Ve stínu naivity - 1.díl

„ Následující děj byl inspirován skutečným příběhem ze života. Hlavní hrdina vás zde nechá nahlédnout do svého soukromého života. Jeho názory a rozhodnutí jsou křižovatkou životního stylu, který ne vždy, je tak růžový, jak si sám vysnil.

Postavy v příběhu jsou smyšlené a možná souvislost se skutečností je jen náhodná. Příběh je zasazen do reálné krajiny pro vaši snažší představivost.“

- autor –




















Ranní probuzení nebylo nikterak milé. Včera večer to trošku asi přehnal. Vrátil se později, než původně plánoval. Ležel na posteli a díval se do stropu. Přemýšlel co bude vlastně celý den dělat. Nenáviděl víkendy. Od chvíle, co byl sám, nesnášel celodenní nečinnost.

Přes týden to šlo. To měl o zábavu postaráno. Buď stál ve frontě na uhlí, anebo trávil čas na dílně s chlapy. Rád poslouchal, co si vyprávějí. Mnohdy se přistihl u toho, že jim závidí. Jejich zážitky a spontánní smích při vzpomínkách na bláznivé kousky. Sám toho ve svém věku ještě za volantem nezažil. Byl vlastně začátečník. Dobu před vojnou trávil jako programátor na ONV. To byli časy. Usmál se při vzpomínce na tu dobu.

Byl tehdy vlastně nejmladší na celém okrese. Dělalo mu dobře, když viděl, že si ho lidé váží. Alespoň si to tehdy myslel. Až do té doby než zjistil, že není vše tak jednostranné, jak mu všichni tvrdili. Byla to tehdy zrada. Jeden podpis a jeho práce už nebyla jeho. Tenkrát se dva měsíce nehnul od počítače. Dokonce pak z toho i marodil. Po návratu se mu dostali do rukou noviny pro „vyšší.“ To se nemělo stát. Jeho zlepšovák podepsal někdo jiný. Jeho jméno se tak dostalo do pozadí. V ten moment se mu ztratil ráj před očima a objevila se temná díra reality. Ze dne na den odešel. Neměl se s kým poradit. Nikoho to nezajímalo. Nikdo neměl čas. S rodiči se již půl roku nestýkal. Jen sestra jej občas přivítala u nich doma. Ale i ta měla tehdy zcela jiné starosti. Nebýt jejího přítele, neví kde by dnes byl. Byl to vlastně jeho nápad, aby šel do ČSAD.

Vybavil se mu rozhovor toho dne.
„Dal jsem výpověď na okrese,“ sdělil stručně. Lenka tehdy akorát nesla do místnosti kávu a čaj.
„A proč?“ zeptal se Mirek.
„Protože mne to tam přestalo bavit,“ řekl. Nechtělo se mu vyprávět podrobnosti. Byl z toho tehdy dosti zcela mimo.
Lenka postavila podnos na stůl a podívala se na Mirka.
„A co chceš dělat?“ přetnul ticho Mirek.
„Já nevím. Hlavně musím sehnat nový byt. Musím se odstěhovat.“
„Tak to jsem zvědavá, co budeš dělat,“ řekla Lenka a podívala se na něj přísným pohledem.
„Tak pojď k nám,“ vyrazil ze sebe Mirek.
„A co tam budu dělat?“ řekl a podíval se na něj nechápavě.
„No co, papíry na náklaďák máš, tak půjdeš jezdit,“ odpověděl Mirek bez zamyšlení.
„Ale prosím tě…,“ zkoušela něco namítnout Lenka.
„No co, jsou tam jiní a nic se neděje,“ přerušil ji Mirek.
„Myslíš, že by to bylo reálný?“ zeptal se a díval se na Mirka tázavým pohledem.
„Proč ne? Když ti bude jedno , že přestaneš chodit v kravatě“….

Ta věta mu později dlouho ležela v hlavě. Dnes se již tomu jen usmívá. Ale tehdy to byla velká změna. Nebylo ale vše tak, jak plánovali.
Před vojnou jej dali na nádraží na kusovku. Vyvážel v Chomutově na nádraží nákladní vagony a nakládal zboží do rozvozových aut. Jediné co v té době řídil, byl vlastně paleťák. Za volant se dostal až po vojně. Vlastně až na vojně zjistil, že auto nemá jen volant a pedály. Dnes je už ale řidič. Jezdí sice jen pro uhlí a občas pro písek, ale jezdí. Už nemusí závistivě koukat na ostatní. Tehdy na nádraží se vždy jen mohl dívat na odjíždějící auta. Věřil, že jednoho dne bude sedět za volantem sám. Dnes je řidič. Sice jen „mladej,“ „boban,“ nebo také „mlaďas,“ ale patří do té velké rodiny. Dokázal sám sobě, že se práce nebojí. Na časy v kanceláři pomalu zapomínal. Tady byl svým pánem.

Vstal líně z postele. Vykoukl z okna. Před dvoupatrovým domkem stálo jeho embéčko. Bylo to již jeho druhé auto. Před vojnou koupil za litr tisícovku. Ta však během dvou let vzala za své. Byl rád, že mu již zmizela ze zahrady. Před čtrnácti dny si pro ni přijel kamarád Mirka. Chtěl něco do lesa. Uvědomil si teď, že se musí jít podívat na zahradu. Otočil se od okna a podíval se po pokoji.
„Musím uklidit,“ řekl si.
Odkráčel bos do kuchyně. Byla to vlastně původně předsíň. Nyní tu byl kuchyňský kout. Touto přestavbou se mu uvolnil jeden pokoj. A tak z bytu 2+1 se stal náhle byt 3+1. Někdy to bude možná dětský pokoj.
Zapnul elektrický vařič. Natočil do hrnce vodu. Byl to hrnec na všechno. Sám se divil, že je čistý. Nebývalo to zvykem. Od té doby, co si sem přivezl pár kousků nábytku od rodičů, se snažil udržovat relativní pořádek.

Tehdy dostal tento byt od města. Z bývalého místa se musel vystěhovat okamžitě. Spal týden v osobáku na parkovišti. Byl šťastný, když mu tenkrát dali klíče od bytu. Do vojny spal na zemi. Neměl vlastně ani postel. Ale to bylo vedlejší. Měl byt a to bylo hlavní. Po návratu z vojny mu dali rodiče nábytek, co měl tehdy u sebe v pokojíku. Nebylo toho sice mnoho, ale byt začal vypadat jako domov.

Šel si ustlat postel. Pootevřel okno. Přešel do obýváku. Stáli tu dva sekretáře, dvě křesla a stolek. Pustil televizi. Pokojem se rozléhal hlas hlasatelky. Černobílá televize měla šedivý obraz. Už si ani nevzpomínal, kde televizi vzal. Měl ji už před vojnou. Začal se oblékat.
„Budu si muset vyžehlit,“ řekl nahlas. Na křesle měl hromadu košil. Nechtěl je vozit k mámě. Pral si v ruce. Máma mu prala jednou za čas. Byl rád, že mu vypere alespoň povlečení. Rodiče za ním jezdili jednou za čtrnáct dní. Vždy mu přivezli něco na oběd a čisté prádlo. Sám k nim nerad jezdil. Cítil, že to není to pravé ořechové.
Uslyšel, jak kapky vody dopadají na plotýnku vařiče. Zalil obsah hrnku a po celé předsíni se rozplynula vůně kávy. Hledal cigarety. Až v bundě našel dvě poslední disca. Sedl si v obýváku před televizi a zapálil si jednu. Miloval první potáhnutí. Lehl si na zem a zavřel oči. Cítil vůni čerstvého kafe. Ani nevnímal pořádně význam slov linoucích se z televize. Přemýšlel co se vlastně včera dělo.

Večer byl u známých na návštěvě. Chodíval k Láďovi a Martině rád. S Láďou se znal již před vojnou od Aleny. To byla jeho sousedka, která bydlela o patro výš, z předchozího bydliště. Během jeho vojny se s Martinou vzali a dnes spolu měli dítě.
Seděli u nich v obýváku a jak bylo zvykem, nezůstali jen u kafe. Přišla tam i Blanka z prvního patra. Byl rád. Věděl, že se nebude nudit. O půlnoci se dostavil Martin, to byl Blanky manžel. Bylo vidět, že se Blanka začala hlídat. Po hodině odešli.

Před očima se mu zjevila Blančina tvář. Světlé dlouhé vlasy, modré oči a široký úsměv. Něco z ní zářilo. Otevřel rychle oči.
„To snad ne,“ lekl se.
„Ještě o ní začnu básnit,“ zasmál se.
Rychle začal přemýšlet nad realitou.
„Tak a co budeš dnes jíst chlapče,“ promluvil sám k sobě.
Vstal a šel obhlédnout své zásoby. Na kuchyňské lince ležel poslední kousek již tvrdého chleba. Za oknem prázdno. Dával tam jídlo, které se mohlo zkazit. Lednici ještě neměl. Také nikdy nekupoval zásoby na týden. Žil spíše ze dne na den.
„Všude pusto a prázdno. Budu muset jít nakoupit,“ zabručel.
Postavil prázdný hrnek na stůl, vypnul televizi a vyrazil ven. Sedl do auta a rozjel se. Věděl, že v neděli má v celém Jirkově otevřeno jen jeden stánek, a to u sámošky. Mívali tam všechno. Hlavně konzervy a pečivo. Mířil k cíli svého dnešního oběda.

Před stánkem stáli dva lidé. Poznal toho druhého. Byl to Martin od Blanky. Vystoupil z auta a šel ke stánku.
„Ahoj Martine,“ pozdravil.
„Ahoj Pavle. Kdy jsi včera dorazil domů?“ zeptal se Martin.
„Víš, že ani nevím? Byla už tma a u mě v ulici již všichni spali.“
První z fronty před stánkem odcházel.
„Půlku chleba a strouhanku“ řekl Martin do okýnka otočil se k Pavlovi.
„Něco bych od tebe potřeboval Pavle.“
„Jo a co ?“ zeptal se.
Martin dal prodavačce dvacku a skládal nákup do igelitky.
„No, to záleží na tobě, jestli máš dnes něco v plánu,“ řekl směrem k němu.
„Záleží na tom, co to má být. Ráno jedu do práce. Ale na dnešek nemám vůbec žádný plán. To víš, mě nic netlačí,“ dodal a zasmál se.
Martin poodešel od stánku.
„Přejete si?“ ozvalo se z okna dřevěného stánku.
„Půlku chleba a lečo s klobásou,“ řekl a otočil se k Martinovi.
„Tak co z tebe vypadne?“
„No, Blanka je doma nachystaná a čeká až přijdeš. Potřeboval bych dnes za mě zaskočit, tak jsem myslel, zda by jsi ji někam nevzal.“
„Cože??“ málem vykřikl a udiveně se na Martina podíval. Prodavačka mu mezitím podávala nákup. Rychle zaplatil a podíval se na Martina.
„To myslíš vážně Martine?“ zeptal se a díval se Martinovi do očí.
„Ano, ale nemyslím to ve zlém. Odpoledne má přijít kámoš a ona by se nudila. Tak jsem myslel, že by jsi ji mohl někam vzít. Co ty na to?“
Zamyslel se. Vteřina teď trvala věčnost.
„Proč ne. A v kolik?“.
„No stačí když přijedeš odpoledne, tak okolo páté,“ odpověděl Martin.
„Tak fajn. Dobrá. Tak já jedu domů a přijedu v pět. Tak zatím, pozdravuj.“
„Jo, vyřídím a dík,“ řekl Martin a odcházel.

Sedl si do auta a nechápavě zakroutil hlavou.
„Já mít takovou ženskou doma, tak jí určitě nepošlu pryč. To nechápu,“ nevěřícně ještě jednou pohodil hlavou a rozjel se k domovu. Byli to jen tři ulice. Ale zcela jiný obraz domů. Staré dvoupatrové domy z padesátých let v sobě skrývali cosi nepopsatelného s nádechem starobylosti a troškou zaostalosti. Paneláky hned vedle byly výdobytkem poslední modernizace města. Zaparkoval na svém místě. Byl vlastně jediný, kdo v této ulici parkoval. Z okolních tří domů tu měl auto málokdo. Parkoval hned u vchodu. Od té doby, co měl auto, byl líný udělat dva kroky navíc.
Vyběhl po schodech do bytu. Sedl si do křesla, hltal studené lečo, ukusoval suchý chleba a přemýšlel, co se vlastně stalo.

*******


Blížila se pátá hodina. Dokončoval poslední úpravy svého zevnějšku. Chtěl zapůsobit. Neočekával sice od večera nic zázračného, ale co kdyby?! Zdálo se mu to celé až moc přitažené za vlasy. Nevěděl, zda se nestal obětí nějaké legrace.
„Ale co, alespoň bude sranda,“ řekl si a letmo se podíval po bytě. Jeho celodenní činnost vykazovala výsledky. Všude bylo uklizeno. Měl dokonce i vyžehleno. Naposledy se podíval do zrcadla. Cítil se spokojeně. Vyrazil před dům. Rozjel se, míříc k jasně vytyčenému cíli.
Zastavil před panelákem. Jeho žlutá škodovka se zelenými potahy a černými pruhy na bokách zářila před vchodem. Přišla mu otevřít sama. V první moment zůstal bezradně stát.
„Jak může někdo takovou ženskou vykopnout s cizím chlapem?“ proletělo mu hlavou.
„Ahoj Blanko,“ pozdravil.
„Ahoj Pavle,“ odpověděla a dodala do chodby: „Tak já jedu Martine.“
Ve dveřích se objevila Martinova postava.
„Ahoj,“ kývl mu na pozdrav a dodal: „Tak fajn. A díky Pavle.“
„Jo, v pohodě“ zakoktal místo odpovědi.
„Tak jedeme,“ řekla Blanka, zavírajíc za sebou dveře.
Usedli do auta. Rozjel se, aniž by věděl kam.
„Nevadí ti to?“ zeptala se a podívala se na něj svýma velkýma očima.
„Ne. Stejně jsem nevěděl, co bych dnes dělal,“ snažil se odpovědět sebejistým hlasem a dodal: „Jen mi řekni, co jsi vlastně naplánovala?“.
„Já ani nevím. Hlavně jsem chtěla vypadnout,“ odpověděla.
„Tak navrhni co budeme dělat?“ řekl.
„Já nevím. Zkus něco ty,“ hlesla pološeptem.
„Víš co, tak jedeme ke mně,“ navrhl.
„Třeba. Jak chceš.“
Myslel v ten moment, že se mu zatočila hlava. Sešlápl plyn a v momentě byl u vchodu. Stála skromně u auta a čekala až jej zamkne. Její bílý svetr nádherně ladil se světlými vlasy a ukazoval přesné tvary postavy. Sjel ji pohledem muže od hlavy až k patě. Přesvědčoval se o tom, že se mu to nezdá. Vstoupili do jeho bytu.

„Sedni si támhle,“ řekl a ukázal na křeslo v obýváku.
Postoupila z chodby do místnosti. Připadala mu spíše vyplašená. Ani on se necítil sebejistě.
„Dáš si kafe?“ zeptal se.
„Jo, můžeš“ odpověděla.
Postavil vodu na vařič. V obýváku pustil televizi.
„Co si myslíš?“ protnula mlčení.
„Co máš na mysli?“ zeptal se.
„No, co si myslíš o tom, jak jsi potkal Martina.“
„V celku nic,“ zkoušel být nad věcí.
„Nemluv nesmysly. Co ti vlastně řekl?“
„Divil jsem se, když jsem ho tam potkal,“ řekl a sedl si do vedlejšího křesla.
„Nechápal jsem o co běží“ pokračoval.
„Chtěla jsem vypadnout. Pořád jsem doma s dětmi. Je to nuda,“ přerušilo ho.
Podíval se na ni překvapivým pohledem. V hlavě se mu začaly míchat myšlenky.
„Je to stále stejné,“ pokračovala.
„Ráno vstanu, dám klukům najíst, uklidím a čekám až přijde z práce. Uvařím mu oběd a on si sedne k televizi. Maximálně někdo přijde nebo jdeme o víkendu k někomu na návštěvu.“
Vstal a šel zalít kafe. Donesl ho na stolek a jeden hrnek s linoucí vůní čerstvé kávy postavil těsně před ní.
„Sladíš?“ optal se jí.
„Jo, jestli máš cukr,“ odpověděla.

Donesl z kuchyně krabici kostkového cukru. Neměl jej kam přesypat. Sám nesladil, ale cukr měl. „Co kdyby někdo přišel,“ říkal si vždy. Dnes se to opět vyplatilo . Chtěl být dokonalý. Žena u něj doma měla očividně problémy. Chtěl jí pomoci. Nevěděl jak to skončí. Minutu od minuty jej přitahovala víc a víc. Co věta, co pohyb, který udělala , to vše mu připadalo tak svůdné a nádherné.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl a podíval se jí do očí.
„Ptej se,“ odpověděla a vhodila do hrnku dvě kostky cukru.
„Proč zrovna já? Proč jsi si vybrala mě? Vždyť jsi nevěděla , že půjdu do stánku.“
„Kdyby tě tam nepotkal, asi bych přišla sama. Možná bych čekala, jestli nepřijdeš k Martině.“
Podíval se na ní. Vnitřní hlas jej nabádal k ostražitosti. Míchala pomalu kafe a přitom se dívala do hrnku , jako by něco hledala. Nedalo se to vydržet. Seděl sám ve svém bytě s krásnou ženou! Bylo to něco jiného než před tím. Ostatní, které tu kdy měl, byly hloupé husy. Mladé slepičky, jenž dokázaly tak jen kvokat po dobu co byl doma. Tohle ale bylo něco zcela jiného. Seděla tu žena, která už věděla co chce. Měla něco za sebou a šla si pevně za tím.

„Co budeme dělat?“ zeptal se, aby přetrhl ticho, které nastalo. Okamžitě si uvědomil, že to bylo to nejhloupější, co kdy mohl říci.
„Já nevím. Jsem ráda, že jsem vypadla,“ odpověděla a položila lžičku na stolek.
„Když jsem tě před týdnem potkal na autobusáku, tak mě vůbec nenapadlo, že tu dnes budeš sedět,“ vyhrkl náhle.
Podívala se na něj nechápavě.
„Kam jsi to vlastně jela?“ pokračoval, věděl až moc dobře co odpoví. Ale chtěl jí dát šanci k útěku.
„To myslíš, jak jsem jela na DANU?“ řekla a koketně naklonila hlavu.
„Jo, to jsi mi vlastně říkala. Promiň, zapomněl jsem,“ dělal ze sebe blbce.
„Musela jsem.“
„Nechápu,“ nyní opravdu nechápal. Usmála se a pokračovala.
„To víš, stačí mi, abych se otřela o trenky a jsem hned těhotná. A třetí nyní opravdu nechci.“
„Aha. Už chápu,“ poznamenal a sklonil hlavu. „To se nedá vydržet!“ křičel v duchu.
„Tak to jsem ráda,“ usmála se a sklonila opět hlavu. Pravou ruku přitom nechala položenou na stolku. Váhal pět vteřin. Pomalu ji pohladil po natažených prstech. Nebránila se. Jen zvedla hlavu a podívala se něj prosebným pohledem.
„Víš, já nevím jestli dělám dobře,“ zašeptal. Vstal a poklekl k jejím nohám. Stále ji držel za ruku. Sledovala jeho pohyb očima. Byly tak krásné.
„Buď teď anebo nikdy!“ zavelel sobě v duchu.
Položil svou hlavu k ní do klína a její ruku si dal pod hlavu. Náhle ucítil jak jej začala hladit. Zvedl svůj zrak k jejímu obličeji. Pozoroval její tvář a hledal jediný náznak odporu. Nic však nenašel. Zvedl hlavu a lehce ji políbil na ústa. Ucítil jak jejím tělem projel lehoučký záchvěv. Pokusil se ji znovu políbit, ale to již nestihl. Přitiskla své pootevřené rty na jeho a on náhle ucítil její jazyk. Líbala ho tak vášnivě, že v první moment nevěděl, co se to s ním děje. Tělem mu projel záchvěv a on cítil, jak ho tlačí parkety do kolenou. Odtáhl hlavu a pomalu vstal.
„Dopijeme to kafe?“ zeptal se a cítil jak se třese. Dívala se. Viděl v očích strach. Pustil její ruku a dosedl do křesla. Stále ho pozorovala.
„Děje se něco?“ zeptala se s tázavým pohledem. Ty její oči! Nemohl se do nich dívat! Byly tak krásné, ale plné strachu a bezmocnosti.
„Ne, jen nechci, aby nám to vystydlo,“ zkoušel se vzpamatovat. Věděl, že to se však už nedá změnit.
„Provedla jsem snad něco?“ vracela se k předešlému.
„Ne, jen je toho na mě moc“ odpověděl.
„Odvezeš mě domů?“ řekla náhle.
„Proč? Ty už chceš jít?“ lekl se.
„Asi bych měla,“ odpověděla a vstala. Vstal také a přistoupil k ní. Chytil ji za ruce a přitiskl se k jejímu tělu. Cítil její zrychlený dech.
„Neptám se tě, co by jsi měla. Ptám se tě jestli chceš?“ díval se jí přímo do očí. Pokusila se uhnout pohledem. Pustil jednu ruku a lehce jí hlavu narovnal tak, že se mu musela podívat do očí. Sklopila zrak. Pokrčil se v kolenou. Chtěl se jí dívat přímo do očí. Hledal odpověď. Náhle se k němu přitiskla více a začalo ho opět zuřivě líbat. Nebránil se. Hladil ji po zádech a lehce ji přejížděl obě půlky. Druhou rukou ji hladil po krku. Zadržoval svůj třes, ale cítil, že ona prožívá totéž.
„Počkej chvíli,“ řekl, když se mu podařilo na chvíli oddálit hlavu. Pustil její ruce a ustoupil. Zůstala stát na místě a sledovala co udělá. Vypnul televizi a přistoupil k ní zpět. Uchopil ji do náruče. Nebránila se. Odnášel ji vedle do pokoje. Celou dobu se mu s napětím dívala do očí. Položil ji na postel a přitiskl své tělo na její. Objala ho kolem krku.
„Na co teď myslíš?“ zašeptala.
„Mám v hlavě prázdno,“ odpověděl. Měl dvacet centimetrů k jejím rtům. Čekal, co se bude dít. Cítil chvění jejího těla. Sám se také klepal.
„Asi si nemyslíš nic dobrého, viď?“ pokračovala.
„Co máš na mysli?“
„Nejsem to, co si myslíš,“ vyhrkla ze sebe.
„Myslíš kurva?“ odpověděl. To slovo nenáviděl. Ale cítil, že čeká až to řekne.
„Jo. Myslím,“ zašeptala a pokračovala: „Chci domů.“
„Nemyslím si nic. Opravdu chceš domů?“ zeptal se.
Kývla lehce hlavou a zavřela oči. Políbil jí. Lehce se bránila. Náhle se však opět přitiskla a on opět cítil její jazyk. Začal ji líbat na krk . Pozoroval, jak se její tělo při každém jeho polibku vypíná a dech zrychluje.

