpověděl.
„Chceme tebe.“ Odpověděla mi Noemi s klidem.
Na něco takového jsem neměla odpověď vždyť mi poslali dopis, v jejím domě byla spoušť, dokonce stopy po boji a krev. Nevěřícně jsem zvedla jedno obočí a sledovala, jak nůž který měla na krku ihned zmizel a namísto toho aby utekla od svého únosce ho vášnivě políbila. Tak teď toho bylo na mě moc. Nezmohla jsem se na nic jiného než na prosté:
„Proč?“
Otočila se ke mně a v očích měla zlobu:
„Nikdy mě nepřijali do rodiny, vždycky jsem pro ně byla ta Britka, se kterou se bavili jen protože jsi se mnou kamarádila a kvůli tomu proroctví.“ Řekla rozhořčeně.
„Já? Co jsem ti udělala já?“ řekla jsem smutně.
„Ty?“ zeptala se překvapeně. „No neudělala jsi mi nic.“
„Tak proč to všechno?“
„Chtěla jsem abychom byly spolu jako dřív, ještě před tím než nás našli oni a řekli nám o věštbě.“
„My jsme sestry?“ Koukala jsem na ni nevěřícně.
„Ne ale hodně jsme spolu kamarádily a vyrůstaly jsme spolu v sirotčinci, po tom co mi zemřeli rodiče a mě převezli do států, protože jsem byla vlastně Američanka – narodila jsem se totiž ve státech a tam mě dali do sirotčince. Známe se od 5 let. A proto mám pro tebe nabídku.“
„Nabídku.“
„Víš, chtěla jsem se jim pomstít, zabít všechny, protože jsem si myslela že tě nechali zabít. Ale teď když jsem tě našla připadá mi to celkem zbytečné pokračovat, takže se tě ptám Joe nebo Anno to je jedno – zůstaň se mnou a spolu zjistíme co se tenkrát stalo… co ty na to?“