Zmocnila se jich vášeň a touha. Těla se začala chaoticky zmítat na posteli. Slyšel její oddané vzdechy. Cítil každé napnutí jejího těla. Nebránila se, když jí svlékal svetr. Rychle začal rozepínat i ostatní prádlo, jenž schovávalo její nádhernou postavu. Líbal její prsa. Viděl, jak se mu oddává. Zůstala jen v kalhotkách. Otevřela oči podívala se na něj dětským pohledem.
„Máš zpoždění,“ řekla a usmála se.
„Já ne. Ty,“ odpověděl. Rozepnula mu košili.
„Sundej si to,“ zašeptala prosebně. Rychle se vyprostil z košile a sundal si i kalhoty. Přitiskl své tělo k jejímu. Cítil teplo toho krásného těla. Políbil ji a řekl: „Když jsem tě včera viděl u Martiny, tak jsem netušil, že tu dnes budeš takhle ležet.“
Nadzvedla se a políbila ho na rty.
„Já také ne,“ povzdechla a zavřela oči. Začal ji opětovně líbat. Jednou rukou ji zajel až do klína. Chytla ho za ruku.
„To ne,“ zašeptala.
„Proč? Ty nechceš?“ podíval se na ní.
„Chci, ale nemůžu,“ odpověděla.
„Proč? Děje se něco?“ zeptal se s nechápavým pohledem.
„Ne. Ale já dnes nemůžu. Měl bys to tu špinavé.“
„Nechápu,“ opravdu mu v ten moment nic nedošlo. Usmála se a prstem mu přejela po tváři.
„Já to mám.“
„A co?“ stále nechápal.
„Co asi!? To co mívají ženský. Budeš mít prostěradlo od krve,“ řekla nadneseně. Teď mu teprve svitlo! Došlo mu, že nyní vypadá jak pitomec!
„Aha. No a co? Ty to nechceš?“ snažil se zamaskovat svou mezeru v myšlení.
„Chci , ale nemělo by se to.“
„Mně to nevadí. To se vypere,“ odpověděl rychle. Měl na dosah něco co do dnešního dne nezažil. Nechtěl si to nechat ujít za žádnou cenu. Tolik vášnivě s nikým ještě nepoznal. Nechtěl teď přestat. Přál si, dotáhnout to až do konce.
„Já nevím,“ řekla a nadzvedla se. Posadila se na posteli a přitiskla kolena k bradě. Vstal a šel si pro cigaretu a popelník. Usedl na kraj postele a zapálil si.
„Chceš taky?“ obrátil se k ní.
„Ne , já nekouřím,“ hlesla. Pozorovala jeho tělo. Lehl si. Hlavu měl opřenou o její nohy. Díval se na protější stěnu a vypouštěl pomalu cigaretový kouř. Jednou rukou při tom držel cigaretu, v druhé měl popelník položený na pupíku. Studil, ale to nyní nevnímal. Cítil, že musí něco udělat.
„Co budeme dělat?“ zeptal se jí.
„Já nevím,“ zašeptala a začala ho hladit po vlasech. Cítil, jak se s každým dotykem její ruky stále víc a víc nutí, aby nebyl hrubý. Nejraději by po ní skočil, strhl jí kalhotky a dokončil to, kde přestali. To udělat ale nemohl. Bylo by to jak zařadit po dvojce pětku. Típl půlku cigarety a položil popelník na zem. Otočil se k ní a natáhl její nohy.
„Proč jsi to nedokouřil?“ zeptala se.
„Protože mi to už nechutná,“ odpověděl a začal ji opět líbat. Lehla si a zavřela oči. Začal ji hladit po těle. Ruka mu opět došla a do klína. Moment čekal, ale její ruce byli zcela někde jinde. Stáhl jí kalhotky. Nedíval se. Prostě je jen stáhl a zahodil někam na zem. Ucítil, jak mu její ruce sundávají slipy.

V příštích minutách se nechal unášet vášní. Cítil v celém těle vzrušení. Její tělo se zmítalo v jeho náruči. V příštích okamžicích cítil, jak se vlhkost klína pomalu vsává do prostěradla. Její polibky byli stále zuřivější. Cítil, že se blíží konec. Zakousla se mu do rtů. Nevnímal bolest. Jen rozkoš a jemné záchvěvy jejího těla. Náhle se mu zatmělo před očima a rozkoš projela tělem. Tiše vykřikla a její postava se vypjala. Poklesl a přitiskl se k jejím prsům. Slyšel zrychlený tlukot jejího srdce. Pomalu z něj opadávalo napnutí.

Sklouzl z jejího těla a otočil se na záda. Těžce dýchal. Nedíval se na ní. Ještě jednou prožíval poslední okamžiky. Uběhlo asi pět minut. Leželi mlčky vedle sebe. Ani jeden nepromluvil. Vstal a hledal slipy. Podíval se na ní. Ležela na posteli a rukou si zakrývala tvář. Oči měla zavřené. Její krásné tělo leželo bez hnutí. Jen pravidelné zvedání hrudi prozrazovalo, že dýchá. Pustil v obýváku televizi. Měl výhodu. Z postele se mohl dívat přes dveře na televizi. Začínaly zprávy. Vyndal čisté povlečení. Přišel k posteli. Měla už kalhotky oblečené a začala sundávat špinavé prostěradlo. Vzal ho a odnesl do koupelny. Napustil trochu vody do vany a hodil ho tam. Vrátil se zpátky. Měla už ustláno. Lehli si zpátky do postele. Měla hlavu na jeho hrudi. Lehce ji hladil po vlasech. Byla to snad věčnost. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo.

Otevřel oči. Uvědomil si, že musel usnout . Z obýváku sem doléhal zvuk filmu. Náhle si uvědomil, co jej probudilo. Rychle se zvedl. Její tělo se třáslo a náhle ucítil vlhkost na svém těle. Uvědomil si, co se děje. Uchopil její tvář a podíval se jí do očí. Slzy velké jako hrách se jí valily z očí a dopadaly na jeho holý hrudník.
„Co se děje kočko?“ zeptal se a nevěděl co má dělat. Jen zavrtěla hlavou.
„Co je? Co se stalo?“ opakoval svou otázku.
„Nic,“ vzlykla vrtíce hlavou. Chtěl ji políbit, ale odtáhla tvář.
„Kotě, co se děje?“ zašeptal prosebně.
„Nic. To by jsi nepochopil.“
„Zkus to. Možná jo. Ale vím, že se něco děje,“ namítl a dodal: „Nebo si myslíš, že se s tebou vyspím a odkopnu tě?“
„Chci domů,“ hlesla a utřela si nos do kapesníku.
„Teď ne. Takhle ne. Chci vědět, co se s tebou děje,“ zkoušel vymámit odpověď.
„Nic. Prosím tě odvezeš mě domů?“ řekla prosebně, vstala a začala se oblékat. Viděl, že večer skončil. Nechtěl ji nutit. Rychle začal hledat svršky. Stála uprostřed pokoje a dívala se, jak hledá oblečení. V jejích očích byla úzkost. Nevěděl, co se děje, ale cítil, že nyní nesmí odporovat.
Mlčky sedli do auta. Dojel až před její dům. Byla tma. Zhasl motor, vystoupil a otevřel jí dveře.

„Uvidím tě zase někdy?“ zeptal se, když se narovnala.
„Jak chceš. To záleží na tobě,“ odpověděla.
Doprovodil ji až ke dveřím. Chytil ji za ruku, zastavila se a podívala se na něj. V jejích očích byl vidět smutek a bezmocnost. Políbil ji na rty.
„Měj se a dobrou noc,“ zašeptala a vrátila mu polibek.
„Dobrou noc,“ odpověděl a díval se, jak její postava mizí ve vchodové tmě. Otočil se a šel pomalu zpátky k autu. Podíval se ještě jednou ke dveřím. Jako by čekal, že se tam objeví její postava. Nestalo se tak.

Jel zpátky domů. Byt byl plný její vůně. Kam se podíval, viděl její stín. Dosedl těžce do křesla. Zavřel oči a přehrával si poslední momenty. Nevěděl co se stalo. Proč náhle začala brečet. Měl v hlavě plno otázek. Přemýšlel a vzpomínal. Propadal se stále více a více až usnul.

*******


Okolo čtvrté hodiny ráno ho probudila bolest v zádech. Spíše ležel než seděl v křesle. V první moment nevěděl, co se vlastně stalo. Pomalu vstával a šel do koupelny. Při pohledu do vany zjistil, že se mu to celé nezdálo. Nohou přitáhl kýbl k vaně a snažil se do něj nacpat prostěradlo nasáklé již ledovou vodou. Chtěl se vykoupat. Pustil teplou vodu do vany a šel si uvařit kafe. Za hodinu musí vyrazit do práce.
Ulehl do teplé vody a hrnek si postavil na okraj vany. Zapálil si cigaretu, vyfoukl pomalu první kouř a zavřel oči. V hlavě mu běhali obrázky posledních hodin. Cítil , že mu večer začíná zamotávat život. To nebylo jako v jiných případech, kdy se vyspal s holkou a tím to skončilo. Tato jej něčím přitahovala. Přemýšlel čím. Nevěděl a marně si namáhal mozek. Byl jako po flámu.

Když se oblékal do práce, cítil se, jako by znovu ožil. V hlavě měl však o jeden problém navíc. Myslel stále na ni. Věděl, že během týdne se k ní nedostane. Byl celý týden v práci. Většinou v noci čekal ve frontě v Komořanech pod násypkou. Díky frontám na šachtě, se otočil maximálně dvakrát během čtyřiadvaceti hodin.
„Uvidíme, co bude o víkendu“ řekl si a rychle poklízel v bytě.
Během deseti minut už uháněl směrem k Prunéřovu . Těšil se, až bude pít ranní kávu v kantýně spolu s ostatními.
„Alespoň přijdu na jiné myšlenky,“ uklidňoval se. Když byl mezi ostatními, vždy zapomínal na všechny problémy. Zaparkoval u brány. Jeho místo bylo prázdné. Prošel vrátnicí, pozdravil se s vrátným a zamířil na dispečink.

Jarka tu snad byla vždy asi o půl hodiny dříve. Dana chodila na sedmou.
„Dobrej,“ pozdravil.
„Dobrý den pane Pavel,“ odpověděla mu Jarka.
„Tak co mám na dnešek?“ zeptal se
„Nevím přesně, ale myslím, že tam máte tři uhelky do Kadaně k Sůrovi.“
„Tak to je fajn,“ řekl a začal na stole hledat svůj příkaz k jízdě. Všichni tu měli každé ráno připravené stazky. Našel tu svojí. Byly k ní přišité tři papírky. To byly vlastně uhelky. Potvrzení k odběru uhlí. Díval se na papírky. Měl tam dvakrát ořech a jednou kostku. Vzal si papíry a vyšel ven. Musel přejít celý dvůr. Jeho „mates“ stál až na konci. Otevřel dveře do kabiny a nastartoval. Motor lehce chytl. Však také nebyla žádná zima. Vylezl ven a nechal motor běžet. Obcházel soupravu. Klepal na každou gumu. Na vleku mu připadala jedna měkčí.
„Uvidím až naložím,“ řekl si.

Obcházel auto takto každé ráno. Nechtěl nic nechat náhodě. Navíc nejednou slyšel, že se občas najde někdo, kdo rád druhému uškodí . Nejednou někdo přišel k autu a měl vypuštěné gumy. To byly ty lepší případy. Jindy našel kolega odpřažený návěs či odpojený vlek. Nevšimnout si toho, mohl být malér. Většina těchto případů se však stávala u dálkových souprav. Takzvaných matesů, si málokdo všimnul.

Neobjevil žádnou závadu. Usedl za volant. Chtěl popojet blíže k hlavní budově. Blížila se sedmá hodina. Kantýna bude již otevřená. Měl chuť na kávu. Pomalu se rozjel.

*******

Stál už přes dvě hodiny ve frontě k násypce.
„Klasika,“ říkal si. V posledních dnech, jak se blížila zima, se tu sešlo vždy plno aut. Byl tu z Prunéřova sám. Ostatní kluci jeli jinam. Jezdili většinou písky z Vrbiček. Nevadilo mu to. Jezdil uhlí rád. Jen to čekání bylo ubíjející. Okolo auta kdosi prošel. Nevnímal okolní svět. Pozoroval koncová světla vleku stojícího před ním. S nohami na volantu byl v jakési poloze polosedě a pololeže. Děj z víkendu se mu pomalu přehrával stále dokola. Hlavně finále. Viděl její slzy a záchvěvy těla. Snažil se vybavit si , co tomu předcházelo. Fronta se začala hýbat.

„Začali sypat!“ uslyšel zvenčí.
Hlas patřil klukovi z auta za ním. Líně sundával nohy z volantu a pokoušel se je vsunout pod volant. Tento pohyb mu dělal vždy problémy. Překážel mu tunel motoru. Motor naskočil. Zařadil a pomalu začal popojíždět.

O další dvě hodiny už uháněl směrem ke Kadani. Na vleku i autě seděla vysoká čepice uhlí. Pozoroval vlek, jak se v zatáčkách naklání. Mnohdy měl strach, že se jednou převrátí. Nejhorší to bylo v zatáčkách přes Komořany. U bývalého hřbitova byly docela ostré vracečky. Nyní však už jel po koridoru. Míjel právě odbočku na Jirkov a před očima se mu objevila její postava. Zatřepal hlavou. Svíral křečovitě volant. Blížilo se Jirkovské nádraží. Tady musel podřadit a zpomalit až na dvojku. Dokončovali tu průtah. Hlavní silnice má být napojena na koridor. Nyní zde bylo esíčko vytvořené z původní silnice s napojením na novou čtyřproudovku vedoucí okolo chomutovského sídliště. Přejel přes přejezd a začal se pomalu opět rozjíždět. Mates funěl do mírného kopce. Vlek za autem vlál jako drak. Ještě tak tři čtvrtě hodiny a bude v Kadani. Těšil se , až složí a staví se v garážích na svačině. Měl docela hlad a hlavně chuť na kafe. Nahmatal krabičku s cigaretami ležící na motoru. Nespouštěl přitom oči ze silnice. Stačila menší nerovnost a souprava se celá rozkolébala jako kačena. Bylo to něco jiného než na vojně s „véeskou.“ Cestou potkával autobus. Ležérně na sebe s řidičem mávli. Byl to někdo od nich z garáží. Neznal je všechny. Nebyl tam tak dlouho. Pár lidem byl představen jako Mirka švagr. Ty kluky si pamatoval. Byli většinou tak o pět až sedm let starší než byl on. Ale autobusáky si nepamatoval. Zajel do dvora uhelného skladu. Najel na váhu, vypnul motor a šel do vážné boudy.

„Zdravíčko teta,“ pozdravil.
Robustní ženská se líně otočila ke dveřím. Měla na sobě vaťák.
„Nazdar mladej,“ odpověděla a pomalu se zvedla k váze.
Přesouvala závaží sem a tam. Konečně uslyšel zámek váhy.
„Přijedu ještě jednou, ale to bude asi až večer,“ řekl a pokusil se o úsměv.
„Domluv se s vedoucím.Támhle jde,“ ukázala skrz špinavé okno na dvůr.
„Jo, jasný,“ hlesl a snažil se otevřít dveře.
„A neroztahej mi to po celém dvoře mladej!“ křikla za ním.
To už byl ale venku. K autu kráčel starší chlapík v montérkách. Byl to vlastně majitel skladů.
„Nazdar mladej, tak co, jak to dneska vypadá?“ promluvil směrem k němu.
„Normálka. Čtyři hodiny čekačka,“ odpověděl a dodal: „Pane Sůra, můžu přijet ještě jednou večer?“
„Kolik vás dneska jezdí?“ zeptal se ho majitel skladů.
„Z Prunéřova asi jen já. O nikom jiným nevím.“
„A kolik toho ještě máš?“
„Dostal jsem na vás dnes jen dvě uhlenky,“ odpověděl Pavel.
„Tak to je akorát. A v kolik chceš přijet?“
„Nevím, počítám, že tak okolo osmé bych tu měl být. Řeknete zase vrátnému? Já vám to tady vysypu. Hlavně aby mi potvrdil stazku.“
„Co mám s tebou dělat? No jo, tak přijeď. Vysyp to teď támhle zezadu. Ať je to tady ve předu volné,“ odpověděl Sůra a ukázal na hromadu uhlí uprostřed dvora.
„Jasně. Provedu a díky.“
Skočil zpátky za volant a pomalu sjížděl z váhy. Najel k hromadě. Vystoupil a kladivem odrazil kerháky na korbě vleku. Výklopné boky o centimetr odskočily. Šel zpátky do auta, přepnul sklápění na vlek a přidal plyn. Korba vleku se těžce nadzvedla a začala se naklápět na jednu stranu. Uvolněné bočnice se otevřely a ozval se rachot sypaného uhlí. Počkal dokud se korba nezvedla úplně. Zařadil a pomalu se rozjel. Hlídal kola vleku a snažil se, aby jela po úpatí té hromady. Udělal jedno kolečko okolo uhlí. Zastavil a pustil korbu zpátky. Nyní ho čekala ta horší práce. Musel vyrazit kerháky bočnice na autě. Spodní část se po uvolnění vždy otevřela úplně a část nákladu se okamžitě vysypala. Vždy se mu špatně uskakovalo. Uhlí pod nohama klouzalo. Čekal, kdy ho jednou bočnice praští přes ruce. Začal sklápět. U auta mohl nadvakrát. Nemusel tolik popojíždět.

Pokaždé si vzpomněl na začátky, kdy totéž udělal s vlekem a vždy mu praskla středová svorka. Stalo se mu to dvakrát za sebou. Pokaždé ho poslal Karnold z dílny, aby si středový šroub odmontoval z nějakého vraku. Byl ze slitiny. Strávil na tom vždy tak hodinu. Teprve podruhé se ho zeptali, jak vlastně sklápí vlek. Když řekl, že nadvakrát, začali se dílenští smát. Ale vysvětlili mu, že to tak nemůže dělat. Od té doby měl klid.

Vyjel ze dvora a mířil do garáží. Těšil se na kafe.


*******


Bylo sedm večer, když stál znovu před skladem. Vrátný se pomalu blížil k vratům. Chrastil hlasitě svazkem klíčů.
„Dobrej šéfe,“ pozdravil a dodal: „Jsem tu o hodinu dřív.“
„No jo, no jo,“ zabručel vrátný.
Sedl do auta a opakoval polední průběh skládání. Když měl složeno, podíval se na chvíli okolo sebe. Motor auta vrčel a kužel světel protínal tmu. Na celém dvoře svítili jen dvě pouliční lampy. Miloval tyto chvíle. Nikde nikdo. Jen on a jeho náklaďák. Vrátný byl schovaný ve své boudě. Vylezl vždy, až když odjel. Zapálil si cigaretu. Vydechl kouř a podíval se nad sebe. Moc toho neviděl. Světlo z lamp tlumilo pohled na nebe. Nastoupil zpátky a rozjel se. Chtěl dnes v noci ještě jednou naložit, aby ráno složil v Perštejně v papírnách.
„Asi se stavím doma,“ řekl si. Přemýšlel, kde nechá auto.
„Snad bude volno u střediska. Nebo to nechám pod Osadou. V noci se nikdo nezblázní,“ mluvil sám k sobě.
Půl hodiny na to se snažil co nejtišeji odemknout dveře u vchodu domu. Nechtěl probudit sousedy. Vešel do bytu, vyklouzl z bot a postavil vodu na kafe. Podlaha ho studila do nohou. Pustil televizi. Právě končil film. Usedl s kávou v ruce do křesla. Rozepnul si kalhoty a uvelebil se. Z cigarety pomalu stoupal dým ke stropu. Film vystřídali aktuality. Kdosi tam právě vzpomínal na slavnou sametovou revoluci. Nevnímal. Zavřel oči.

Probudil se. Káva byla ještě teplá. Podíval se na budík. Spal asi tak půl hodiny. Dopil rychle kafe a postavil hrnek na stůl. Vstoupil do tmy ulice. Spěchal. Čekalo ho ještě kus cesty. Ráno chtěl být v papírnách.

Bylo pět hodin ráno, když stál před bránou perštejnských papíren. Věděl, že během chvíle mu přijde správce otevřít bránu. Spal v noci asi čtyři hodiny u silnice v Komořanech. Nečekal dlouho. Když tam v noci přijel, tak jeho řada s kostkou sypala stále. Zatím vše vycházelo tak jak chtěl. Přicházel správce. Viděl, jak mu v záři reflektorů, kyne na pozdrav. Přepnul na dálkové a opět ztlumil. Vjel do dvora. Musel si přesně najet, aby mohl zacouvat s vlekem mezi dvě budovy. Bylo tu málo místa. Byl tu už asi pětkrát. Vždy se mu povedlo tam couvnout v krátké době. Nechtěl si udělat ostudu. Nejhorší bylo to, že se zde muselo couvat přes ruku. Najel si až k plotu. Zařadil zpátečku a pomalu začal tlačit vlek mezi budovy. Pozoroval přitom přední kola vleku. Dnes se mu dařilo. Dostal vlek napoprvé kam chtěl. Vystoupil z auta, aby odjistil bočnice.

„Tak to jsem tady dlouho neviděl,“ zamával na něj správce.
„Jo , když se chce, tak je to brnkačka,“ odpověděl Pavel s trochou nadsázky.
„Každý se tu láme půl hodiny a ty mladej přijedeš, hrk, a jdeš skládat“ pokračoval správce.
„Každý den není svátek,“ snažil se skrýt vlastní spokojenost.
„Dáš si kafe mladej?“
Podíval se na hodinky.
„Ale jo. Můžete mi ho uvařit. Já to zatím složím,“ odpověděl.
Vysypal vlek a vyjel kousek na dvůr. Musel rozpřáhnout soupravu. Bylo to tady vždy všechno jen tak tak. Podložil si oj kusem dřeva, aby pak neměl starosti. Naučil ho to Mirek. Vysypal auto a sepřáhl vlek. Zhasl motor, vzal stazku a šel za správcem do kotelny.
„Šéfe, jeden podpis prosím,“ řekl, když ho uviděl.
„Jo jasně. Kafe máš u mne na stole. Za chvíli tam přijdu.“
Vešel do přilehlé místnosti. Stál tu jeden starý psací stůl u zdi a v rohu se krčila plechová skříň. Bylo vidět, že se ji někdo v poslední době snažil omladit barvou. Na zdech visely obrázky polonahých modelek. Z hrnku na stole se linula vůně čerstvé kávy. Položil papíry na stůl, vzal hrnek a sedl si do ušmudlaného starého křesla. Zapálil si cigaretu. Vychutnával si tu chvíli nicnedělání. Do místnosti vstoupil správce.
„Tak co mladej. Dobrý kafe?“ optal se ho.
„Paráda. Hlavní životabudič,“ odpověděl.
„Jsi dobrej. Takhle rychle tu snad ještě nikdo nesložil,“ pokračoval správce.
„Ale no tak .Zase nepřehánějte,“ pokusil se namítnout.
„Ne vážně. Občas sem přijede od vás jeden takovej vztekloun. Myslím, že je z Klášterce. Má taky trambuse jako ty. Jmenuje se Jarda.“
„To bude Kaňour.“
„Takovej chytrolín a vztekloun. Ale ten tu vždycky couvá tak hodinu. Vzteká se přitom, jak střelenej,“ pokračoval správce.
„Tak to je on,“ zasmál se Pavel. Kaňour byla přezdívka Jardy Kánského. Kam přišel, tam se vztekal a v kantýně si hrál na chytrého. Znal ho. Až moc dobře.

„Tak šéfe, díky za kafe. Už musím jet. V sedm chci být na podniku. Podepište mi prosím papíry.“
„Jasně. Tak jo,“ odpověděl mu správce.
Odložil sešit, do kterého celou dobu něco zapisoval a vzal jeho papíry. Udělal klikyhák do kolonky na stazce a otiskl přes to razítko.
„Tak tady to máš. Přijeď zase na kafe,“ podal mu se slovy papíry.
„Jasně. Když dostanu fůru sem, tak přijedu rád,“ odpověděl a vyšel na dvůr.
Zahoukal v bráně na pozdrav a ujížděl směrem ke garážím. Cestou potkával rozespalé lidi, jak míří do práce.

Když přišel v garážích na dispečink, zeptala se ho Jarka: „Tak co, jak jste na tom?“
„Tady máte stazku. Teď jsem přijel z Perštejna. Sůru jsem otočil včera večer podruhé. Co máte pro mne dnes?“
„Jděte do kantýny. Nepočítali jsme s tím, že to stihnete. Přijďte tak za hodinku,“ odpověděla mu.
„Tak jo,“ řekl a vyšel z kanceláře.

V kantýně sedělo pár autobusáků. Hlavní slovo však držel Kaňour.
„Čau kluci,“ pozdravil a dodal do okénka kantýny: „Jedno kafe bych prosil.“
„Nazdar mladej,“ hlasitě promluvil Kaňour a pokračoval: „Kam dneska jedeš?“
„Ještě nevím. Jarka říkala, že mám chvíli počkat,“ odpověděl a položil na pult peníze.
Nesl si skleničku pomalu ke stolku. Kluci se zmáčkli k sobě, aby si mohl přisednout.
„Pro mě také nic nemají,“ pokračoval v rozhovoru Kaňour.
„Já dopiju a jedu do Vrbiček,“ řekl Petr. Bylo vidět že raději vypadne ze dvora, jen aby nemusel poslouchat Kaňoura. Dalo se říci, že Pavel spolu s Petrem a Luďkem tvořili jakousi trojku. Byli sice asi o čtyři roky starší než Pavel, ale chovali se k němu rovnocenně. Vždy je rád viděl. Byl nejmladší z řidičů v garážích. Ale jen tito,mu to nedávali najevo.
„Jedem Péťo?“ zeptal se Luděk.
„Jo, jedem,“ odpověděl Petr a zvedl se ze židle.
„Čau kluci,“ řekli oba u dveří a odešli z kantýny.


Po hodině strávené s Kaňourem v kantýně dostal pár uhlenek pro Kadaň a nějaké do Žatce.
„Hlavně v klidu, ať vydržíte do pátku. S prací je to teď mizerné,“ řekla mu Jarka, když si bral od ní papíry na zbytek týdne.
„A nechci vás tu do pátku vidět,“ dodala s úsměvem.

Uháněl teď zpátky do Komořan. Rozpočítal si fůry. Vycházelo mu dvě a půl točky na den. V pátek by měl stát na dvoře. To se vždy dávali většinou auta dohromady na další týden. Už se těšil. Hlavně, aby to stihl nějak rozumně a nic se během těch tří následujících dnů nestalo. Pomalu jel kolem kolony aut seřazených před násypkami.
„To zase bude čekačka,“ povzdychl si, když se otáčel na křižovatce u chemičky.


Byl pátek a on stál na ruční myčce v garážích. Chtěl si umýt auto co nejdříve. Za chvíli začnou jezdit autobusy a začne přetahování o hadici s vodu. Celá myčka byl vlastně jen vybetonovaný nájezd uprostřed předního dvora v délce jedné soupravy. Normální myčka s kartáči, wapem a rampou stála opodál. Tam ale jezdili jen autobusy nebo tiráci. Pro sklápěčky zbyl tento kus betonu s jedním kohoutkem studené vody, o který se ještě sváděly bitvy s autobusy. Ty přijížděli vždy mezi relací. Platilo nepsané pravidlo, že měli vždy přednost. Tím se však stávala práce na hodinu, mnohdy až tříhodinovou záležitostí. Dnes měl štěstí. Chyběla mu umýt už jen kola a měl hotovo. Za celou dobu nikdo nepřijel. Věděl, že vše začne až tak za hodinu, okolo poledne, kdy se všichni začnou sjíždět.

Postavil soupravu na své místo a kontroloval si naposledy stazku. Přiložil k ní hromadu čekaček z Komořan a vydal se k hlavní budově. Vešel do kanceláře. Byl tu jen Bruna.
„Dobrej šéfe“ pozdravil a zeptal se: „ Ženský tady nejsou?“
„Ahoj ,počkej chvíli. Jsou v kantýně. Za chvíli přijdou,“ dostalo se mu odpovědi.
V ten moment uslyšel Jarku na chodbě. Otevřela dveře a s kolegyní vešla do kanceláře. Probírali včerejší film.
„Dobrej šéfová,“ pozdravil.
„To už jste zpátky?“ podivila se Jarka. „Kolik vám toho zbylo?“
„Nic. Rozvezl jsem všechno,“ podivil se.
„Tak to jsem zvědavá, co s Vámi udělám v pondělí,“ řekla a usedla na židli za stolem.
„Zastřelte mě,“ odpověděl a pokusil se o úsměv.
Věděl, že je tu stále nový a nechtěl, aby to vypadalo, že je drzý.
„No nic. Jděte domů a v pondělí stačí, když přijedete až tak na osmou.“
„Tak jo,“ odpověděl a chystal se odejít.
„Mějte se tu. Nashle,“ řekl a zavřel za sebou dveře.


Vyšel před bránu. Podíval se na osobák. Byl celý zaprášený. Rozhodl se, že si ho ještě opláchne. Po týdnu stání před garážemi byl vždy celý šedivý. Nastartoval a vjel do garáží. Postavil se vedle betonového nájezdu, na kterém už stál autobus a řidič se snažil vydrhnout jeho boky plné bláta.
Hodinu nato už uháněl směrem k domovu. Domů se dostal asi tak okolo třetí odpoledne. Zaparkoval před Jednotou. Mohl dát auto až k domu, měl to asi tak dvěstě metrů. Ale kašlal na to. Nač chodit pěšky?

Procházel se mezi regály a hledal, co by si tak měl koupit k večeři a zítra k obědu. Nakonec si vybral jako vždy: „Lečo s moravskou klobásou a vejci.“ Zaplatil a vyšel před obchod. Svítilo sluníčko.Obloha byla modrá, ale byla cítit blížící se zima.
Snažil se doma vyškrábat zbytek kávové usedliny z hrnku, který nechal v týdnu stát na stole. Napouštěl si přitom vanu.
„Zítra budu muset k našim do Klášterce,“ pomyslel si při pohledu na namočené prostěradlo v kýblu vedle vany.
„To asi sám nevyperu. Jen bych to zapral.“

Bylo pět hodin odpoledne, když mířil k paneláku, kde bydlela ona. Chtěl se stavět u Ládi a Martiny v šestém patře. Zaparkoval u vchodu a zamířil ke dveřím. Výtah se s ním rozjel, a když míjel první patro otevřeli se u jednoho z bytů dveře.
„Pavle?“ ozvalo se chodbou.
Zmáčkl výtahovou stopku.
„To je na mě?“ zeptal se.
„Jo, to jsem já, Martin“ ozvalo se. Hlas pokračoval: „Můžeš na chvíli?“
Jeho tělem projelo mrazení. Měl co dělat, aby nerozjel výtah dál. Nechtěl dát však nic najevo.
„Jo,můžu,“ vyrazil ze sebe.
Zmáčkl první patro na zdi výtahu. Ten se pomalu rozjel a zůstal stát v jedničce.
Otevřel dveře a uviděl Martina, jak stojí u vchodu do bytu.
„Pojď na kafe,“ řekl Martin.
Připadal mu zcela normální. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval z minulého týdne.
„Kafe nikdy neodmítnu,“ zkoušel Pavel vtipkovat.
Cítil však, že mu v krku uvízl velký knedlík. Vešel dovnitř. Martin se pokoušel zavřít dveře.
„Máme rozbitý zámek. Budu jej muset opravit,“ podotkl Martin a dodal: „ Jdi dál.“
Pavel vešel do kuchyně a uviděl Blanku, jak stojí u okna. Byla celá ubrečená. V ten moment věděl, že se tu něco stalo. Martin šel těsně za ním.
„Dáš si to kafe?“ zeptal se ho Martin.
„Kvůli tomu jsem tady, ne?“ odpověděl Pavel a pokusil se znovu o úsměv. Cítil, že to nejdůležitější teprve přijde.
„Chtěl bych si s Tebou promluvit,“ řekl Martin a chystal do tří skleniček porce kávy.
Pavel seděl na kraji rohové lavice. Snad prozřetelně co nejblíže ke dveřím. Martin byl proti němu svalovec.
„Já jsem mu to řekla,“ promluvila poprvé Blanka a bylo vidět, jak jí znovu začínají téci slzy. Dívala se na něj a čekala co řekne. Těžce polknul. Čekal, kdy se Martin otočí a vrazí mu jednu do zubů. Ten se však staral o kafe.
„Komu? Co?“ zkoušel Pavel namítnout nechápavě.
Potřeboval chvíli na to, aby si stačil srovnat v hlavě, co se vlastně děje.
„Všechno,co se stalo minulý víkend,“ vzlykla Blanka.
„Na, tady máš kafe.“ přerušil ji Martin a postavil před něj skleničku s kávou. Pavel polknul naprázdno. Čekal, co se bude dít dál. Chvíli bylo ticho. Martin zůstal stát u kuchyňské linky. Blanka se pomalu sesula na lavici. Stále chvílemi vzlykala.
„No,“ vydal ze sebe Pavel a dodal: „tak to je dobrý.“
Hledal další slova, ale ta nepřicházela. Díval se na červený koberec položený na zemi. Cítil, že by měl něco říci, ale nevěděl co. Nic jej v tu chvíli nenapadalo.
„Měli bychom se nějak dohodnout,“ pronesl do ticha Martin.
Pavel zvedl hlavu a podíval se na něj. Stál u linky a pozoroval, jak se chová. Pavel cítil celou dobu jeho pohled. Nyní se přesvědčil, že se nemýlil.
„Rvát se s tebou tady nemíním,“ pokračoval Martin.
„Jsme dospělí lidi, tak se snad nějak rozumně dohodneme,“ dodal.
Pavel zvědavě protáhl pohled. Teď nevěděl kam Martin míří. Ale ten pokračoval.
„Je vidět, že mě nechce. Má možnost. Buď si ji necháš, anebo zůstane se mnou. Třetímu jí však nechávat nemíním.“
Pavel se na něj udiveně podíval. Čekal cokoliv. Ránu do tváře, zvířecí řev, výčitky, ale tohle....?
„Tak se rozhodni. Jen si uvědom, že tu jsou dvě malé děti. Ale byl bych rád, kdyby se to dnes vyřešilo,“ pokračoval Martin.
Pavel se podíval na Blanku. Hlavu měla skloněnou a v rukách mačkala konec ubrusu.
Nevěděl, co má dělat. Pouze věděl, že musí něco říci.
„Rozhodni se! Teď hned!“ říkal si v duchu. „Vždyť to není jen tak! Copak je Blanka kus hadru, aby se o ní takovým to způsobem rozhodovalo?!“ Nevěděl co má říci. Nešlo mu to na rozum. Vzpomněl si na večer s ní. Vybavilo se mu její chování. Vždy si přál mít vedle sebe takovou ženskou jako je ona. V hlavě mu běhali zmatené myšlenky, které po chvíli přerušil Martin.
„Tak co ty na to?“
Pavel se podíval na Blanku. Seděla celá ubrečená na lavici, očekávajíce svůj osud. Když se na ni podíval, bylo mu jasné, jak se rozhodne.
„Tak já si ji nechám,“ řekl po chvíli. Blanka zvedla hlavu a podívala se na něj.
„Mně se líbí. Když ji nechceš, já si ji nechám,“ zopakoval.
„Já neříkám , že ji nechci. Ona nechce mě!“ reagoval popudivě Martin.
„Jo , tak fajn. Zkrátka, když bude Blanka souhlasit, tak já s ní zůstanu,“ opravil se Pavel, snažíc ukončit tento rozhovor.
„Co ty na to?“ zeptal se Martin Blanky.
Jen pokrčila rameny. Bylo vidět, že se cítí, jak to poslední, čím vlastně může být. Rozhodovalo se tu o ní, jako o kusu nábytku.
„Tak dobrá, dohodnuto. Já se během týdne odstěhuji. Olda mi půjčí byt v pátém patře. Příští víkend se můžeš stěhovat. Ještě opravím ty dveře. To víš, kopl jsem do nich, když jsem se to dozvěděl. Pak se tu nějak s Blankou dohodneme na některých věcech“ řekl v klidu Martin.
„Tak jo, jak chceš,“ odpověděl Pavel a cítil, že by měl odejít.
„Jsem rád, že to tak bereš,“ pronesl Martin.
Chvíli bylo ticho. Pavel se rychle snažil dopít kafe.
„Měl bys jít,“ řekl Martin.
„Jo jasně, už jdu,“ nesnažil se odporovat. Podíval se na Blanku. Seděla pod oknem jak hromádka neštěstí. Chtěl k ní jít, ale věděl, že to udělat nemůže.
„Díky za kafe a zatím čau,“ rozloučil se a šel ke dveřím.
„Jdu za tebou zavřít. Musím ten zámek opravit,“ řekl Martin sledujíce jej na chodbě.
„Jsem rád, že jsme se dohodli v klidu,“ dodal. To už byl ale Pavel u výtahu.
„Jo, já vcelku také,“ odpověděl.
„Nerad se peru.“
„Já také ne. I když, popravdě řečeno, asi bych přes hubu zasloužil,“ řekl Pavel.
„Proč? Nebyl jsi v tom snad sám? Nebo snad jo?“
„To ne. Ale nechme toho. Měj se,“ odpověděl a vstoupil do výtahu.


Vylezl před panelák. Zamotala se mu hlava. Sáhl po cigaretě. Byl celý rozklepaný. Rychle se rozjel. V hlavě mu hučelo jako v úle. Dnešní večer si představoval zcela jinak. Tohle nečekal. Vyjel za město. Nevěděl ani kam jede. Chtěl být sám. Daleko od lidí. Chtěl si urovnat myšlenky. Přejel koridor a zastavil u rybníka. Vystoupil a opřel se o auto. Díval se na tmavou hladinu rybníka. Okolo byla tma. Poslouchal žáby z rybníka. V dálce za mostem svítilo město. Sedl si na bobek a sklonil hlavu.
„Co bude dál?“ přemítal.
Začalo mu pomalu docházet, co se vlastně stalo. Honilo se mu v hlavě tolik myšlenek!
„Bylo to jak nákup v Jednotě. Chudák holka,“ promluvil sám k sobě.
„Co s ní asi teď je?“ viděl poslední obraz toho neuvěřitelného dějství.
Její zkroušená tvář mu běhala před očima. Bude to muset říci rodičům.
„Ale ona za to stojí,“ přesvědčoval sám sebe.
„Není to, co z ní dělá on!“ dodal.

Zahodil oharek. Ještě chvíli pozoroval hladinu rybníka. Chtělo se mu křičet.
„Tak, ode dneška budeš tátou dvou dětí chlapče,“ řekl sám sobě, když si sedal zpátky do své škodovky. Rozjel se zpátky k domovu.


*******


Týden utekl jako voda. Minulý víkend byl u rodičů. Musel tam jet. Chtěl vyprat od mámy povlečení. Hlavně musel nějak zabít dva dny. A díky tomu, mu uběhly hodně rychle. Večer ulehal a přemýšlel, co asi dělá ona. Bylo to celé bláznivé. Dnes je opět pátek. Přijel domů a chystal se k ní. Měl zvláštní pocit. Nepřemýšlel, co se stane. Jen to chtěl mít už za sebou. Zastavil před panelákem, zhasl motor a chvíli čekal. Měl zvláštní pocit okolo žaludku.
„Tak jdeme na to,“ zavelel sám sobě a vystoupil.
Prsty se mu třásly, když zmáčkl zvonek u dveří. Přišla mu otevřít. Zdála se mu ještě krásnější než před týdnem. Připadala mu jako zlatovláska.
„Ahoj, pojď dál,“ zašeptala a dodala: „kluci spí. Tak potichu prosím tě.“
„Jasně,“ odpověděl a vešel dovnitř.

Zavřela dveře. Ocitli se ve tmě. Vrhla se mu okolo krku a začala vzlykat. Hladil ji po vlasech. Mlčeli. Věděl, že se nyní nesmí ani hnout . Cítil, že ji musí nyní podržet. Hladil ji po vlasech a druhou rukou si ji přitiskl více k tělu. Cítil v té tmě, jak se mu snaží podívat do očí. Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Opětovala jeho polibek a spustila ruce podél těla. Políbil ji ještě jednou.
„Musím se podívat na Míšu,“ zašeptala a snažila se vyprostit.
Pustil ji. Šel tiše za ní do ložnice. Stála tu dřevěná postýlka a v ní ležel malý uzlíček.
„Kolik mu je?“ zeptal se šeptem.
„Tři měsíce,“ odpověděla.
Pohladila batole po tváři. Ani se nehnulo. Jen lehce oddychovalo.
„Pojď, jdeme,“ zašeptala.
Nakoukla do vedlejší místnosti. To byl dětský pokojík. Tady spalo druhé dítě.
„Tomu je rok,“ řekla aniž by se musel ptát.
„Udělám ti kávu. Dáš si?“ zeptala se.
„Jo dám. Když budeš tak hodná,“ odpověděl a následoval ji do kuchyně.
„Co Martin?“ zeptal se, když usedl na lavici v kuchyni.
„Nevyváděl potom ještě?“
Zavrtěla hlavou.
„Ani ne,“ dodala.
„Stejně to nějak nechápu. Zdá se mi to celé až moc neuvěřitelné…..?“ řekl.
Mlčela. Pomalu zalévala ve skleničce kávu. Postavila konvici zpátky na sporák a vzala skleničku do ruky.
„Pojď do obýváku,“ řekla.
Vstal a šel za ní. Postavila kafe na stolek a sedla si na kraj gauče. Sedl si vedle ní. Objal ji levou rukou okolo ramen. Schoulila se mu do klína a začala opět vzlykat.
„Proč brečíš?“ zašeptal, hladíc ji po vlasech.
Chvíli nereagovala. Teprve po nějaké době promluvila: „Mám strach.“
„A z čeho?“ zeptal se: „ Snad ne z Martina? Nebo snad dokonce ze mě?“
„ Z Martina ne, ale co tomu řeknou naši,“ odpověděla.
„Hlavně táta“ dodala.
„Proč myslíš?“
„Ty ho neznáš. Dá nám oběma pár facek.“
„Ale prosím tě! Nevím proč? Já se o tebe i kluky postarám.“
Náhle si uvědomil, že přemýšlí, jako by již bylo vše zpečetěno. Nebránil se tomu. Skutečnost tomu nasvědčovala. Ještě u něj doma mu přišlo na mysl, zda si to někdo nerozmyslel. Teď tu seděl, její tělo schoulené do klubíčka v klíně a dvě spící děti vedle v místnosti. Byli sami. Připadalo mu, jako kdyby k sobě patřili již delší dobu. Po Martinovi tu nezbyl ani duch. Bylo mu jasné, že vše je tak realistické, až je to neskutečné.

Uchopil ji za ramena a snažil se ji posadit. Hladil ji po tvářích, hledíc jí do očí.
„Přál jsem si vždy někoho takového, jako jsi ty,“ řekl.
Dívala se na něj svýma prosebnýma očima.
„Když jsem si tě přivezl k sobě, tak jsem netušil, že to takhle všechno dopadne. Natož , že bych se mohl s tebou vyspat,“ pokračoval. „Ale po tom všem,co se stalo, jsem se do tebe zbláznil. Miluji tě a chci s tebou žít. Já vím, že je to všechno moc rychlé, ale nyní se cítím, jako bych tě znal už dávno.“
Poslouchala ho a sledovala jeho rty. Políbil ji. Přitiskla se k němu. Cítil její pohybující se prsa.
Začal ji prudce líbat na tvář, na krk a ramena. Nebránila se. Povalila ho lehce na sedačku. Lehla si na něj a položila svou hlavu na jeho hruď. Podložil si hlavu polštářem, jenž byl na kraji sedačky. Cítil teplo jejího těla na svém. Oddychovala. Objal ji a začal hladit po zádech. Každý dotyk jeho ruky byl doprovázen nepatrným pohybem jejího těla. Cítil, že začíná mít chuť se s ní milovat. Posouval ruku po jejích zádech stále níž a níž. Nebránila se. Uchopil ji kolem pasu a přitáhl si ji více nahoru. Podívala se na něj oddaně. Ten pohled již znal. Věděl, co bude následovat. Nemýlil se. Během pár vteřin měl její jazyk mezi svými rty a na těle ucítil její, jemu tak známé, záchvěvy. Připadal si jak v tranzu. Ani nevěděl, kdy přišel o prádlo. Vnímal jen její tělo. Líbal každý kousek toho zázraku přírody. Opět měl v hlavě průvan. To ale nyní nevnímal. Jediné, co pro něj momentálně existovalo, bylo její tělo a rozkoš, kterou cítil stále více a více. Opětovala jeho polibky. Cítil její vlhké rty na každém kousku svého těla. Vzrušení, které jím probíhalo bylo až neuvěřitelně krásné. Nechápal, co se s ním vlastně děje. Nebránil se. Pozoroval její reakce. Viděl a cítil, že prožívá to samé.

Ani nevěděl, jak dlouho se milovali. Leželi nyní vedle sebe na sedačce a mlčeli. Díval se do stropu a pravou rukou přidržoval její tělo na kraji gauče. Leželi takto chvíli nazí vedle sebe.
„Vystydne ti kafe,“ protnula šeptem ticho.
„To nevadí,“ odpověděl.
Z vedlejšího pokoje se ozvalo dětské zakašlání. Vstala a šla ke dveřím. Díval se na její nahé tělo, kterak mizelo v přítmí bytu. Viděl jen její krásnou siluetu. Za chvíli byla zpátky. Nerozsvítila. Posadila se k němu a pohladila ho lehce po břiše.
„Vypij si to kafe,“ zašeptala znova.
„Miluji tě,“ řekl a posadil se. Políbil ji.
„Můžu si dát cigaretu?“ zeptal se.
„Jasně, přinesu ti popelník,“ odpověděla.
Přinesla z kuchyně popelník a postavila ho před něj na stolek. Nahmatal na zemi své kalhoty. Vytáhl z nich krabičku cigaret a zápalky. Když škrtl sirkou, uviděl v záři její oči. Byli tak nádherné a dívali se na něj tak oddaně. Ani nevnímal její nahotu. Jen ty oči.

*******



Probudil se ráno v ložnici. Ležela na posteli vedle něj. Díval se na její tělo schované pod přikrývkou. Vedle postele stála dřevěná postýlka, ve které spánkem nemluvňat ležel Míša. Mladší z obou kluků. Ode dneška byl jejich novým otcem. Pozoroval, jak rychle dýchá. Bylo to jeho první probuzení u ní. Spala a vůbec netušila , že on je už vzhůru.
Uslyšel šramot z vedlejší místnosti. Viděl, jak se dveře ložnice pootevřeli. Skrz skleněnou výplň dveří viděl siluetu dítěte. Pamatoval si malého Martina z jedné návštěvy u Ládi. Dveře se opět zavřeli. Postava vedle něj se pohnula. Probouzela se. Otočila se na záda a otevřela oči. Díval se na ni v ranním světle, které pronikalo do místnosti skrz průhledné závěsy. Usmála se. Po dlouhé době viděl v její tváři bezstarostný úsměv. Přitiskla se k němu a pokoušela se zavrtat svou hlavu do jeho hrudi.

„Ještě jsi tu? Nemrzí tě to?“ zeptala se tiše.
„Ještě jsem tady. A budu tady, dokud ty budeš chtít,“ odpověděl a políbil ji na tvář.
Leželi ještě chvíli v posteli vedle sebe. Pak vstala se slovy: „Musím jít nachystat Míšovi Sunar.“
Převrátil se na bok. Pozoroval spící dítě a přemýšlel.
„Jak mohl opustit jen tak to malé škvrně?“ říkal si v duchu.
„Copak ono za něco může?“ pomyslel si.

Dítě v postýlce se začalo probouzet. Viděl, jak mává malými ručičkami a pomalu otevírá svá drobná ústa, aby mohlo vydat hlas. V ten moment se Blanka objevila ve dveřích s kojeneckou lahví, do poloviny naplněnou sunarem. Postavila láhev na stolek, který stál vedle postýlky a uchopila v ten moment již křičící dítě. Posadila se na postel a začala malého krmit. Pozoroval vše ze své polohy „ležícího střelce.“

„Chtěla bych jet k našim do Prahy,“ řekla náhle. Procitl.
„Proč? A kdy?“zeptal se.
„Dneska. Jestli jsi pro. Nechci, aby se to dozvěděli od někoho jiného z rodiny. Neznáš ještě mé dvě sestry, které bydlí tady v Chomutově. Jsou schopny jet za nimi jen proto, aby jim to vyklopily podle sebe.“
„Mě je to jedno. Jak chceš ty. Alespoň to budeme mít za sebou,“ vydal ze sebe.
V duchu si však přál pravý opak. Nikam se mu nechtělo. Obzvláště ne tam, kam chtěla ona.
„Tak jo. Nasnídáme se a můžeme vyrazit,“ pokračovala.
„Fajn,“ řekl a otočil se na záda.
Pozoroval chvíli strop a poslouchal, jak to malé polykalo sunar. Do pokoje vstoupil poslední obyvatel této domácnosti. Malý Martin stál ve dveřích a pozoroval Pavla. Bylo na něm vidět, že nechápe, co dělá cizí chlap vedle jeho maminky v posteli.
„Martínku, pojď sem,“ řekla, když ho spatřila.
Dítě přeběhlo od dveří ke své matce, tulíc se jí v klíně.
„Tenhle pán tu bude s námi bydlet. Jmenuje se Pavel,“ pokračovala.
Martin si prohlížel Pavla svým dětským zkoumavým pohledem.
„Ahoj Martínku,“ vydal ze sebe Pavel.
Čekal reakci od dítěte. Ale viděl jen jeho vystrašené oči.
„Víš, on nějak nemluví. Začal, ale v poslední době zase přestal,“ řekla.
„Má šok, to je vidět,“ odpověděl.
„Asi jo, je to na tobě, co s tím uděláš,“ reagovala.
„No paráda,“ projelo mu hlavou. „Tak na to jsem sám zvědav.“
„Netajila jsem ti, že mám dvě děti,“ pokračovala.
„Ale jo, vždyť nic neříkám!“ bránil se a dodal: „Dal bych si kávu.“
„Počkej chvíli. Za chvilku ti ji udělám,“ dostalo se mu odpovědi.

Díval se opět do stropu. Bylo mu trapné vstát. Byl nahý. Připadal si však bezvýznamný. Včera večer si chvíli ještě povídali o tom, co se vlastně stalo. Konečně se dozvěděl, proč vlastně tenkrát u něj brečela. Řekla mu, že to bylo proto, že zahnula Martinovi. Kvůli parohům, které mu tímto nasadila. Neřešili nic konkrétního. Sám na nic nespěchal. Také měl ten dojem, že na to mají dosti času. Docela chápal její dnešní plán, ale připadalo mu to nějak moc rychlé. Měl pocit, že nemá čas ani na to, aby se rozkoukal. Byl nucen se chovat jako otec rodiny. A na změnu ze svobodného kluka na tátu , měl jednu jedinou noc. Nepočítal týden, co byl v práci. Realita byla docela jiná.

Škodovka uháněla směrem k Praze. Na zadních sedačkách ležel vrchní díl kočárku. V něm spal Míša. Martík seděl poslušně vedle a pozoroval krajinu. Zbytek kočárku byl připoután na střeše v zahrádce. Blanka seděla vedle Pavla a mlčela. Do Prahy to bylo ještě tak dvacet kilometrů.
„Doufám, že víš, kde to přesně je,“ promluvil.
„Ve Stodůlkách. Vedle výpadovky na Plzeň,“ odpověděla.
„Snad to najdu. Nerad bych dlouho bloudil po Praze,“ řekl.
„Snad ne. Když jsem tam byla naposledy s Martinem, tak jsme to našli hned.“
„Vy jste měli auto?“ zeptal se .
„Ne, Martin si ho tehdy půjčil od kamaráda.“
„Tak když jste to našli tenkrát, tak bychom to měli najít i dnes,“ řekl nadneseně.
Zkoumavě se na něho podívala. Nereagoval. Sledoval silnici před nimi. V dálce již bylo vidět ruzyňské letiště.

Jel po obchvatu směrem na Plzeň, když zahlédl ukazatel s nápisem: „Stodůlky.“
„Tudy?“ zeptal se.
„Asi jo,“ odpověděla.
„Tak to dobře začíná“ pomyslel si.
Zabočil. Jeli po čtyřproudové silnici, jenž obepínala stodůlkovské sídliště. Po pravé straně bylo vidět čerstvé staveniště. Naproti se tyčili vysoké paneláky, podobné si jeden druhému, jako vejce vejci.
„Tak to jsem zvědav, kde to tady budeme hledat,“ řekl.
„Jeď prosím tě pomalu,“ pronesla, sledujíce míjející domy.
Náhle zvolala: „Támhle to je!“
„Kde?“ zeptal se a začal brzdit.
„Támhle ta křižovatka. Na tom plácku parkuje táta s autobusem,“ odpověděla a ukázala na křižovatku, kterou právě minuli.
„Někde se otočím,“ řekl a hledal přejezd do protisměru.

Zaparkovali před domy. Parkoviště obepínali vysoké paneláky ze všech stran. Jediný výjezd z tohoto uzavřeného kruhu byl průjezdem mezi navýšenou zeminou.

Výtah je pomalu vynášel do posledního patra. Otevřel dveře od šachty, aby mohla vyjet s kočárkem ven. Zazvonila u dveří. Opřel se o vedlejší zeď. Cítil, jak se celý chvěje. Dveře se otevřely a v nich se objevila robustní starší žena.
„Ahoj Blanko! Co ty tady?“ zeptala se překvapeně a rozhlédla se po chodbě.
„A kde máš Martina?“ pokračovala.
„Martin tady není. Právě proto jsem přijela. Přivezl mě tady Pavel. Musím vám něco říct,“ odpověděla Blanka.
„Tak pojďte dál, přeci nebudeme mluvit na chodbě,“ odpověděla a ustoupila stranou.

Obývací pokoj byl skromně zařízený. Rozložená sedačka napovídala tomu, že ještě před chvílí na ní někdo odpočíval.
„Sedněte si. Uvařím Vám kávu,“ pronesla Blančina maminka k Pavlovi.
Blanka právě svlékala Martínkovi bundu. Rozhlédl se po pokoji. Náhle dveřmi vstoupil mladík. Na první pohled mu mohlo být tak patnáct.
„To je bráchaVašek,“ rychle představovala Blanka.
„Ahoj, Pavel,“ řekl a vstal podávajíce mladíkovi ruku.
„Ahoj, Vašek. Já jsem brácha.“
Do místnosti vstoupila Blančina matka s táckem a kávou.
„Sladíte?“ zeptala se.
„Ne, díky, já mám sladký život,“ odpověděl Pavel.
Posadila se na sedačku, kterou mezitím Vašek uklidil.
„Tak povídej, proč jsi přijela?“ pronesla a otočila se na Blanku.
„Kde je táta?“
„Ten, jel uklidit autobus,“ odpověděl jí Vašek.
„Aha. Mami, musím Ti něco říct, s Martinem jsme se rozešli,“ pronesla rozklepaným hlasem Blanka.
„A proč?“
„Víš, ono je to složitější,“ odpověděla.
„Byla tady Růžena a něco mi řekla.“
„Cože? Kdy tu byla?“ zeptala se Blanka s vyděšeným výrazem.
„Někdy v týdnu. Nevím kdy přesně. Řekla nám, co se stalo.“
„Táta to ví?“
„Jo ví.“
„A co říkal? Nadával hodně?“ zeptala se Blanka zvědavě.
„Ani ne. Řekl, že je to vaše věc. Že jste blbci. Teď záleží na tom, jak se k tomu postaví tady ten.“ a ukázala na Pavla.
„Já si uvědomuji, že jsou tady dvě děti, milá paní. A také se postarám o to, aby se měli dobře,“ promluvil konečně Pavel.
„No to uvidíme. Co vůbec děláte?“ zeptala se.
„Jezdím s náklaďákem v ČSAD,“ odpověděl.
„A jé, to zase bude…..,“ mávla rukou.
„Mami, kdy přijede táta?“ zeptala se Blanka.
„Jo, tak to já nevím.“
„Asi až večer. Říkal, že musí něco opravit,“ skočil do řeči Vašek.
Pavel pomalu upíjel kafe. Necítil se dobře. Připadal si jako vetřelec. „Ale co, začátky jsou vždycky kruté,“ říkal si v duchu.

O dvě hodiny ujížděli již zpátky k domovu. Blanky táta nepřijel. Chtěli být do tmy doma.
„Tak to máme za sebou,“ řekl Pavel.
„To nejhorší ještě ne,“ namítla Blanka a dodala: „počkej, až se potkáš s mým tátou.“
„Proč myslíš?“ zeptal se.
„On je nervák. Jako každý řidič.“
„Co tím chceš říct, já jsem snad nervák?“ zeptal se.
„To jsem neřekla.“

Zbytek cesty probírali vlastní postřehy ze setkání v Praze. Domu přijeli těsně před tím, než se začalo stmívat. Když uložili děti k spánku, sedli si do obýváku a sledovali televizi.

„Měl bys sis donést nějaké svoje věci,“ řekla náhle.
„Co máš na mysli?“ zeptal se jí.
„No nějaké prádlo a tak. Nebo snad budeš chodit stále v jednom?“
„Tak zajdeme zítra ke mně. Co ty na to?“
„Můžeme. Uvidíme ráno,“ odpověděla.
O půl hodiny na to se opět jejich těla zmítala ve vzájemném ojetí. Usínali až nad ránem. Uvědomil si, že se mu rodinný život začíná líbit stále více. Poslední roky trávil sám. Již od doby, co odešel z domova. Jeho románky se nedali počítat jako nějaký pořádný vztah. To, co právě prožíval, bylo jakýmsi vyplněným přáním. Chtěl mít rodinu. Nebýt sám. Mít někoho, kdo jej bude mít rád a o koho se může starat. A to se mu nyní dopřávalo.


*******

V pondělí ráno zažil na dispečinku další šok.
„Počkejte na Mirka a budete jezdit tento týden s ním,“ sdělila mu rozhodně Jarka.
„Cože? Proč?“ zeptal se.
„Na vaše auto není práce. Tak budete jezdit s ním. Máte snad něco proti tomu?“
„Ne, to ne,“ odpověděl a dodal: „Tak já počkám v kantýně.“
„Dobrá. Až přijede, tak mu řeknu, že jste tam.“

Odcházel do kantýny. S Mirkem jezdil hned na začátku po vojně. Dostal ho na zácvik. Byl rád, že dělá zácvik u švagra a ne u některého jiného kluka. Připadali mu všichni tak nějak namyšlení. Mirek měl valníkovou soupravu a jezdil stabilně pro klášterecký Korek. Rozvážel zátky na láhve do pivovarů, sodovkáren a lihovarů po celé republice. Patřil mezi „dálkaře.“ Nejhorší bylo nakládání v Korku. Nahazovali se tu ručně pětadvaceti kilové pytle až po střechu. Celkem jich bylo vždy tak něco okolo devíti stovek. Jak kdy. A couvání na rampu nepatřilo také k těm nejlepším. Viděl tehdy, jak i staří řidiči měli co dělat, aby se po půl hodině trefili tak, jak měli.
Mirek si ho vyzvedl asi po hodině.
„Tak co, jak to jde?“ zeptal se ho Míra, když už uháněli směrem ku Praze.
„Ale jo, v celku v pohodě.“
„Už jsi u nás dlouho nebyl. Lenka se začala ptát, jestli nemáš problémy v práci.“
„No jo, má vždy starostlivá sestra,“ pronesl Pavel.
„Říkal jsem jí, že se ani nevidíme. Vždyť to víš, že já tady věčně nejsem,“ dodal Mirek.
„Kam vůbec jedeme?“ snažil se odbočit Pavel.
„Na Smíchov. Naložil jsem to ještě v pátek. A co ty? Povídej, co je nového?“

Pavel chvíli mlčel a pak se rozpovídal. Vyprávěl, co se mu stalo. Když končil s vyprávěním, přijížděli akorát do Prahy.
„Víš, myslím si, že je to jedno. Hlavní je, aby vám to klapalo. To, že děti nejsou tvoje, není podstatné. Hlavní je, jak se k nim budeš chovat ty a jak se bude k tobě chovat ona,“ řekl Mirek a pokračoval: „Vidíš to u nás. Michal také není můj.“
„No jo, ale ty jsi se s Lenkou poznal ještě než porodila,“ namítl.
„No a co? Já v tom rozdíl nevidím. Hlavní je to, že já sám mám Michala rád jako vlastního,“ odpověděl Mirek.
„Vidíš, já mám teď doma také vlastně Michala. Ale tříměsíčního.“
„Tak vidíš, to je jak od narození,“ řekl Mirek a vjížděl do smíchovského pivovaru.

Byli již na zpáteční cestě a blížili se k Chomutovu. Pavel seděl za volantem. Mirek si zapálil cigaretu.
„Jestli chceš, tak vystup doma,“ řekl Mirek.
„Proč?“
„Nakládat budeme až ráno. Tak můžeš zůstat doma.“
„A jak se dostanu do Klášterce zítra?“
„Tak přijedeš vlakem né? Na co by si jezdil osobákem sem a tam. Šetři. Máš teď rodinu,“ odpověděl mu Mirek.
„Tak jo,“ řekl Pavel a nabral směr na Jirkov.
Zastavil u autobusového nádraží.
„Tak v kolik zítra?“ zeptal se.
„Do devíti ať jsi v Korku,“ odpověděl Mirek a usmál se.
„Tak jo, budu tam. Dík a pozdravuj Lenku,“ pronesl a vystoupil z Liazky.
Ustoupil na chodník. Mirek si sedl za volant a rozjel se. Zahoukal mu na pozdrav. Vteřinu stál na chodníku a díval se za odjíždějícím autem.V posledních dnech se mu převracel celý život. Cítil, že tomu všemu není ještě konec. Vykročil směrem ke svému novému domovu.

Otevřel dveře od bytu. Všude byla tma. Vešel do obýváku. Náhle ji uviděl. Ležela pod topením u okna. Přiskočil k ní. Byla celá ubrečená. Zvedl jí hlavu.
„Co je Blani? Co se stalo?“ zeptal se překotně.
Dvakrát vzlykla, než odpověděla: „Byl tu Martin.“
„A co…? Co ti provedl?“ ptal se nechápavě.
Vyprávěla mu, jak zazvonil zvonek a ona šla otevřít. Za dveřmi stál Martin. Prý si s ní přišel na něčem domluvit. Pustila jej tedy dovnitř. Když vešli do obýváku, začal na ní křičet. Cítila, že je podnapilý. Pak ji uhodil. Začala prý křičet. Ještě chvíli ji hrubě nadával a asi dvakrát uhodil. Pak odešel. Celou scénu prý sledoval malý Martík. Byl z toho celý rozklepaný.
„Je ti něco? Můžeš vstát?“ zeptal se Pavel a pokoušel se ji postavit na nohy.
Jen vzlykala.Vzal ji do náruče a odnesl na sedačku. V hlavě mu hučelo.
„Ten hajzl. Proč nepřijde, když jsem tady já?“ vztek jím cloumal.
„Nech to být. On už nepřijde,“ vzlykala Blanka.
„Jak to víš?“ zeptal se.
„Když odešel, tak tu hned byla sousedka od naproti. Slyšela, jak jsem křičela. Pomohla mi uložit kluky.“
„Do prdele,“ ulevil si Pavel. „Jdu za ním.“
„On není tady v paneláku.“
„Jak to víš?“
„Je u mámy v Chomutově. K tomu ho stejně navedla ona,“ řekla.
Pavel si sedl a zapálil cigaretu. Prsty se mu klepaly. Nevěděl ,co má dělat. Měl tu být! Ale co má dělat! Vždyť byl v práci?! Nebýt toho, že ho tu Mirek vysadil, přijel by až kdo ví kdy.

Blanka se posadila.
„Máš hlad? Uvařím ti kafe. Chceš?“ řekla a podívala se na něho.
„Lež. Kafe si uvařím sám. Na jídlo nemám chuť.“
Vstal a zamířil do kuchyně. Cestou nakoukl do dětského pokojíku. Martík spal. Vrátil se zpátky s kávou i pro ni. Postavil skleničky na stůl. Blanka mezitím pustila televizi. Přestala už brečet. Očividně byla ráda, že se Pavel vrátil.
„Promiň,“ řekl, když si sedal vedle ní.
„Za co?“ zeptala se nechápavě.
„Že jsem tady nebyl.“
„Možná, že je to lepší. Kdo ví, jak by to dopadlo,“ odpověděla.
„Možná , že by si to nedovolil,“ namítl.
„Teď už je to jedno,“ dodala.
Políbil ji na rty.
„Jak to, že jsi doma?“ uvědomila si náhle.
„Dali mě k Mirkovi na auto,“ odpověděl a pokoušel se ji líbat na krk.
„To s ním teď budeš jezdit?“ zeptala se a podívala se na něj.
„Řekli mi , že tento týden určitě. Na sklápěčku není práce.“
„A co budeš jezdit?“
„Klášterecký Korek,“ odpověděl a dodal: „Neboj, v pátek budu doma. Ráno jen musím do Klášterce vlakem. Mám totiž osobák v Prunéřově.“
„A jak jsi se dostal sem?“
„No vystoupil jsem tady a Mirek jel do Klášterce sám. Stejně šel domů. Nakládáme až ráno. Dnes jsme byli jen v Praze.“
„Aha. A kdy přijedeš?“
„Nevím. Já ještě nevím, kam budeme nakládat. To se dozvíme až ráno. Ale možná do Košic. Mirek říkal něco o tom, že tam je nachystaná Coca-Cola. Tak uvidíme.“
„Hlavně, aby ses vrátil,“ dodala.
„Neboj,“ řekl a políbil ji.

*******



Byl pátek a oni se blížili ke garážím. Mirek mu v týdnu řekl, že se chystá dát výpověď. Dostal nabídku od Ferdy. To byl jeden klášterecký soukromník. Sliboval mu hory doly. Pavel ho také znal. Občas se potkali právě v Korku. Mirek zaparkoval na dvoře před bránou.
„Jdu pro stazky. Zatím obhlédni auto,“ řekl a vydal se směrem k hlavní budově.
Pavel se vydal na obchůzku soupravy. Dotáhnout kola, zkontrolovat gumy, otřít světla. To byla jeho náplň. Patřilo to ke každodenní činnosti. Občas se stávalo, že se matky na kolech povolovaly. Když si toho řidič nevšiml, riskoval, že v nepravý okamžik jej předběhnou jeho vlastní kola. Takových případů bylo až dost. Uklízel právě klíče na kola, když se Mirek vrátil.
„Tak jedem,“ řekl Mirek.
„Jo, už jdu,“ odpověděl.
„Pojď, pojedeš ty,“ uslyšel, když se přiblížil ke kabině.
Nastartoval. Mirek vedle rovnal papíry do desek.
„Mám pro tebe překvapení,“ řekl.
Pavel se rozjel.
„Jo a jaké?“
„Dal jsem výpověď,“ odpověděl mu Mirek.
„Cože?“ vykřikl Pavel a prudce sešlápl brzdu. Byli akorát na boční cestě.
„Jeď a neblbni,“ řekl Mirek a pokračoval: „Zůstaneš na tomhle autě. Výpověď ještě nemám. Jdu marodit a pak uvidím.“
„Co blbneš?“ zeptal se Pavel.
„Říkal jsem ti cestou, že se rozmýšlím, že bych šel k Ferdovi. Jen nevím, zda dělám dobře.“
„Tak to jsem zvědavý. Ty už jsi rozhodnutý viď?“
„Ještě ne. Musím to probrat doma s Lenkou.“
„Je mi to jasný.“
„Zatím ti to tu všechno nechám. Jestli půjdu pryč, tak se pak nějak dohodneme. Bereš?“ pokračoval Mirek.
„Jsou to tvoje věci. Stejně mi to Brůna nenechá. Na tohle auto se klepou jiní,“ namítl Pavel.
„Brůna řekl , že ti ho asi nechá. Koho by na to dal? Kaňoura? To ne. Říkal, že jsi se ukázal jako spolehlivý. Tak si to nepokaz. Doufám, že si něco pamatuješ.“
Pavlovi se opět v hlavě začali honit myšlenky.
„Budu mít Liazku!!“ radoval se v duchu.
„Ale v Korku mi nacouváš. Víš, že to s vlekem neumím jako ty. A ještě ke všemu je nasněžíno. Je to pořád ještě tvoje auto,“ řekl nahlas.
„Jo, uvidíme v Klášterci. Teď chci domů,“ řekl Mirek a díval se před sebe na silnici.

Byla to pravda. Během týdne napadl první sníh. Zima se letos hlásila poněkud dříve. Pavel měl strach z Korku. Nechtěl si uříznout ostudu. Zatím měl ještě mnohdy problémy někam s vlekem zacouvat. Složitější couvání obstaral vždy Mirek. V některých pivovarech bylo opravdu málo místa.
Zabočil na autobusové nádraží v Klášterci.
„Zastav,“ řekl Mirek.
„Ale…. .“
„Zastav,“ uslyšel opakující se příkaz.
Zastavil a zatáhl brzdu. Mirek otevřel dveře a chystal se vystoupit.
Otočil se k němu a řekl: „Snaž se. A neudělej mi ostudu. Jinak se to nenaučíš. Hlavně si dávej pozor, ať se ti něco nestane. Já se ozvu. Měj se. Ahoj,“ řekl, vystoupil a bouchl dveřmi.
Viděl v zrcátku, jak se vzdaluje.
„Tak a teď je to na tobě tiráku,“ řekl si a rozjel se.
Věděl, že nyní má v rukách svojí budoucí reputaci. Jestli něco zkazí, tak šéf z Korku zavolá do garáží a on má po autě a možná i po ježdění.

První samostatné couvání dopadlo na jedničku. Trefil se napoprvé. I přes napadaný sníh, kterého byl plný dvůr. Šéf expedice stál venku, když docouval a vystupoval z auta.
„Kde je Míra?“ zeptal se a dodal: „Já myslel, že to couvá on!?“
„Ode dneška marodí,“ odvětil Pavel.
„On končí viď? Ferda ho ukecal? “
„Já nevím. Neřekl mi nic konkrétního.“
„Je mi to jasné. Jdi za Vojtou. On ví, co máš nakládat. Máš tam východočeský rozvoz,“ řekl a odešel do kanceláře.
Vojta ho přátelsky přivítal. Byl to jeden z cikánů, který se snažil být slušný a pracovitý. V Korku ho měl skoro každý rád. Šéf expedice mu dával i jakousi volnou ruku. Na Vojtovi záleželo, co a jak kdo bude nakládat. Pavel si s ním rozuměl.

O dvě hodiny později Pavel vyjížděl z brány Korku. Mířil ke garážím. Zítra je sobota. V neděli bude muset vyjet. Měl deset míst. Chtěl to stihnout rozvést co nejdříve. Věděl, že všichni čekají, jak to bude zvládat. Šlo nyní o to, neudělat hloupost. Chtěl tuhle práci i toto auto. Nejen pro peníze. Bylo to jakési povýšení. Ze sklápěček na dálkaře. Navíc jezdit Korek, bylo vždy prestižní prací. Dostal šanci. Uvědomoval si to. Měl z toho strach, ale zároveň se těšil. Konečně bude jako tirák. Těšil se, až to řekne doma Blance. Tolik událostí, za tak krátkou dobu. Celý život se mu obracel na ruby. Ale byl spokojen. Zatím mu vše vycházelo. Ničeho nelitoval.


*******

Sobotní ráno nasvědčovalo tomu, že se něco stane. Nevěděl proč, ale cítil, že něco přijde. Včera večer, když přijel domů a vyprávěl Blance, co se stalo, viděl v její tváři radost. Cítil, že je na něj pyšná. Smutek ji zmizel z tváře. Vypadalo to, jako by si pomalu začala zvykat na tu změnu. V některých momentech cítil, že je snad i ráda. Přestal nad tím přemýšlet. Měl dnes plnou hlavu toho, co jej čekalo v příštích dnech. Neskrýval radost a pozoroval, že se to přenáší i na ní. Právě si hrál s Martínkem v pokojíku, když přiběhla Blanka s vyděšeným výrazem ve tváři.
„Naši jsou tady!! I s tátou! Růžena je přivezla!“
Růžena byla její starší sestra. Jediná v rodině měla auto. Blanka začala rychle uklízet. Pavel zůstal sedět ztuhle na koberci.
„A je to tady,“ pomyslel si a dodal: „Já věděl, že něco přijde.“

U dveří se ozval zvonek. Pavel vstal a šel si sednout do obýváku. Seděl a čekal na popravu. Slyšel, jak se Blanka se všemi zdraví ve dveřích. Začaly se mu klepat kolena. Do místnosti začali přicházet lidé. Vašek, Blančina máma, Růžena a menší , připlešlý chlapík. Pavel vstal a pozdravil. Blanka je začala představovat. Její otec si Pavla změřil přísným pohledem. Všichni usedli okolo stolku. Pavlovi v ten moment nebylo vůbec dobře. Nevěděl, co bude následovat. V místnosti bylo cítit napětí, které by se dalo „krájet.“
„Kde děláš?“ protnul ticho ten nejhlavnější.
„V ČSAD v Prunéřově,“ odpověděl Pavel. Blanky otec pokýval hlavou.
„Pár kluků tam znám. Loni jsem ještě jezdil tady v Chomutově . S čím tam jezdíš?“ zeptal se Pavla zkušeně.
„Teď s Liazkou. S valníkovou soupravou. Jezdím pro Korek,“ odpověděl.
„To už máš Liazku?“ podivil se.
„No, mám. Přendali mě ze sklápěčky“ snažil se vysvětlit Pavel.
„Hm. Dobrý,“ umlčel ho. „Tak hlavně, abys vydržel.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Pavel.
„No myslím v práci,“ odpověděl.
„Nevím proč bych neměl? Mě ta práce baví,“ snažil se bránit Pavel.
„To ti nikdo nebere. Ale ta práce není jen točení volantem.“
„To já přeci vím. Nejezdím týden. Také jsem si musel dát dohromady auto, když jsem začínal. Jako každý,“ ohradil se Pavel.
Cítil, že se mu přestala klepat kolena. Seděl naproti chlapovi, ze kterého měl každý strach. Ale jemu začal pomalu připadat docela fajn. Chvíli si povídali o práci a lidech z garáží. Ostatní pozorovali jejich debatu. Blanka stála mezi dveřmi s úžasem ve tváři. Dopíjeli kávu.
„Tak hlavně, abys nezapomněl, že tu jsou dvě malé děti,“ řekl náhle Blanky otec.
„To jsem si musel uvědomit hned na začátku. A jak jsem již řekl v Praze, udělám všechno proto, aby se měli dobře“ odpověděl Pavel.
„No dobrá. Hlavně, aby vám to klapalo,“ dodal a otočil se ke zbytku rodiny: „Pojedeme, ať jsme brzy v Praze.“
Všichni se poslušně zvedli a rozloučili se.
Teď už je šel s Blankou vyprovodit i Pavel. Když odjeli oba si oddychli.
„Na tátu jsi udělal dojem,“ řekla Blanka.
„Ani mi nepřipadá takovej, co z něho děláte,“ odpověděl Pavel.
„Taky se divím. Vůbec ho nepoznávám. Čekala jsem, že bude nadávat, ale tohle, to jsem opravdu nečekala. Máš asi štěstí, že jsi „česan.“
„Asi jo. To víš, my řidiči držíme při sobě,“ řekl s úsměvem.
„To jo. To neznáš tátu. Měl si s tebou o čem povídat.“
„Pusť to z hlavy. Hlavně, že to dobře dopadlo.“
„To jo. Ještě poznáš druhou sestru. Vlastu.“
„To nejhorší mám, ale už za sebou . Nebo snad ne?“
„Asi jo. Teď mi ale dochází, že je vlastně přivezla Růžena. To pro ně musela jet až do Prahy?!“ vypadlo z Blanky.
„No a co?“
„To není jen tak. To ještě neznáš pořádně moje sestřičky.“
„Teď je mi to fuk. Hlavně, že to máme za sebou.“
„A co vaši?“ zeptala se náhle Blanka.
„Jo, tak to nevím. Pro naše to bude asi šok.“
„Ani se nedivím.“
„Nevím, jak jim to řeknu. Ale musím jim to říci. Je mi vcelku jedno, co na to řeknou. Stejně se s nimi stýkám podle nálady.“
„Měl bys tam jet a říci jim to.“
„Sám tam nepojedu. Jedině s tebou. Patříme snad k sobě ne? Buď to vezmou anebo mě tam zase nějakou dobu neuvidí,“ řekl rozhodným hlasem.
„Jsou to tvoji rodiče,“ pokusila se namítnout Blanka.
„To jsou, ale vztahy v naší rodině jen tak nepochopíš. To až časem. Od sedmnácti jsem sám a od nich jsem nikdy nic nechtěl. Mám na to, na co si vydělám. Takže o co mi jde?“ vysvětloval svůj postoj.
„Mám z toho strach. Nerada bych, abys ses hádal s rodičem kvůli mně.“
„To vypusť z hlavy.Toho se vůbec neboj,“ dodal a políbil ji.
„Nech toho, kluci ještě nespí.“
Z ložnice se ozval dětský pláč. Vstala a šla k Míšovi. Po celou dobu jejich rozhovoru si Martík hrál sám v pokojíku. Ani o něm nevěděli.
Škodovka polykala poslední kilometry, které zbývaly ke Klášterci. Byla neděle dopoledne a oni mířili k Pavlovým rodičům. Večer se dohodli společně na tom, že se pokusí vyřídit nepříjemnosti najednou. Zaparkoval před vjezdem k rodinnému domku.
„Počkej tady. Jdu je na to připravit,“ řekl Blance a vykročil ke dveřím. Musel projít mezi vzrostlými borovicemi, přes které nebylo jeho auto ani vidět. Zazvonil, poodešel krok ode dveří, očekávající příchodu rodičů. V zámku zarachotily klíče a dveře se otevřely.
„Ahoj mami,“ pozdravil.
„Ahoj. Pojď dál,“ uslyšel odpověď.
Postava v šeru vstupní chodby ustoupila. Na konci krátké chodby se objevila široká postava jeho otce.
„Ahoj tati,“ řekl, když jej spatřil.
„Chtěl bych vám něco říci,“ pokračoval.
„Tak pojď dovnitř,“ odpověděla mu máma.
„No, to právě nemůžu. J á mám někoho v autě.“
„Koho?“ zeptala se matka.
„Jednu holku, se kterou nyní žiju.“
„Cože? A proč je v autě?“
„Protože tam jsou její dvě děti,“ odpověděl.
Byl v ten moment rád, že to ze sebe vyklopil takhle rychle. Viděl, jak se na matčině tváři objevil udivený výraz. Otec stál v pozadí a mlčel.
„Buď půjdu s ní anebo odjedu. Ale chci, abyste to vzali jako skutečnost, že ona nyní ke mně patří,“ pokračoval Pavel.
Pár vteřin bylo ticho.
„Dojdi pro ní. Promluvíme si uvnitř,“ odpověděla máma.
„Fajn. Díky,“ řekl a rozběhl se po chodníku směrem k autu. Byl rád, že to zatím probíhalo takovýmto způsobem.
„Máme jít dál. Tak pojď,“ promluvil u auta k Blance.
„Já tam nejdu,“ odpověděla mu s vystrašeným pohledem ve tváři.
„Proč? Moje máma tě zve dál. Jeli jsme sem snad kvůli tomu ne? Zatím je to v klidu. Tak pojď. Jdeme,“ řekl a vzal do ruky košík, ve kterém spal Michal.
Vystoupila z auta se slovy: „Cítím se blbě.“
„Proč? Říkal jsem ti doma, že mi nezáleží na tom, co si kdo myslí, ale jak se k tobě chová. Hlavní je to, že tě mám rád. Ostatní mě nezajímá.“

Vstoupili do kuchyně. Postavil košík s Michalem na zem vedle lavice a začal představovat rodiče a Blanku navzájem. Během celé návštěvy nepadla jediná otázka, jak k sobě vlastně s Blankou přišli. Celý rozhovor byl až dosti záhadně formální. Těsně před odchodem mu máma podala vyprané prádlo se slovy: „Tady máš ještě z minula. Tak si to schovej. Hlavně ať to nezmuchláš.“
„Díky mami,“ odpověděl.
Spěšně se rozloučili se a ujížděli zpět.
„Proběhlo to až moc lehce. Vůbec je nepoznávám,“ řekl sledujíce neustále provoz.
„Připadali mi docela příjemní,“ odpověděla.
„To je právě ono. Chovali se úplně jinak než normálně.“
„Možná, že se v nich mýlíš.“
„To ne. Já svoje rodiče znám. Připadá mi, jako by tam byla Lenka.“
„Ty jsi o nás mluvil s Lenkou?“zeptala se.
„Ne. S ní ne. Ale s Mirkem.“
„Myslíš , že tam byla?“ řekla po chvíli.
„Nejspíš ano. Bylo vidět, že jsou na to připravení. Jen nečekali, že tě tam přivezu rovnou s sebou.“
„Měl jsi tam jet sám. Říkala jsem to.“
„Ne. Chci, aby tě od začátku brali vážně. Tak, jak to beru já.“
Po zbytek cesty mlčeli.

Neděle se blížila k závěru. Pomalu se chystal do práce. Těšil se. Teď měl jediný problém před sebou. Nic nezkazit.

Nastartoval Liazku. Opět obcházel celou soupravu. Byla to jeho první jízda samostatně. Nyní patřil mezi dálkaře. Pomalu se rozjížděl.
„Tak, jdeme na to chlapče,“ řekl sám sobě. Byl jediný, kdo v této době vyjížděl. Ráno měl stát v kolínském pivovaru. Tam začínal.

Míjel pomalu spící města a vesnice. Blížil se ku Praze. Musel přejet celou Prahu, aby se dostal na kolínskou výpadovku. Bylo něco po půlnoci. Provoz nebyl skoro žádný. Mohl spočítat na prstech jedné ruky všechna auta, která až do teď potkal. Projel Prahou bez jakéhokoliv zaváhání. Pamatoval si cestu z minulých jízd s Mirkem. Chtělo se mu spát. Zapálil si cigaretu, aby zahnal alespoň na chvíli spánek. Když mu zbývalo posledních deset kilometrů do Kolína, hledal místo vedle silnice, kde by mohl zastavit. Po chvíli uviděl menší hliněnné místo těsně vedle cesty. Sjel na něj , zhasl tlumená světla a nechal motor klapat. Vystoupil z auta. Potřeboval si odskočit. Chladivý vzduch jej praštil přes nos. Obešel auto. Zatímco si zapínal kalhoty, cestou zpátky do kabiny kontroloval celou soupravu. Zhasl světla i motor a ulehl na zadní posteli. Během dvou minut měl půlnoc.

Probudilo ho houpání kabiny vyvolané právě projíždějícím náklaďákem. Podíval se na hodinky. Bylo šest ráno.
„Musím letět,“ řekl si a rychle vstával z postele.
Na kraji Kolína uviděl benzínovou pumpu. Zamířil k ní. Ptal se pumpaře, jak se dostane k pivovaru. Dostalo se mu podrobného vysvětlení, tak že za pár minut stál před jeho branou.
„První místo.“ řekl si.
Vystoupil a začal se vyptávat vrátného, kde se u nich vykládají korunky. Měl štěstí. Vrátný sršel ochotou. O hodinu později vyjížděl z brány pivovaru ven, lehčí na vleku o šest palet. Mířil k dalšímu městu. Hradec Králové měl být jeho další zastávkou.

Do večera měl složeno dalších pět míst. Zbývalo mu posledních deset palet na autě. Tři malé sodovkárny, které znal z předešlých jízd. Věřil, že zítra večer bude stát doma. Zatím vše probíhalo tak, jak si přál. Ulehal ke spánku a pokoušel se myslet na Blanku.
„Co asi dělá? A co kluci?“
Cítil, jak se mu klíží oči. Byl unavený. Pomalu usínal a myslel na ni.


Bylo poledne, když se zastavoval na TIRU za Hradcem Králové. Byl na zpáteční cestě. Zajel na parkoviště a zastavil. Měl hlad. Rozhodl se, že se tu naobědvá. Včera ani nic nejedl. Nebyl čas a ani chuť. Nejíst měl natrénované s Mirkem. Po guláši zůstal ještě chvíli stát na parkovišti. Potřeboval napsat stazku. Musel nyní sestavit trasu tak, aby jako poslední vykládku měl místo nejblíže ku Praze. Korek platil veškeré plné kilometry a do vzdálenosti dvou seti kilometrů nebyl nucen shánět náklad zpátky.

Odpoledne parkoval v garážích. Nikdo už tam z vedení nebyl. Cestou přes dvůr potkal jen pár řidičů z autobusů. Ostatní kluci byli buď někde na cestě, nebo už doma.
„Tak, první rozvoz mám za sebou,“ řekl si spokojeně. Zatím vše vycházelo .Zítra ráno pojede znovu naložit. Uvidí, kam jej pošlou tentokrát. Začal si věřit, že to dokáže. Chtěl to. Potřeboval to. Přál si to.

*******
Bylo červencové úterní ráno. Pavel právě naložil v Korku korunky na Slovensko. Mířil k Jirkovu. Byli s Blankou dohodnuti, že se pro ni staví. Měla dnes jet opět s ním. Těšil se na to. Každou chvíli, kterou mohl trávit po jejím boku, prožíval jako první večer jejich seznámení. Mirek dal tehdy výpoveď během týdne. Auto Pavlovi zůstalo. Jen si jej musel dovybavit, jelikož Mirek si tenkrát odnesl všechny své věci s sebou. Což ovšem patřilo k věci. Auto měl každý z řidičů tak, jak si jej udělal. Bylo na jeho vůli, co považuje za nutné mít sebou. Pavel pokračoval v Mirkově tradici. Uvědomil si, že v autě tráví většinu svého času. Televize a vařič patřili ke standartům řidičů jako byl on. Byl na sebe hrdý. Kam přijel, byl středem zájmu. Lichotilo mu, když mu někdo pochválil stav a vybavení auta. Během půl roku se mu podařilo ověsit soupravu pozičními světli tak, že na první pohled to vypadalo jako pojízdný vánoční stromeček. Nezůstával ani pozadu s vnitřní výzdobou. Od stropu se táhli různé řetízky a vonící stromečky. Místo koberečků klasicky položených na motoru, byla tato část vozu potažena chlupatinou. Přes přední okno nebylo zvenčí dovnitř pomalu ani vidět. Nevýhodou toho všeho bylo to, že mu každý týden zabral úklid více času než ostatním. Vyprášit chlupatiny, sundat věci z předního skla a po vyčištění je opět nandat bylo činností trvající tak tři hodiny. Jemu to ale nevadilo. Dá se říci, že to dělal s jakousi láskou k autu. Přes týden se snažil udržovat relativní čistotu i z venku. Nyní v létě to nebyl takový problém.

Zůstal stát před panelákem. Valníková souprava vypadala mezi osobními auty zaparkovanými kolem, jako obr v říši trpaslíků. Uviděl Blanku jak jde s taškou k autu. Vydal se jí naproti. Děti měli u Blančiných rodičů. Tentokráte se nabídli sami, že je ohlídají. Posledně je měli sebou. Nebyli na obtíž. Vzpomněl si, jak mu přišel člen ochranky přerovského pivovaru zkontrolovat kabinu. Trval na tom, že se musí podívat ze strany spolujezdce. Blanka s dětmi právě ležela vzadu na posteli. Odemkl mu tehdy dveře zvenku. Muž otevřel dveře a dostalo se mu pohledu na nočník položený na zemi kabiny. Více již vidět nechtěl a propustil je. Vždy se musel smát, když si na to vzpomněl.


Krátce po třetí hodině odpoledne vyjížděl na dálnici vedoucí z Prahy na Brno. K cíli to měli necelých třista kilometrů. Věděl, že do rána bude na vykládce.
„Dáme si kafe?“ zeptal se Blanky.
„Jak chceš ty.“ odpověděla.
Míjeli právě tabuli, která upozorňovala na to, že během příštích pěti kilometrů dorazí k benzínové pumpě. Projel okolo čerpací stanice a pokračoval na parkoviště. Pomalu zajel do řady vyznačené pro stání kamionů. Zhasl motor a otočil se k Blance uvelebené na sedadle spolujezdce.
„Skočím pro vařič. Uvaříme vodu uvnitř,“ řekl.
„Dobrá. Nachystám zatím hrníčky,“ odpověděla.
Šel ke kastlíku na vleku. Měl tu dva vyhražené na jídlo. Vytáhl jednoplotýnkový vařič a kanystr s vodou. Zavřel dvířka a odnášel vařič s kanystrem ke kabině. Otevřel dveře a vše skládal dovnitř. Naplnil konvici, kterou mezitím Blanka vyndala z pod postele, vodou a zapálil plyn. Během deseti minut se voda začala vařit. Zalil připravenou kávu a odnesl vařič i s kanystrem zpět na své místo. Neměl rád, když v kabině byli věci, které sem nepatřily. Seděli chvíli mlčky. Pozorovali provoz dálnice před nimi. V těchto hodinách byl docela hustý. Obzvláště zde, těsně za Prahou. Během doby, co pili kávu, vytáhla Blanka z tašky paštiku a rohlíky. Pomalu je začala mazat. Byla to náhražka místo oběda.





„Chtěla bych vidět, kde jsou ty kurvy, o kterých se tak vypráví,“ řekla, když dopíjela kafe z hrnku.
„To by tě tady nesmělo být vidět,“ odpověděl.
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
„No, když se schováš na postel za závěsy, tak tu budou během chvíle,“ dodal a zasmál se.
„Tak to vyzkoušíme,“ řekla a vlezla si na postel za sedačky.
Sám nevěděl, co bude následovat. Nebyla to zrovna jeho parketa. Ale již se mu to párkrát stalo. Doufal, že nebudou dlouho čekat. Před autem se objevila blondýna s krátkou bílou sukýnkou.
„Támhle už jedna jde,“ ukázal na ni Pavel.
„To je normální ženská. To není kurva,“ pronesla Blanka.
Závěsy za sedačkami byly zatažené. Pozorovala vše škvírou mezi nimi.
„Tak dávej bacha,“ namítl Pavel.
Byl si jistý, že se nemýlí. Dívka se dvakrát prošla před zaparkovanými kamiony a poté zamířila k nim. Zaklepala na Pavlovo dveře. Stáhl okénko.
„Nechceš sex?“ zeptala se ho odbarvená blondýnka.
„Ne, díky, nemám zájem,“ odpověděl.
Za jeho sedačkou se objevila Blančina hlava.
„Vypadni ty kurvo! Neotravuj!“ řekla a z očí ji létaly blesky.
„Aby ses neposrala nádhero,“ zazněla odpověď z venku.
Pavel rychle zavíral boční okno ve dveřích. Musel se smát. Připadalo mu to humorné.
„Čemu se směješ?“ obořila se na něj Blanka.
„Nejdřív je chceš vidět a teď se vztekáš…... .“
„Nemusí ale chodit sem. Ať jde jinam. Kráva jedna,“ zaječela málem Blanka.
Bylo vidět, že je vytočená. Vylezla ze svého úkrytu a sedla si zpátky na místo spolujezdce.
„Ale prosím tě,“ pokoušel se ji uklidnit. „Vždyť o nic nejde,“ pokračoval.
„Abys ses z ní nepo…… , směješ se na ní jak měsíček,“ vztekala se dál.
Ale bylo vidět, že se pomalu uklidňuje.
Šlapka se mezitím postavila před auta. Mezitím vedle nich zastavil německý tirák. Viděli mu krásně do kabiny. Řidič přelezl na místo spolujezdce a začal se chystat ke spánku. Převlékl se do pyžama a ještě se chvíli přehraboval v nějakých věcech položených na palubní desce. Šlapka si zapálila dlouhou Petru. Pavel s Blankou pozorovali mlčky to divadlo, které jim poskytoval sám život. Chvíli přešlapovala a pak se vydala směrem k vedle stojícímu kamionu. Otevřela mu dveře. Něco řekla a za chvíli již viděli, jak provádí jeden z výkonů svého povolání, ke kterému nepotřebovala ani vstoupit do útrob kabiny. Vše trvalo velice krátce. Odstoupila od auta. Utřela si jednou rukou ústa, vsunula peníze do kabelky a dotahovala zbytky ze zapálené cigarety, kterou po celou dobu držela za zády.
„No to snad ne!“ zhrozila se Blanka a pokračovala: „To je dobytek. Když si představím, že se ten řidič týden nemyl, tak je mi špatně.“
„Prosím tě, to neřeš. Raději vyrazíme dál,“ odpověděl Pavel a nastartoval Liazku.
Z výfuku se vyvalil oblak černého kouře a kompresor začal pomalu doplňovat ušlý vzduch z brzdové soustavy. Za chvíli už uháněli po dálnici. Začalo se stmívat. Na Blance bylo vidět, že začíná být ospalá. V kabině tlumeně svítila červená světla, jenž dodávala interiéru jakýsi sváteční nádech.
„Jdi si lehnout,“ řekl Pavel a ztlumil rádio.
„Ještě nechci,“ odpověděla mu. Pět minut na to viděl, jak má zavřené oči a její hlava padla na boční okno. Prudce hnul s volantem. Zpětná síla pohnula jejím tělem. Otevřela oči.
„Jdi spát,“ zopakoval.
„Mě se nechce,“ namítla.
„To vidím. Vždyť jsi teď spala! Náhodou prudce zabrzdím a ty si rozbiješ hlavu o sklo. Neblbni a jdi si lehnout.“
Už nic nenamítla. Pomalu se vstala a ulehla za sedačky. Míjel dálniční kilometrovníky a v duchu počítal, jak dlouho bude muset ještě vydržet než dorazí na místo určení. Spočítal si, že ráno v šest budou na místě.



O sobotách a nedělích jezdili po návštěvách. Její rodiče již bydleli v Chomutově. Přestěhovali se asi dva měsíce po jejich vzájemném setkání. Střídali povinné zdvořilostní návštěvy se dny velkých nákupů. Byt a šatník se pomalu začal měnit k oboustranné spokojenosti. Sobotní večery trávili střídavě. Jednou to byla romantická večeře ve vinárně nedaleko jejich domu, jindy šílená zábava na diskotéce blízko náměstí, někdy večer ve dvou doma v obýváku. Společně se sousedy se střídali o hlídání dětí. Jednou šli oni a jejich kluka jim hlídal Pavel s Blankou, příště to bylo naopak.
Nejkrásnější chvíle Pavel zažíval při příchodu domů. Když otevřel dveře, vyběhli oba kluci z pokojíku a se slovy: „Tatínku,“ se mu vrhli okolo krku.

Jednu sobotu ráno přijeli k Blančiným rodičům.
„Tak co ta vaše popelnice?“ nadhodil její otec.
„Co máte namysli?“ zeptal se nechápavě Pavel.
„No, ptám se, v jakém je stavu? Slyšel jsem tuhle, že prý začíná zlobit a končí ti STK?“
„No, je to škodovka. S tou technickou máte pravdu. Nevím, nějak to budu muset vyřešit,“ odpověděl Pavel.
„No, mysleli jsme s mámou , že byste si mohli koupit něco novějšího,“ řekl táta.
„Tak k tomu mi něco chybí,“ odpověděl Pavel.
„Táta se byl podívat v týdnu na pražský a viděl tam Fiata,“ vstoupila do rozhovoru máma.
„To je sice hezký, ale mi na to nemáme,“ namítla Blanka.
„Stojí nějak okolo dvaceti tisíc,“ pokračoval táta.
„To je sice hezký, ale my je teď nemáme,“ zopakoval znovu Pavel s patřičnou důrazností.
„A nechtěli byste se na něj jet podívat?“ nenechal se odbýt táta.
„A proč? Stejně si ho nekoupím. Říkám vám, že na něj nemám,“ reagoval Pavel zvýšeným hlasem.
„Nikdo se tě neptá, jestli na to máte. Jenom se podívat,“ řekl ostře otec.
„Mně to je jedno. Jak chcete,“ ustoupil Pavel.
Viděl, že diskuze nemá smysl. V autobazaru stál pískově žlutý Fiat 125p. Blančin táta ho obcházel, dívajíce se do blatníků, na prahy a místa, kde se dá většinou očekávat rez.
„Tak co, jak se vám líbí?“ zeptal se Blanky a Pavla.
„No, je to hezký, ale jak už jsem jednou řekl, něco mi chybí.“
„Mysleli jsme si s mámou, že bychom vám na něj půjčili. Ta škodovka se už nevyplatí opravovat. A přeci jen, tohle je daleko lepší a větší,“ vychrlil náhle táta.
Blanka s Pavlem se na sebe podívali. Oba byli překvapeni. Tohle nečekali. Táta s mámou se na ně vítězně dívali. Hodinu na to mířila obě auta do Jirkova, k nim před dům. Pavel zaparkoval škodovku a šel pomalu k Fiatu. Blanky táta mu podával od něj klíče se slovy: „Tak na a odvezte nás nyní domů.“
Vysadili rodiče u jejich domu a vraceli se nazpátek. Byli z toho oba docela vedle. Blanka mu později doma řekla, že táta to připravoval týden. Byl to prý jeho nápad. Máma se divila, kde se to v něm vzalo. Stalo se to prý poprvé, kdy se on sám takto angažoval.
„Táta tě má asi rád,“ řekla večer Blanka Pavlovi, když spolu leželi v posteli.
„Nevím, zdá se mi to nějaké divné. Musíme jim to co nejrychleji splatit,“ odpověděl.
„To jo, protože až se tohle dozví moje sestry, tak to bude pro ně šok.“
„A proč? Stejně to musíme co nejdříve splatit,“ zeptal se nechápavě Pavel.
„Vždyť ti říkám, že tohle táta ještě nikdy neudělal. Chová se k tobě úplně jinak než k ostatním.“
„A není to náhodou tím, že jsem řidič jako on?“ řekl Pavel tázavě.
„Asi jo. Jsi taky jediný zeťák, se kterým se baví. Však už to také Růžence vrtá v hlavě,“ odpověděla.
„Je to zajímavé. Uvidíme, co se z toho vyklube. Jsem rád, že máme nové auto. Jen nevím, co uděláme se škodovkou,“ zamyslel se.
„Někdo se najde,“ řekla a přitiskla se k němu.
Cítil, že se chce milovat. Byli v ložnici sami. Kluci již spali spolu. Nebránil se. Miloval chvíle, kdy brala iniciativu do svých rukou.

*******


Dluh rodičům splatili během následujícího půl roku. Snažili se ušetřit, kde se dalo. Během té doby došlo i na Blančina slova. Došlo prý k ostré výměně názorů mezi Blankou a Růženou. Nebyl toho přítomen. Jen nechápal, proč se toto vlastně všechno děje. Závist a žárlivost cloumala touto rodinou a mnohdy vrcholila ne právě vybíravým způsobem. Jediný, kdo se ničemu nepoddával, byl bratr Vašek. Navštěvoval je, jak mohl. Začal představovat Pavla coby svého velkého švagra tiráka svým kamarádům. Vše ubíhalo tak klidně, bez jakýchkoliv problémů, až se tomu nechtělo ani věřit. Pavel prožíval své šťastné dny a měsíce. Stal se z něho otec od rodiny. O sobotách, které trávil doma se svou novou rodinou, se snažil buď vylepšovat interiér bytu, anebo zavdal nápadu, který mu předložila Blanka. Málokdy si vyjeli jen tak někam na výlet. Oba se snažili si zařídit společně domov svých snů. Mnohdy až s podivem zjišťovali, že se jejich názory a představy shodují. A nebyl to jediný druh vzájemné shody. Až nepředstavitelně se shodli i na parketu, kde se stávali skoro pokaždé středem pozornosti. Nikdy si nemuseli vysvětlovat, co má ten druhý udělat. Reagovali shodně. Tyto dny ukončovali vzájemnou láskou a oddaností při večerním vášnivém milování.

Jednou v neděli, kdy Pavel seděl s Míšou a Martinem u televize zazvonil zvonek u dveří. Blanka právě chystala oběd. Starší Martin vyběhl otevřít. Pavel slyšel jeho hlas z chodby:
„Mami, je tu nějaký pán a chce s tebou mluvit.“
Slyšel jak Blanka neznámého pozvala dál. Za chvíli se objevila v obýváku se slovy:
„Pavle, přišel Martin.“
Podíval se na ni nechápavě.
„Kdo ??“ zeptal se ještě jednou, jako by špatně rozuměl.
„Martin,“ dívala se na něj jakýmsi cizím pohledem.
„No a co?“ odpověděl chladně, snažíce se zakrýt nervozitu ve svém vnitru.
„Budu s ním v kuchyni. Zjistím, co chce,“ řekla a zmizela.
Zapálil si cigaretu, aby se alespoň trochu uklidnil. Oba kluci seděli vedle něho a pozorovali jej svýma dětskýma bezelstnýma očima. Ten člověk narušil jejich dosud poklidný život. Od doby, co se odstěhoval z tohoto bytu, se tu nikdy neobjevil. Nepřišel si pro děti. Nenapsal jim k narozeninám. Jen poštou přicházeli alimenty určené mu soudem. Pavel před půlrokem přišel s nabídkou, že si kluky osvojí. Stejně si svého biologického otce nepamatovali. Domácí radou to však neprošlo. Blanka zastávala názor, že když si je Martin udělal, tak ať platí. Bylo to již více jak dva roky. Blížilo se jejich třetí výročí. A on si nyní přijde jen tak. Pavel se pomalu naplňoval zlostí. Každá minuta byla pro něj hodinou. Nechtěl s ním přijít do styku. Nebyla to žárlivost. Byla to zlost, která jím cloumala.
Asi po půl hodině Martin odešel. Blanka přišla do obýváku a poslala kluky do pokojíku.
„Přišel se podívat na děti,“ řekla.
„Po takové době?“ snažil se mluvit klidným hlasem.
„Taky jsem se divila. Ale odboural ho už Martík ve dveřích.“
„Jo a čím?“
„Že ho nepoznal.“
„A co čekal?“
„To jsem se ho také ptala. Prý si našel nějakou holku.“
„Mám mu jít snad gratulovat?“ obořil se nechápavě Pavel.
„Já nevím. Také nechápu, proč přišel.“
„Nepřišel náhodou kvůli tobě?“
„Nevím. Opravdu nevím.“
„Kašli na to. Necháme to být. Má právo na kluky. Jsou jeho. Co mám říci? Vyhodit ho nemůžu. To je tvoje parketa. Záleží na tobě, jak se zachováš,“ dodal Pavel.
„Co tím myslíš?“
„To, že jsem ti nabídl, že se vezmeme, že si osvojím děti a že se trvale přihlásím. Budeme spolu tři roky , ty jsi stále vedená jako samoživitelka, rozvedená, a já mám trvalé bydliště na Osadě. Platíme dva byty. Jakoby sis dělala zadní vrátka. Nebo si myslíš, že mi to má připadat jinak?“ zeptal se.
„Zase začínáš?“
„Ne. Jen mi to vrtá hlavou. Mám tě rád. Tebe i kluky. Snažím se, abychom se měli dobře. Nebo vám snad něco chybí?“
„Ne, to ne. To jsem nikdy neřekla!“ ohradila se.
„To máš pravdu. To jsi neřekla. Jen mi občas připadá , že se mnou žiješ z nutnosti.“
„A jak si myslíš, že se cítím já?“ vyhrkla.
„Já nevím. Jak to mám vědět?“ výška jejich hlasu se začala nebezpečně zvedat.
„Jednali jste tehdy s Martinem o mě jako o zboží,“
„Proč to vyčítáš mně? Já jsem naopak o tebe stál. Co jsem udělal tak špatného? Že když jsem se s tebou vyspal, tak že jsem do tebe nekopl?“
„Připadala jsem si jako kurva!“ vykřikla a v jejím hlase byl slyšet náznak pláče.
„Ale co já s tím? Já se tě snažil bránit! Když to tak vezmu , tak mi tě poslal do postele. Nebo co čekal? Že se s tebou projdu okolo bloku? Pak tě nabídl jako kus nábytku. Ale já tě tak nebral. Chápeš to?“ cloumal jím vztek.
Začala brečet. Uchopil ji za ramena a poklekl před ni. Vytrhla se a rychlým krokem odkráčela do kuchyně. Sedl si zpátky na sedačku.

Ten večer bylo cítit napětí, které vyvolala odpolední nečekaná návštěva a následná hádka. Promluvili na sebe jen to, co museli. Díval se na pořad v televizi, ale vůbec nevnímal jeho obsah. Přistihl se při tom, že ani neví, na co se dívá. Miloval ji, ale v tuto chvíli cítil zlost. Martin vstoupil mezi ně a opět odešel. Poprvé si uvědomil, že se Blanka v některých situacích drží zpátky. Připadalo mu, jako by byl jen nouzovým východiskem jejího života. Poprvé se mu v hlavě zrodil červ, který pomalu začal hlodat, zda je vše tak, jak to cítí on. Snažil se zahnat tyto myšlenky. Vzpomínal na chvíle jejich společné vášně a na rozzářené úsměvy všech pod stromečkem při jejich prvních vánocích.
„Ne! Není to tak, jak to dnes vypadá!“ snažil se v duchu přesvědčit sám sebe.


Další dny ubíhali jako obvykle. Až do té doby než si domu pořídili radiostanici. Tu jim doporučil Vašek. Na jednom kanálu se seznámili společně se skupinou lidí. Většinou to byli Vaškovo kamarádi. Dokud se bavili po kanále, neviděl Pavel žádné nebezpečí. Netušil v té chvíli, že tato malá krabička, spojující lidi ve volných chvílích i v nouzi mu jednou zcela změní život. V tom čase si namontoval radiostanici i do kamionu. Od té doby mnohdy překonal noční spánek jen díky tomu, že cestou zachytil kolegu řidiče na stejné frekvenci. Byla to nádhera. Vždy jeli kus za sebou a povídali si o všedních radostech a strastech řidičů. Pokaždé byli tyto rozhovory, mnohdy o ničem, velkou vzpruhou a procitnutím. V éteru zněli přezdívky mnoha druhů. Od filmových rolí až po vlastní jména. Každý se snažil být originální a svůj. Díky Vaškovi se dostalo Pavlovi přezdívky „BANDITA.“ Vzniklo to podle jednoho amerického filmu o řidičích kamionů.

Další týden uběhl jako voda. V poslední dny Pavel trávil většinu pracovních dnů na cestách . Vracel se často domů až v pátek večer. Víkendové dny trávili poslední měsíce v naučeném stereotypu . Při společných večeřích v místní vinárně bylo znát , že většina vzájemných úsměvů je nakažena falší . Nevěděl, co mezi ně vstoupilo. Hledal důvod, který postavil jejich vztah a život daleko za původní hranici . Viděl změny. Ale neviděl řešení.


„Ahoj Blani“,řekl, když vstoupil do kuchyně.
Byl pátek večer. Cítil vůni guláše z plotny. Stála u sporáku a míchala cosi v hrnci na plotně.
„Ahoj“ odpověděla , aniž by se na něj podívala.
Přistoupil k ní a uchopil ji zezadu okolo pasu.
„Nech toho,“ hlesla.
„Co je?“ zeptal se udiveně.
„Nic. Nemám náladu.“řekla.
„Hm, “zabručel a dodal: „Tu jsi neměla ani před týdnem. Děje se snad něco?“
„A co by se mělo dít?“ tázavě se naň ho podívala.
„Já nevím, ale v poslední době jsi nějaká divná. Neměl bych o něčem vědět?“ odpověděl a spustil ruce.
„Nevím co máš na mysli.“ pronesla rázně.
„No dobrá, jak myslíš. Stalo se něco přes týden?“ zeptal se již normálním hlasem.
„Ne , nic. Byla tu jen Vlasta. Jinak tu nikdo nebyl .“
„Co kluci?“
„Coby? Nic. Normálka.“
„Hm.“ zabručel a pokračoval: „Uděláš mi prosím tě kafe? Jdu se vykoupat“
„Jo, stejně budu mít už hotový ten guláš“¨


Ležel ve vaně a přemýšlel. Z obýváku sem doléhal hlas televize. Připadalo mu, že opět něco visí ve vzduchu. Jen nevěděl co. Cítil napětí, jenž mezi nimi jiskřilo již delší dobu. Když se vykoupal, vstoupil do obýváku. Na stole stála sklenička s horkou kávou .Blanka seděla na sedačce a dívala se na program v televizi. Místnost osvětlovala jen stojací lampa v rohu. Celý byt byl tichý. Kluci již spali. Prý usnuli asi hodinu před tím , než přijel. Sedl si vedle ni.
„Nezdá se ti, že to tu vypadá jako po dvaceti letech manželství?“ zeptal se náhle.
Udiveně se na něj podívala. A tak pokračoval.
„Přijedu , odpovíš mi jen tak napůl, a zbytek večera trávíme buď u televize, nebo maximálně jdeme na večeři.“
„Kam míříš?“ zeptala se.
„Nikam. Jen si myslím, že to není to, co tu kdysi bylo. Vítala jsi mne doma nadšeněji. Dnes mi to připadá jen jako z povinnosti.“
„Nechci se s tebou hádat! “ řekla.
„Já se také nechci hádat. Jen ti říkám, že se mi něco nelíbí . “
„Já jsem pořád stejná !“ odpověděla.
„To vykládej někomu jinému. To vidím, že máš něco na srdci. Tak to vyklop.“
„Říkám, že se nechci hádat !“
„Nemusíme se hádat. Jen mi řekni, co se s tebou děje? “ řekl a čekal co odpoví.
Zavrtěla jen hlavou.
„Tak mi řekni, jak to chceš dlouho takhle vydržet?“ pokračoval.
„A co ti pořád vadí?!“ vybuchla náhle.
„To, jak se v poslední době chováš!“ odpověděl zvýšeným hlasem.
„Sedím tady doma a nikam se nedostanu. Skáču okolo dětí, a jediné koho znám, to jsou naši sousedi. Nepřijdu s nikým do styku, zatímco ty si užíváš!“ vyhrkla ze sebe.
„Cože?“ dostal po chvíli ze sebe.
Tuto reakci nečekal.
„Jak to myslíš, že si užívám?“ zeptal se.
„Co mám já z toho života?“ řekla a dodala: „ Dvě děti ,se kterými jsem doma sama. Ty přijedeš jednou v týdnu domů. A co já? Mám čekat na to až zestárnu?“
„Co blbneš?“ nestačil se divit.
„Já neblbnu. Jen mi to už leze na mozek! “
„Já jsem celý týden v prdeli, to máš pravdu. Ale co mám dělat? Myslíš , že jinak budeme mít to, co máme? Nic není zadarmo! Máš co chceš! Ale abys to měla , tak na to musí někdo vydělat!“
Projel jím vztek. Začíná mu vyčítat to, že chodí do práce!
„Já ti na to kašlu! Já chci žít!“ vykřikla napůl s pláčem.
„Nechápu tě?! O co ti jde?!“
„O to, že jsem tu uvázaná.“
„Já nemůžu za to, že máš děti. O ty se někdo musí postarat.“ snažil se ji uklidnit.
„Na to kašlu. Stejně až vyrostou tak půjdou z baráku!“ řekla.
Zarazil se. To byl pro něj šok.
„Ty lituješ toho, že máš děti?“ zeptal se.
„Ne, ale vše okolo mi utíká !“
„Jo, tak na to jsi měla myslet dřív. Když si chceš užívat, tak nemáš mít rodinu!“ řekl.
„Já ji nechtěla. Podívej se co jsi všechno stihl ty !“
„Co tím myslíš? “
„Kolik jsi měl holek! A co já? Já do toho vlítla hned s Martinem !“
„To nemůžeš ale vyčítat mě!“ ohradil se.
„Já ti to nevyčítám .“
„Tím mi chceš říct tedy co? Že díky Martinovi jsi si neužila a já to teď odnesu? “
„To jsem neřekla! “
„Ale chováš se tak. Já jsem rád, že mám rodinu. Mám tu dvě děti a tebe. Snažím se, abyste měli první poslední, a ty na mne vyrukuješ s tím, že jsi si neužila?! “
Vztek s ním začal lomcovat.
„Na co mám čekat? Až zestárnu?“ podívala se na něj , vstala a odešla do ložnice.
Chvíli seděl nehnutě a pak šel za ní. Když vstoupil do ložnice ležela v posteli přikrytá až po bradu. Sedl si na zem vedle ní.
„Můžeš mi říct, co vlastně chceš?“ zeptal se.
„Já nevím.“ odpověděla.
„Jak si to vlastně představuješ dál? Takhle to ale nemá budoucnost.“
„Nevím. Nech mne. “
„Počkej, počkej. Takhle ne! Celé to vyznělo, jak když chceš po mě svolení k užívání. Na to zapomeň. Já nejsem Martin! “
„Ten byl aspoň tolerantní .“ zašeptala.
„Cože!!?? “vyhrkl.
„Jo, slyšíš dobře. “ odpověděla klidně.
„To nemyslíš vážně?! Tak proč jsi se rozváděla? Proč jsi si mne sem stěhovala?“
„Stěhoval jsi se sám.“
Mluvila teď s klidným hlasem. Jako by konečně ze sebe dostala to, co chtěla již delší dobu. Zalykal se vztekem a bezmocností. Vstal a odešel do obýváku. Seděl asi hodinu po tmě a přemýšlel. Kouřil jednu cigaretu za druhou.
„Co mám teď dělat?“ ptal se sám sebe.
Nechtěl o ni přijít. Ale nedokázal si představit, co bude nyní následovat. Na to nejhorší nechtěl ani pomyslet. Nevěděl, že to nejhorší jej teprve čeká.


*******

Sytém podniku se pomalu začal přetvářet. Dnešní doba byla zvláštní. Vše se měnilo, a každý doufal, že bude líp. Jen nikdo nevěděl, co bude dál. Ze státního podniku se stala dnes tak moderní akciová společnost. Ale krom názvu a úbytku náhradních dílu, se nezměnilo takříkajíc nic. Auta z vnitra se začali stahovat na mezinárodní dopravu. V tomto směru se prý rýsovalo více práce a zisku. Některé stálé přepravy se rušili, díky změnám v podnicích. Došlo i na takové přepravy jako byl Korek.


„Máte počkat na Brunu,“ sdělila mu Jarka jednou ráno, když se zastavil v podniku pro stazky.
„Co jsem provedl?“ zeptal se.
„Nic. Alespoň o ničem nevím . “ odpověděla mu.
„A kdy přijde?“
„Tak do půl hodinky je tady.“
„Fajn. Tak já jdu zatím na kafe a pak přijdu,“ odpověděl a vydal se směrem ke kantýně.
O půl hodiny stál zpátky v kanceláři. Jarka tu seděla sama. Dana byla přemístěna naproti přes chodbu. Díky reorganizaci se z ní stala šéfová sklápěček. Vedlejšími dveřmi vstoupil šéf.
„Zdravím , šéfe. Prý mi něco chcete? “
„Jo, pojď ke mně. “
Stál naproti stolu, za kterým právě usedal Bruna.
„Byl to s tebou risk.“ promluvil Bruna po chvíli a pokračoval: „ Nechat tě na valníku a v Korku. Míra se tehdy za tebe přimlouval. Dal jsem ti tedy šanci. Ukázal jsi, že na to máš. Jsem s tebou spokojenej a v Korku taky. Ale jak víš, tak Korek bude za chvíli asi končit. Včera mi volal Lánský. Koupil to nějaký soukromník a ten to chce asi zavřít. Jelikož by tě byla škoda, tak jsem se rozhodl, že tě pošlu ven. Co ty na to?“
Pavel polknul.
„No, šéfe, já nevím. Ještě jsem v německu nebyl. “
„S tím počítám. Zítra Petr s Luďkem nakládají v Mostě cihly, tak jsem myslel, že bys tam mohl jet s nimi.“
„Se svým autem?“
„Jo, a čím myslíš?“
„A co Korek?“
„Tam pošleme toho nového s návěsem.“
„A nebude to v Korku vadit?“
„Ne. Říkal jsem ti, že o tom Lánský už ví.“
„A to jako už nebudu pro ně jezdit?“ zeptal se Pavel.
Nechtělo se mu opouštět takový kšeft. Zvykl si na to. Měl tam známý. Znal se tam pomalu s každým a bylo to fajn.Teď mu nabízejí něco nového. Jezdil by za hranice! Jako správný tirák!
„Ale jo, ale občas bys už mohl zaskočit i tady. Jde o to, aby tě kluci naučili jak to chodí.“ řekl Bruna.
„Mám na výběr?“ zeptal se.
„Nemáš. Prakticky nemáš. Buď to vezmeš, anebo se za čas tady budeš potloukat a vybírat co zbude.“
„Tak o čem se bavíme? Jen musím dnes složit v Korku prázdné palety a kartony, co mám pro ně jako vratku.“
„Tak fajn. Zítra ráno tady. Dostaneš vybavení a pojedeš s klukama. Hlavně ať máš pas.“
„Jo, ten mám doma. Tak jo. Tak zatím a díky.“
Bruna mu jen mávl rukou na rozloučenou. Vešel k Jarce.
„Tak co?“ zeptala se ho Jarka.
„No, právě jsem se dozvěděl, že zítra vyrážím do němec. To jsem zvědav, co mi na to řeknou doma.“
„To je dobrý ne? Nebo se vám to nelíbí? Budete mít diety navíc.“
„Ale tak to jo, jen nevím jak to doma přijmou.“
„Ta vaše může být ráda, že se staráte.“
„Vždyť jsem věděl do čeho jdu.“
„To si myslíte. Jste jak můj syn. Taky taková palice.“
„Díky za poklonu. “ řekl Pavel a usmál se.
Rozhovor přerušil příchod šéfa.
„Co tu ještě děláš? Jeď to složit a ráno ať tu jsi nachystaný“
„Jasně. Už frčím. Mějte se.“ řekl ve dveřích Pavel a zmizel.

Krátce po poledni již mířil osobákem k domovu. Stačil se rozloučit v Korku. Bylo to jako by končil. Věděl, že tam ještě přijede, ale zítřkem začne další etapa jeho života. Stane se opravdovým tirákem. Poprvé v životě vyjede za hranice státu. Měl radost i strach najednou. Cítil vzrušení a čekal jak to vše proběhne. Otevřel dveře od bytu. Všude vládlo ticho. Prošel všechny místnosti. Nikde nikdo. Postavil v kuchyni vodu na kafe. Pustil televizi. Donesl si kafe do obýváku a sedl si. S hlavou plnou novinek nedokázal vnímat televizní program. Pustil vysílačku , která byla položena na stolku vedle sedačky. Všude ticho. Dopíjel kafe, když se otevřeli dveře od bytu.Do obýváku vběhli kluci.
„Ahoj tatínku !“ řekli a vrhli se mu na klín.
Ve dveřích se objevila Blanka.
„Co děláš doma?“ zeptala se udiveně.
„Mám volno,“ odpověděl.
„Jak to? Vždyť jsi říkal, že budeš dneska nakládat?“
„No , to jsem si taky myslel, ale Bruna mi dnes řekl, že zítra nakládám v Mostě.“
„A proč? Ty už nebudeš jezdit Korek?“ zeptala se a sedla si na druhou část sedačky. Kluci se mu usadili na klíně.
„Budu. Ale zítra jedu do Německa.“
„Cože? Kam pojedeš?“
„Do Německa. Slyšíš dobře. Potřebují, abych jel ven. Pojedeme tři auta najednou. Prý abych se to naučil.“
„A co tak najednou?“ stále nechápala význam té změny.
„Korek bude končit, tak abych pak prý mohl jezdit ven,“ odpověděl a vyprávěl jí rozhovor se šéfem.
„A kdy se vrátíš? Budeš vůbec na víkend doma?“ zeptala se poté.
„Proč bych nebyl? Kluci takhle jezdí normálně a víkendy jsou doma. Vždyť je dnes pondělí.“ odpověděl.
„Tak to jsem zvědavá,“ odpověděla a vstala.
„Budu potřebovat něco s sebou.“
„A co?“ otočila se ve dveřích.
„Nějaké jídlo. Nebudu si přeci kupovat v německu jídlo.“
„Tak si tam vem něco v lednici, anebo si skoč do krámu,“ řekla a šla se převléknout do ložnice.
Zůstal sedět jako opařený. Rázem byla pryč jeho dobrá nálada.
„Kluci svlékat!“ ozvalo se z ložnice.
Kluci sklouzli na zem a běželi do pokojíku. Zapálil si cigaretu. Hlasatelka právě uváděla další část programu. Blanka vešla v domácím a sedla si.
„Tak co? Půjdeš do toho krámu?“ zeptala se.
„Ještě uvidím. Přinejhorším si koupím něco zítra v Mostě.“ odpověděl.
„Co je?“
„Coby. Pondělí.“ neměl náladu jí v této chvíli cokoliv říkat.
„Tak já ti jdu něco sbalit.“ řekla otráveně a odešla do kuchyně.


Čekali již tři hodiny ve frontě na hranice. Když přijeli do řady, konec sahal až za Teplice. Všichni tři stáli přímo za sebou. Věděli, že mají před sebou tak dvoudenní čekací dobu, než se dostanou do celniště. Seděli u Luďka v autě a mluvili o všem, co jim přišlo na jazyk. Pili jedno kafe za druhým. Na jídlo měl málokdo pomyšlení. Většina kluků stojících s nimi v řadě si krátila dobu sledováním televize, menší opravou vozu, nebo jen tak kecali o všem co se naskytlo. Čas utíkal pomalu, a fronta se pohybovala po malých kouscích kupředu. V noci se dostali až do kopce nad Dubí. Ve dvě ráno se Pavel přistihl, že začíná mít krizi. Chtělo se mu spát. Domluvili se mezi sebou, že se budou navzájem budit. Střídali se po dvou hodinách. Ranní rosa je zastihla nevyspalé, a šedivé ráno nedodávalo právě tu pravou náladu do dalšího dne. Měli však štěstí. Odpoledne se dostali do celniště. Pavel stál poprvé na hranicích státu. Petr s Luďkem ho táhli za sebou jak vlek. K celním pultům přistupoval v jejich těsném závěsu. Položil před německého celníka všechny svoje papíry od nákladu, tak jak to viděl u Petra. Němec se na něj podíval a něco pronesl.
„Jo, kdybych ti tak rozuměl !“ řekl Pavel.
Okolo se ozval tlumený smích.
„Dej si bacha, oni umějí česky,“ pronesl kluk stojící za ním.
„Jo, ale jen když chtějí,“ dodal jiný.
„Tak to je dobrý. Já jsem tu dnes poprvé.Tak doufám, že nic nebude chtít,“ řekl Pavel.
„To máš fuk, projedeš dvakrát a už budeš vědět co a jak. Poprvé je to vždy nejhorší,“ uklidňoval ho ten stojící za ním.
„To jo. Já když tu byl poprvé, tak na mě hned řvali. A taky jsem nevěděl proč ,“ ozvalo se z fronty za ním.
„Jo jsou to skopčáci. Mají navrch,“ pronesl někdo v davu.
Němec orazítkoval papíry a část jich vrátil zpátky Pavlovi. Ten je sebral a odstoupil, aby udělal místo dalšímu. Bylo tu docela těsno. Na ten zástup čekajících nevyspalých řidičů tu bylo až moc těsno. Stáli tu všichni pokorně a odevzdaně, čekajíce na ortel němců. Pavel šel ven za Petrem.
„Tak co ?Hotovo?“ zeptal se ho Petr, jen co vyšel ven.
„A kde je Luďek?“
„Jo hotovo. Ten je vevnitř. Ale už byl na řadě.“ odpověděl Pavel a zapálil si cigaretu.
Pozorovali děj na poslední výstupní kontrole. Němec právě prohlížel Liazku, která chtěla vyjet z celnice. Pavel čekal, kdy němec vleze pod auto. Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Němec strkal hlavu mezi kola. Kladívkem, které měl v ruce klepal na všechno možné.
„To snad dělají technickou, nebo co?“ zeptal se a otočil se k Petrovi.
„Na to vem jed. Uvidíš až pojedeme my. Hlavně se nehádej. Jsou to hajzlové. Do včerejška jezdili na Ifách a dneska si hrajou na mistry.“ odpověděl Petr a zahodil zbytek cigarety.
Luďek právě vycházel z budovy.


Projeli v pohodě. Později se dozvěděl, že stihli moment, kdy měli němci svačinu. Nikdo je nezdržoval. Na výjezdu odevzdali laufzetl a pokračovali ve své společné krasojízdě. Pavel jel uprostřed, aby se snad někde neztratil. Poprvé viděl jinou krajinu a města než ta v Čechách. Jeli takřka na metr za sebou. První kilometry byli docela zkouškou na brzdy. Liazka stačila jen stěží dofukovat vzduch. Nejdelší kopec jel celou dobu se zaplou motorovkou. Ale i tak musel často přišlápnout brzdový pedál. Cihly naložené na korbě auta a vleku byly těžké a tlačily náklaďák z kopce stále víc a víc. Oddychl si , když projížděli vesnicí před Drážďanami. Věděl od kluků, že nyní bude cesta již rovnější. Projeli Drážďanami . Nepamatoval si kudy. Měl co dělat, aby stíhal sledovat semafory a Petrovo vlek před sebou.
„To chci vidět, až tudy pojedu sám,“ komentoval to Pavel do vysílačky.
„Neboj,to se naučíš. Musíš hlavně vědět, jakým směrem vlastně jedeš a pak se držíš čísla silnice,“ odpověděl mu Petr.
„Musíš sledovat hlavní směr a číslo silnice. Pak to je v pohodě,“ dodal Luďek.
„No hoši, já mám z toho vcelku vánoce.“ řekl Pavel.
„To poznáš , až pojedeš sám. A teď si dávej bacha. Najedeme na dálnici. Na třináctku , směr Berlín.“ ozvalo se ve vysílačce.
„Před námi dálnice, zvaná též Hitlerovská pomsta alias „hopsábán“, tak ať ti neupadnou kola!“ řekl se smíchem Petr.
A opravdu. Najeli na dálnici postavenou z betonových panelů, které z auta udělali houpačku. Pavel jen slyšel kovové nárazy pérování auta a vleku.
„Jeď osmdesát.To je tak optimální, abys tolik neskákal.“ radil mu Petr.
Pavel zasekl ručičku tachografu na osmdesátce a opravdu. Auto jakoby se v ten moment zklidnilo. Přestalo se chovat jako koza a jelo skoro plynule.
Večer byli na místě. Skládali nedaleko Cottbusu. Postavili se před firmu. Byl tu docela velký plac. Všichni tři se sem pohodlně vešli.
„Jdem spát. Ráno brzo vstáváme. Než rozděláme auta, tak budou němci v práci. Ať jsme brzy zpátky na čáře.“ zavelel Petr.
Pomalu dopili kafe a každý zalehl ve svém autě. Pavel se chvíli převaloval. První zážitky z jízdy za hranicemi byly pro něj dosti silným kalibrem.
Druhý den odpoledne opravdu již stáli zpátky na hranicích a po dalších pěti hodinách již sjížděli z Cínovce do Teplic. Projížděli okolo fronty kamionů směřujících do Německa. Byla nekonečná. Až skoro do Teplic. Dojeli až do Prunéřova na plac. Zaparkovali do řady a dopisovali stazky. Byl večer.
„Tak zítra ráno znovu.“ řekl Petr.
„Já asi ne.“ odpověděl Pavel.
„Proč?“ zeptal se Luďek.
„Bruna mi říkal, že pojedu jen jednou. Zatím. Abych se to prý naučil.“
„O tom pochybují.“ namítl Petr a Luďek dodal: „Taky si myslím. Teď začneš jezdit ven normálně. Budeš mít i víc peněz.“
„A diety.Uvidíš ráno. Kolik jsi dostal na cestu?“ zeptal se Petr.
„Sto marek.“ odpověděl Pavel.
„Tak počítej, že ještě takových šedesát dostaneš. Tak o co ti jde. Za dva dny? Plus českou výplatu?“ spočítal mu Petr.
„Hm, to je krása. Uvidíme. Hele kluci, díky. Já mastím domů.“ loučil se Pavel před vrátnicí.
„Jasně. Měj se a ráno čau.“,odpověděli kluci společně a každý vyrazil ke svému domovu.


Pavel přijel před panelák asi tak okolo deváté večer. Viděl, že se u nich v obýváku ještě svítí. Těšil se až uvidí Blanku. Zítra pojede vyúčtovat a možná naložit. Pak ho čekal víkend.
„Doufám, že se bude už chovat normálně,“ řekl si.
Vzpomněl si na minulý týden. Otevřel dveře od bytu. Z obýváku dopadalo na chodbu namodralé světlo televize. Všude bylo ticho. Lehce našlapoval na špičky. Nechtěl probudit kluky. Vešel do místnosti. Blanka ležela na sedačce a spala. Přistoupil k ní, klekl si a chvíli ji pozoroval v tom namodralém světle. Lehce oddychovala. Zdálo se mu , že je ještě krásnější než před jeho odjezdem. Všechno mu připadalo zcela jiné. Bylo to, jako by znovu dospěl. Lehce ji pohladil po vlasech. Tělem jí projel záchvěv. Ale spala dál. Naklonil se k její tváři a lehce ji políbil. Škubla sebou jako by se lekla a otevřela oči. Chvíli se na něj dívala nechápavě. Bylo vidět, že spala tvrdě.
„Ty už jsi doma?“ zeptala se po chvíli.
„Jo. Ahoj kočko.“ řekla znovu ji políbil.
Protáhla se a sedla si.
„Kolik je hodin?“
„Devět večer.“ zašeptal Pavel.
„Udělám ti kafe. Máš hlad?“ zeptala se.
„Mám. Díky. Půjdu se zatím vykoupat. “ řekl Pavel a vstal ze země.
Připadalo mu, že je jak vyměněná. Sršela ochotou. Před odjezdem mu pomalu ani nedala svačinu a nyní se starala, aby neměl hlad.
„Asi si uvědomila, že dělá chybu,“ pomyslel si Pavel, a šel se vykoupat.


Ráno mu Jarka vyplatila něco přes šedesát marek jako doplatek diet.
„Pojedete ještě jednou naložit do Mostu a pak s klukama tady kousek za Pomezí.“ sdělila mu.
„To jedeme zase….“ řekl Petr.
„Ano, jako minulý týden. Jenom Luďek pojede Cottbus a vy a Pavel pojedete Selb.“
„Tak jo.“ rezignoval Petr.
„Oč jde?“ zeptal se ho Pavel venku.
„Jedeme jen kousek za čáru. Bude menší dieta.“
„Aha. A budeme zase týden pryč?“
„Ne, v úterý jsme zpátky.“ odpověděl Petr a dodal: „Ale pak to právě nevychází. protože už nestíháme Cottbus.“
„Tak na to jsem zvědav. A kdy vyjedeme? V neděli?“
„Stačí v pondělí. Neblázni. Máme špeďáka. Je zbytečný, abychom jezdili tak brzy.“
„Hm. Stejně nevím oč běží. Ty jsi vedoucí zájezdu.“ řekl Pavel a mířil ke svému autu.
Odpoledne byli už zpátky v garážích. Vzali si vybavení a namířili si to opět domů.



Přijel domů a položil na stůl své první diety.
„Tak to je výdělek za týden. Co tomu říkáš?“ zeptal se Blanky.
„Tolik? To je všechno naše?“ Na stole leželi dvacetimarkové bankovky a pár kovovek.
„Jo. To jsou diety.“ odpověděl.
„Co s tím budeme dělat?“ vyhrkla Blanka.
„To rozhodni ty.“
„Tak je zatím schováme. Táta je vždycky schovával.“ řekla Blanka.
„Mě to je jedno. V pondělí jedu znovu.“
„Kam?“
„Do Německa. Ale jinam. Petr mi říkal, že za to bude míň. Jedeme jen kousek za čáru. V úterý bych měl být zpátky.“
„A to vyjedeš kdy? V neděli? “ ptala se Blanka.
„Ne, až v pondělí.“ odpověděl.
„To už budeš jezdit jenom ven?“
„Nevím. Asi ne. Ještě tuhle fůru a pak zpátky do Korku. Proč?“
„Není to škoda? Tady máš asi víc , nebo snad ne?“
„To asi mám, ale v Korku mám svůj klid a hlavně to tam znám.“ pokusil se namítnout.
„A není to škoda? Myslím nejezdit ven, když si tam můžeš vydělat víc?“ zeptala se.
„To nezáleží na mě. O tom rozhoduje Jarka. Uvidíme, co bude. Půjdeme dnes na večeři?“
„Jestli chceš? Skočím se zeptat Jany odnaproti, zda nám pohlídají kluky.“ odpověděla a vyšla na chodbu zeptat se sousedů.
Za chvíli byla zpátky.
„Tak co?“ zeptal se.
„Můžem. Oni prý dnes nikam nejdou.“ odpověděla.
„Tak fajn. Alespoň oslavíme mojí první fůru ven.“ potěšeně řekl Pavel.


Domů se vrátili až po půlnoci. Z vinárny si to namířili ještě na místní diskotéku. Taneční parket opět patřil jen jim. Po dlouhé době se Pavel cítil znovu šťastný. Blanka se celý večer chovala jako kdysi. Celá zářila. Byl hrdý nato, když viděl, že se všichni chlapi za ní otáčí. Měla na sobě krátké přiléhavé šaty, které zdůrazňovali její krásné tělo. Vlnité dlouhé světlé vlasy zářili ve světle reflektorů. Miloval ji. Široký úsměv na její tváři mu dodával uspokojení, že vše je jak má být. Doufal, že temné dny vládnoucí v jejich vztahu v poslední době jsou ztraceny. Netušil, že za pár dní se dozví pravou podstatu všeho. Dnešní den byl pro něho svátkem.


*******


Měsíc již jezdil zpátky v Korku. Vracel se dnes o něco dříve. Byl za ten týden docela unavený. Měl dva rozvozy za sebou, což přinášelo ne právě prospané noci. Blížil se na parkoviště před domem. Zaparkoval a vystoupil z vozu. Pár metrů, které ho dělily od vchodu skoro uběhl. Vystoupil po schodech do prvního patra a vytáhl klíče z kapsy. Snažil se zasunout klíč do zámku. Nedařilo se. Vypadalo to, jako by byly druhé klíže strčené v zámku zevnitř. Rozhodl se zazvonit. Za dveřmi bylo ticho. Zkoušel zvonit ještě dvakrát. Z bytu se nikdo neozýval. Bylo mu divné, že neslyší ani kluky. Přiložil ucho na dveře. Zaslechl nějaké kroky na chodbě. Znovu dlouze zazvonil. Žádná reakce.
„Co se ksakru děje?“ zeptal se.
Vyšel před dům. Zůstal stát pod okny. Náhle viděl, jak se za záclonou objevil stín postavy. Poznal Blanku. Vyběhl zpátky do patra.V hlavě mu silně začalo bušit. Opět dlouze zazvonil a znovu se nedočkal reakce z bytu. Sedl si na schody a zapálil si cigaretu. Došlo mu, co se děje. V bytě ticho, Blanka schovaná za záclonou, to říkalo vše. Dokouřil a vyšel před dům. Sedl si zpátky do auta a díval se na okno bytu. Nastartoval a objel blok. Nechtělo se mu hrát divadlo pro celý panelák. Hlavou mu probíhalo divné hučení.
„Co teď?“ ptal se sám sebe.
Nevěděl. Nedokázal si odpovědět. Zaparkoval zpátky před domem tak, aby měl výhled na okno v obýváku. Opřel se v sedačce a vytáhl z krabičky další cigaretu. Klepaly se mu ruce. Začal pozorovat, že svět okolo mu začíná mizet v mlze. Protřel si oči. V okně žádná změna.

Seděl v autě asi dvě hodiny. Cigarety mu mizely z krabičky jedna za druhou. Pozoroval stále okno v prvním patře. Za tu dobu si promítl všechny krásné chvíle prožité s Blankou. Hledal náznak něčeho. Zvláště v posledních společných dnech. Bylo mu záhadou, že nic nepoznal. Právě naopak mu připadalo, že poslední chvíle byly jedny z nejkrásnějších. Nechtěl si připustit, že to byla jen hra.
Okno v patře se otevřelo. Strnul. Náhle věděl, že vše je pravda. Pomalu vystoupil z auta a zamířil ke vchodu. Už nemusel zvonit. Vešel do bytu a na zemi na chodbě spatřil cizí boty. Měl před očima mžitky , ale snažil se zachovat si chladnou hlavu. Další minuty měly rozhodnout o tom, co bude dál.


V obýváku seděl cizí kluk. Na první pohled bylo vidět, že je tak o pět let mladší než on. Blanka stála u okna a pozorovala ho.
„Ahoj. Kde jsou kluci?“ zeptal se klidným hlasem.
Sám se divil kde se ten klid v něm bere.
„Byli tu naši a odvezli si je k sobě“ odpověděla.
„Dobrá. Dá si někdo kávu?“ řekl.
Potřeboval si dát kafe. Ty dvě hodiny čekání před barákem byly nekonečné.
„Ty chceš uvařit kafe?“ udiveně se zeptala Blanka.
„Jo, a co je na tom?“ odpověděl a dodal: „Teď jsem přišel domů a mám se ihned hádat, aniž bych si dal kávu?“
Dívala se na něj s nepochopením. Nejspíš čekala, že začne hned křičet, nebo že bude nepříčetný, ale touto reakcí ji vyvedl z míry. Sám nevěděl, kde se to v něm bere. Odešel do kuchyně. Za chvilku byla za ním.
„Ty mi nic neřekneš?“ zeptala se.
„Nejdřív si dám kafe. Řekl jsem to snad jasně. Nebo ne?“ odpověděl se zvýšeným hlasem.
Pozorovala ho jak chystá tři skleničky na podnos. Přemýšlel co dál.
„Jak se mám chovat?“ ptal se sám sebe.
V hlavě prázdnota. Nic ho nenapadalo. Vztek a lítost nad tím vším mu nedovolily pořádně přemýšlet. Nechtěl udělat nějakou hloupost. Ale věděl, že to nechce jen tak přejít.

Postavil podnos do obýváku na stůl. Sedl si a vytáhl z krabičky cigaretu. Za poslední dvě hodiny jich vykouřil požehnaně. Už mu ani nechutnaly, ale potřeboval zaměstnat ruce. Klepaly se mu jak nějakému šedesátníkovi.
Chvíli bylo ticho. Seděli každý na jedné části sedací soupravy. Pozorovali Pavla, který se díval na koberec. Když konečně zvedl hlavu tak řekl:
„Poslouchej kamaráde, nevím co jsi zač, ale jedno vem na vědomí. Teď si vypij to kafe, a pak rychle vypadni. A pamatuj si, že jestli tě najdu někde v okolí tohoto baráku, tak tě zabiju. Raději se tomuto místu vyhýbej na kilometry. Je ti to jasný?“
„To snad ale nezáleží na..“ zkusil namítnout dotyčný.
„Já jsem se tě na nic neptal.“ nenechal ho domluvit Pavel a pokračoval se zvyšujícím se hlasem: „Prostě to vem jako fakt. Jestli chceš něco namítat, tak taky můžeš dnes dopadnout blbě. Buď rád, že tu zatím můžeš sedět v klidu, a že jsi ještě neproletěl oknem ven! Máte jediné štěstí oba dva. Uvědomuji si na rozdíl od vás to, že tu jsou dvě děti. Tak buďte rádi. Zatím jsem v klidu.“
„Já jsem..“ zkoušela promluvit Blanka.
„Ty zavři laskavě hubu. S tebou se budu bavit později,“ přerušil ji , a stěží ovládal svou zuřivost.
V tom zazvonil zvonek. Pavel vstal a šel otevřít. Za dveřmi stála postarší žena.
„Přejete si?“ zeptal se jí.
„Já tu mám syna. Měla jsem za ním sem přijít.“ odpověděla.
„Prosím? Kdo jste?“ udiveně ze sebe vysoukal Pavel.
„To je moje máma.“
Mladík stál za Pavlem na chodbě a díval se ke dveřím.
„Seber se a vypadni!“ zařval Pavel.
To už bylo dosti na jeho prozatímní klidné myšlení.
„To si ze mne děláte srandu ne?“ pokračoval, když mladík proběhl okolo něj s botami v rukách.
„Co ho vyhazujete? A proč na něj křičíte?“ obořila se na Pavla žena na chodbě.
„Vážená, já tu bydlím, mám tu dvě děti a s vámi se tu nebudu o ničem dohadovat. Buďte ráda, že máte synáčka celého a zmizte , než mi povolí nervy.“
„Snad byste mi ho nemlátil? Stejně ty děti nejsou vaše! Tak nevím co tady křičíte. To , že máte doma kurvu..“
„Tak to už snad stačilo ne!?“ nyní se už Pavel neudržel.
Muselo ho být slyšet až v sedmém patře.
„Vypadněte, než vás vyhodím sám. A to nedopadne dobře!“ zakřičel a vší silou strčil do dveří, které se s velkým bouchnutím zavřely.
Otočil se na chodbě. Viděl Blanku, jak se opírá o zeď a z očí jí tečou slzy. Nesnášel když brečela. Vůbec neměl nikdy rád, když viděl jak žena pláče.
Přistoupil k Blance a chytl ji surově za ruku. Odtáhl ji do obýváku a strčil do ní tak, že zapadla do křesla. Necítil, že by se nějak bránila. Spíše čekala , co bude následovat.

Sedl si naproti ní. Díval se jí do tváře a viděl vyděšený výraz v jejich očích. Do dnešního dne ji miloval. Nyní ji nenáviděl.
„Nechceš mi to vysvětlit?“ začal s klidným hlasem.
„Co ti mám ještě vysvětlovat?“ odpověděla.
„Já nevím. To musíš vědět snad ty , nebo snad ne?!“ hlas se mu opět začal zvyšovat.
„Co chceš slyšet?“
„Jak dlouho to s ním táhneš?“
„Asi tak měsíc.“ zašeptala.
„Cože!!“ vybuchl a vyskočil.
Zděšeně se na něj podívala.
„To měsíc chrápeš se mnou a s ním najednou?! To nemyslíš vážně!“ hlas mu pomalu začal přeskakovat.
Mlčela. Slzy se jí řinuly z očí. Pozorovala koberec. Přistoupil k ní a prudce ji uchopil za bradu tak, aby jí viděl do očí.
„Můžeš mi říct proč? Co jsem ti takového provedl?“ řekl tišším hlasem.
Neodpověděla. Dívala se na něj s odhodláním snést snad všechno.
„Tak mluv!“ zvýšil opět hlas.
Pustil její bradu a začal přecházet po místnosti sem a tam. Zkoušel se uklidnit, ale dnes mu to nepomáhalo.
„Co vlastně chceš?“ zeptal se jí znovu.
„Dej mi raději přes hubu, ale nechtěj , abych ti odpovídala.“ řekla náhle.
„To by bylo moc jednoduchý!“ odpověděl a pokračoval: „Co tím vyřeším? Nic. Jen budeš mít důvod pro náš rozchod.“
„Třeba to chci!?“ odpověděla vzbouřeně.
Nevěděl ani jak se to stalo.Náhle stál u ní a slyšel, jak padla facka. Její tvář zčervenala. Klepal se. Uvědomil si, že udělal to, co nechtěl.
„Tak teď jsi spokojenej?“ křičela na něho.
„Ne! Chtěla jsi to! Tak co teď? Co dál?!“
„Vypadni! Vypadni z tohoto bytu!“ zakřičela a utíkala do ložnice. Běžel za ní. Přivřela mu dveře před obličejem a padla na postel. Rozrazil dveře. Ležela na břiše a vzlykala do polštáře.
„Tak takhle se mě holčičko nezbavíš!“ jeho hlas byl plný vzteku.
Prudce ji otočil na záda.
„Co si myslíš! Že já se tady budu honit, a najednou když máš skoro všechno, tak si řekneš, že jsi si hovno užila a nasadíš mi parohy s tím, že mě vyhodíš? Tak na to zapomeň!“ byl zlostí celý rudý.
Oči plné hněvu se dívaly na ženu, kterou ještě včera miloval. Nechtěl ji ublížit.
„ Proč to má takto skončit?“ ptal se sám sebe.
„Pavle, nech mě! Prosím tě! Nech mě být.“ řekla s pláčem.
Vstal a poodstoupil ke zdi. Svezl se podél zdi až si sedl na zem. Hlavu schoval do dlaní. Náhle mu vyhrkly do očí slzy. Uvědomil si, že ji stále miluje. Nesnesl ale pocit, že ho podvedla. Nedokázal zastavit příval v očích. Cítil se sláb na to, aby ji ublížil, nebo aby vstal a s hrdostí odešel.
„Proč jsi mi to udělala?“ zavzlykal jak malé dítě.
V ten moment jeho mužská hrdost byla pryč. Miloval ji a nechtěl ji ztratit. Nechtěl přijít o děti, pro které dnes byl již otcem. Do dnešního dne měl rodinu i kterou se snažil starat jak nejlépe uměl. Vše mělo skončit jedním nesmyslným rozhodnutím? Proč má nyní zničit vše, co do dnešního dne tak těžce stavěl?
„Proč jsi mi to udělala?“ zopakoval.
Zvedla se z postele a přistoupila k němu. Klekla si vedle něho a pohladila ho po vlasech. Zvedl hlavu a podíval se na ní.
„Proč? Vždyť víš, že tě miluju! Víš, že bych pro tebe udělal cokoliv. Jen nechtěj, abych odešel!“
Dívala se na něj nevěřícně. Seděl tu na zemi a div že neprosil o odpuštění , že mu zahla. Myšlenky se mu míhaly hlavou, a sám nevěřil tomu , co říká. Zlost přemohla láska . Sedla si na zem a uchopila jeho hlavu a dala si ji do klína.
„Jsem pitomá. Promiň.“ zašeptala.
„Jsi děvka. Ale i přes to tě mám pořád rád.“ řekl s očima plnýma slz.
„Jsem kráva. Už to neudělám, tak promiň.“ odpověděla.

Ležel na zemi s hlavou v jejím klíně. Vyhrál. Nechtělo se mu to ani věřit. Nemyslel na to, co se stalo před chvílí. Byl unavený a chtělo se mu spát. Oči mu pomalu vysychaly. Pozorovala jak se chová. Cítila, že se celý chvěje. Viděla jak se mu zavírají oči.
„Vstaň a jdi si lehnou do postele.“ řekla.
Zavrtěl hlavou. Bylo mu takto dobře.

*******



Po probdělé noci si jeli ráno pro kluky k Blančiným rodičům. Noc trávili milováním jak za starých časů. Zdálo se, že mají za sebou jakousi krizi. Ale když usedali do auta, tvářili se oba šťastně. Jako by včerejší den ani nebyl. Cestou se zastavili v obchodě s dámským prádlem. Byl to jeden z právě nově vzniklých butiků. Chtěl ji něco koupit. Cítil se provinile. Chodila mezi regály a probírala se jednotlivými kusy prádla. Obchod byl skoro prázdný. Mnoho lidí sem právě nechodilo. Pozoroval její ladné křivky a byl rád, že je tu dnes s ním.


Blížili se velikonoce. Právě vstoupil do kanceláře k Jarce. Včera měl rozhovor s Blančiným tátou. Nastoupil totiž u jednoho soukromníka a chystal se dnes do Jugoslávie s kamionem. Lákal ho sebou.

„Dej výpověď.Stejně to tam nemá budoucnost.“ řekl.
„Proč myslíte? Já se tam nemám špatně.“ odpověděl Pavel.
„Jen tak se tam nedostaneš ven. A když, tak jen kousek za hranice, protože dál jezdí jen mazánkové.“
„Myslím si , že já mám ještě čas. Už teď jsem měl postup dost rychlý.“ namítl Pavel.
„No ale můžeš si vydělat víc.“
„Když já soukromníkům nevěřím. Raději budu u státního podniku.“
„Stejně vás už rozkouskovali. Za chvíli budete taky soukromníci. A s těma vašima šunkama to daleko nedojedete.“
„Mě ale nevadí, že mám Liazku. Já si nestěžuji.“ ohradil se Pavel.
Dohadovali se v tomto duchu asi hodinu. Když pak jeli domů, tak se rozhodli s Blankou, že odejít by byla blbost.


Teď se chystal vzít si stazky na celý týden. Když v tom zazvonil telefon. Jarka ho zvedla.
„Četrans Prunéřov.“ řekla do telefonu a po chvilce dodala: „Jo ,je tady já vám ho dám. Máte telefon Pavle.“ a podávala mu sluchátko přes pult. Udiveně vzal telefon do ruky. Kdo mu může volat?
„Prosím?“ řekl do sluchátka.
„Ahoj,kde jsi?“ poznal v telefonu hlas Blančinýho táty.
„V garážích. Chystám se jet naložit. Proč?“
„Tak si vem týden dovolenou. Pojedeš se mnou do Jugoslávie. Řekl jsem to šéfovi a ten s tím souhlasí.“
„No moment , ale já si nemůžu vzít dovolenou jen tak!“
„Tak jim řekni, že musíš nutně domů. Nemusí každý vědět, že jedeš pryč. Za týden jsme zpátky.“
„Já nevím, jestli mne pustí. Vždyť někdo musí jet místo mě!“ odpověděl Pavel a podíval se na Jarku.
Ta ho pozorovala a čekala co jí řekne.
„No tak se zeptej ne!?“
„Jarko, prosím vás, potřeboval bych dovolenou.“
„A kdy?“
„Hned a tak na týden. Máte někoho místo mne?“ zeptal se s prosíkem Pavel.
„Jo, jedině toho nového. Ten s vámi už jezdil. Ten ví o co jde. Tak jestli nutně potřebujete tak vám tu dovolenou podepíši.“ odpověděla Jarka.
„Tak jo. Sbalím si něco z auta a jedu domů,“ řekl Pavel do telefonu.
„Dobrá. Jedu k vám, aby ti Blanka něco zatím sbalila, protože musíme hned vyrazit.Tak masti. Ať tu jsi brzo.“ zaznělo v telefonu a uslyšel jak to na druhém konci klaplo.
Stál chvíli jak opařený.
„Co se děje ?“ ptala se Jarka.
„Vcelku nic. Jen musím rychle domů.“ odpověděl zamyšleně.
„Měl jste se na ní už dávno vykašlat. Děláte doma jenom blbce a ona toho využívá.“
„Možná, že máte pravdu, ale jsou tam děti a když jsem do toho jednou šel, tak nemohu jen tak odejít.“ odpověděl jí Pavel.
Nebyl to jejich první rozhovor o soukromí.Již mnohokráte tu spolu seděli odpoledne a probírali rodinné problémy. Chovala se jako jeho máma. Bral to ale vždy s nadhledem. Věděl, že má mnohdy pravdu. Stál si však vždy za svým. Byl přesvědčen , že dělá dobře.


Zaparkoval před domem. Na parkovišti stálo nákladní Volvo s mrazákem. Vyběhl schody do patra. Blanka již stála ve dveřích. Její táta seděl v obýváku a kouřil. Na zemi na chodbě byla hromada prádla, kterou si měl vzít sebou.
„Nevím, co ti mám dát k jídlu.“ řekla Blanka.
„Nic mu nedávej. Žrádla máme dost. Máma toho sbalila pro oba.“ ozval se její otec.
„Je to nějaký celý hrr.“ zkusil namítnout Pavel a dodal: „Doufám, že z toho nebude malér a že se stihneme vrátit. Nahlásil jsem si jen týden dovolený.“
„V pohodě. Také tam nemíním trávit velikonoce. Tak se sbal a jedeme.“
Blanka mu pomohla složit prádlo do tašky a o půl hodiny později již opouštěli hranice okresu. Teprve teď si pořádně uvědomoval, co vlastně udělal. Vždyť utekl z práce! Místo toho, aby v klidu odjel nějakou fůru po Čechách, nyní mířil do neznáma , na Balkán, o kterém vždy jen slýchával to nejhorší.
„Do čeho já se nechal zase uvrtat.“ říkal si v duchu.


Za Prahou si sedl za volant Pavel. Poprvé řídil něco jiného, než byla Liazka. Šlo to krásně. Celá souprava byla daleko měkčí než ta jeho. Návěs se lehce houpal za tahačem a menší stoupání byla pro motor hračka. Nemusel tolik řadit jak v Liazce. První kilometry mu dělalo problémy řazení. Přepínání velké a malé trojkové řady bylo pro něho novinkou. Ale pochvíli zjistil, že jde jen o zvyk. Návěsová brzda pod volantem stačila zbrzdit soupravu i zdaleka větších klesání, než tušil.
Byl večer, když dorazili na maďarské hranice. Nad ránem se dostali do celniště. Maďaři mu připomínali dobu Švejka. Alespoň tak vypadali ve svých uniformách. Ale jejich řeč byla něčím příšerným. Nepočítaje malého výstřelku Blančinýho táty vzhledem k celníkům, projeli by bez ztráty. Jeho až někdy moc aktivní pusa je stála deset marek úplatku.

Rumunská hranice je přivítala s několika kilometrovou frontou kamionu. Pavel se šel projít kolem řady čekajících aut v domnění, že najde nějakého čecha. A povedlo se. O dvě auta dál stál první. Po krátké chvíli věděl, že mají společnou cestu. Obě auta mířila k Severinu do přístavu, aby se přeplavili na druhou stranu řeky oddělující Jugoslávii od Bulharska a Rumunska. Šlo vlastně o to, přeplavat část Rumunska a dostat se na Bulharskou stranu. Míjel další kamiony v řadě a uviděl tak dest aut před jejich české značka.
„Další češi !“ zaradoval se a namířil si to přímo k nim.
Po chvíli zjistil, že kluci jedou po vlastní ose až na Calafat. Část cesty mají společnou. Domluvili se, že na sebe za celništěm počkají. Věděl, že přejezd přes Rumunsko nepatří k těm bezpečným transitům. Čím víc by jich jelo najednou, tím líp.


Střídali se se starým v popojíždění a spaní. Uběhlo celých čtyřiadvacet hodin, než se dostali na druhou stranu. Marně však hledali příbramáka, který byl jen o dvě auta před nimi a sliboval, že na ně počká. Než zaplatili další úplatek, zbyl po něm jen prach na silnici.
Vyjeli z celniště sami. O pár metrů dál stála dvě česká auta. Kluci, kteří tu na ně museli čekat minimálně dvě hodiny tu stáli a vyhlíželi jejich auto. Zastavili u nich.
„Kde máte toho dalšího?“ zeptal se jeden z nich.
„Nevím. Musel před chvílí okolo vás projet.“ pronesl Vašek a dodal: „Nevím proč nepočkal. Celou dobu sliboval a najednou tohle.“
„Jestli myslíš tu Liazku co před chvílí projela okolo, tak to musel bejt nějakej idiot. Ani nepozdravil.“ dodal ten druhý.
„Tak ať se stará sám, frajer. Tak pojedem hoši ne?“ řekl Pavel.
„Jasně. Tak kdyby něco, tak na sebe čekáme.“

Tři kamiony jedoucí v těsném závěsu se vydali na cestu přes tolik proklínanou rumunskou zemi. Pavel vlastně od Prahy Blančinnýmu otci tykal. Už nebyli ve vztahu tchán a zeť. Teď už byli řidiči. Bylo to tak lepší. Nedokázal si představit, že by v některých chvílích Václavovi vykal. Při čekání na hranicích totiž probírali skoro všechno. Chovali se k sobě jako kolegové. Jinak to ani nešlo. Museli se spolehnout jeden na druhého. A vzájemná důvěra a jakási souhra jim zabezpečovala daleko příjemněji prožitou cestu, než formální vystupování.



Bylo velikonoční pondělí. Pavel s Vaškem jej trávili v kamionu na maďarsko-slovenských hranicích. Původní délka jejich společného cestování se prodloužila o týden. Čekali ve Skopji na zpáteční náklad, který stejně nepřišel. Vraceli se po prázdnu zpět, ale při vší smůle nestihli přejet na přechodu Komárno před svátkem. Pavel celý den přemýšlel, jaké to bude, až se vrátí do práce. Bude mít co vysvětlovat. Vašek se snažil zlost na svého šéfa raději zaspat.
Vyrazili v deset hodin večer. Během noci urazili velký kus cesty. Ráno, když se začalo rozednívat, sjížděli z kopce před Chomutovem. Pavel se díval z pozice spolujezdce na město ležící před ním, schoulené do ranního oparu. Mnohokrát se již takto vítal s městem. Připadalo mu, že byl pryč nejméně rok.


Bylo pondělí. Pavel se chystal otevřít dveře dispečinku. S obavami vstupoval do budovy. Čekal co se bude dít. Měl týden zpoždění. Domů si přivezl dvě stě marek. To byl jeho výdělek. Bude muset říci pravdu.
„Uvidíme,“ řekl si a vstoupil.
„A náš ztracenec!“ vítala jej Jarka. „Kdepak jsme se toulali?“
„Chcete pravdu?“ zeptal se.
„To musíte vědět sám.“ ozvala se odpověď.
„Byl jsem v Makedonii s tchánem. Ten telefon, co jsem měl tady, byl od něho. Potřeboval nutně druhého řidiče.“¨
Jarka se na něj podívala a po chvilce mlčení řekla: „ Tak si to nechte pro sebe , vemte si stazku a jeďte naložit do Korku. Auto máte na place.“
Udiveně se na ni podíval.
„No copak? Zkameněl jste nebo co?“dodala Jarka při pohledu na něj.
„Ne e. Díky.“odpověděl.
Popadl stazku a vyběhl z kanceláře. Tohle bylo přes jeho očekávání. Cestou přes dvůr se začal usmívat. Připadalo mu to celé neuvěřitelné. Věděl, že tímto je vše vyřízené. Usedl za volant a po dlouhé době rád slyšel koktání motoru právě nastartované Liazky.
Rozhlédl se po kabině. Nic mu nechybělo. Odbrzdil a rozjel se směrem ke Korku ….