Labyrint II: Sářin návrat - 28. kapitola

,,Tvoje dcera…? Jistě, Amy…“ protáhl Jareth, zjevně mírně rozladěn skutečností, že se Sára nedala poplést.
,,Ano, Amy! Máš ji, vím to! A chci ji zpátky! Nepatří ti, je moje! Odvedl jsi ji neprávem!“
Jarethův ironický úsměv zmizel jako mávnutím kouzelného proutku, rty semkl do úzké linky a založil ruce na prsou.
,,Sáro, opatrně! Znovu opatrně! Už jednou jsem ti to řekl! Znáš podmínky!“
,,Podmínky… jaké podmínky?!“
,,Odvedl jsem ji naprostým právem! Vyřkla zaklínadlo!“
,,Nevěděla, že je to zaklínadlo!“ vykřikla Sára. ,,Že něco znamená nebo že se něco stane!“
,,A tys to snad tehdy věděla?“ povytáhl Jareth obočí.
Sára se zarazila a zamrkala.
Teprve po chvilce odpověděla: ,,Ne… ne, to ne…Nevěděla…“
,,Tak vidíš.“
,,Ale… ale… To bylo něco jiného! Já byla jiná než Amy! Já věřila na pohádky! Na Labyrint! Chtěla jsem v něj věřit! Navíc jsem měla důvod to zaklínadlo říct! Aspoň jsem si to myslela… Nikdy by mě nenapadlo, že se pak… opravdu… objevíš a… a sprostě Tobyho uneseš!“
,,… uneseš…? Sáro, zavolala jsi mě! A pokud jsi nevěřila, že se stane, co si přeješ, čemuž nevěřím,“ zatvářil se Jareth značně pochybovačně, ,,už proto, že, jak sama říkáš, věřilas na pohádky, tedy i na to co se v nich a kolem nich děje, pak to není můj problém a nechápu tedy, proč jsi jej právě v tomto pokoji křičela jak na lesy!“
To není můj problém!
Sára málem přestala dýchat.
Ale ano – měl pravdu. Bohužel.
A toto zjištění nyní vůbec, ale vůbec, nepotěšilo zase ji.
Vždy byla přesvědčena, krom toho, že byl každým coulem tou nejzápornější postavou ze snad všech příběhů a pohádek, jež znala, že je i hulvát, ačkoliv obvinit jej z toho nikdy nemohla ani v duchu, natož nahlas. Nedal jí k tomu nikdy vlastně záminku. Až teď.
Mimoto by se snad ani neodvážila mu něco takového nahlas říct. A nezáleželo na tom, jestli je jí 15 nebo o 20 let víc…
Když byla zase schopna promluvit, aniž by měla nutkání se nad jeho drzostí vzteky zadrhávat, opáčila:
,,Přesto… Amy neměla důvod to vyslovit.“
Řekla to potichu, jako by tomu sama nevěřila.
A Jareth tomu nevěřil tím víc.
,,Že ne…?“
Natáhl k Sáře ruku v černé rukavici, otevřenou dlaní nahoru. Těsně nad ní se vzduch náhle jakoby roztočil a vytvořil mlhu neustále se točící kolem jakési své pomyslné osy přesně nad jeho rozevřenou dlaní s roztaženými prsty.
Tu začala mlha světélkovat a proudily z ní tenké proužky světla, které vypadaly jako paprsky slunce. Seskupovaly se jen a pouze kolem té točící se mlhy, nyní už usazené přímo v Jarethově dlani, a bylo jich stále víc a víc, až jich bylo takové množství, že mlhu již nebylo vidět.
Sára na to v úžasu hleděla celou dobu; odjakživa měla ráda všechny možné efekty a král skřítků se pásl pohledem na její úžas a také pohledem do těch krásných, široce rozevřených očí, jejichž pohled se mu účelně vyhýbal, pokud z něj na něj zrovna nesršely blesky – což bylo víceméně od začátku setkání.
Vtom ji však na chvíli oslepilo prudké světlo, které se utvořilo spojením všech těch paprsků dohromady. Vypadalo to jako milionkrát zmenšený výbuch, až na to, že světlo při výbuchu je červeno-oranžové, tvořené ohněm, a ne stříbro-bílé jako toto. Jako by vybuchly křišťály a diamanty, tak bylo zářivé a oslnivé.
Trvalo to však jen okamžik.
V tom dalším prudké světlo pohaslo a když zase Sára oči, které při tom ,,výbuchu“ na momentíček zavřela, otevřela, trůnila již v Jarethově dlani tolik známá křišťálová koule vydávající zbytky onoho oslnivého záření. Mlha se stále točila, ovšem jen uvnitř té koule, jako by byla uvnitř uvězněná a nemohla se přehoupnout přes její obrys, přestože koule rozhodně nebyla ze skla. Ačkoli tak vypadala.
Kdo by ji viděl poprvé, snadno by mohl podlehnout klamnému dojmu, že ze skla je – z čeho jiného by také křišťálová koule mohla být? – ale Sára věděla, že to tak není.
Jen to potvrzovalo její zkušenost, že nic v Labyrintu ani kolem něj není takové, jak se zdá.
Další Sářinu pozornost upoutalo dění v kouli. Mlha začínala houstnout a dostávat barvu, až to vypadalo, že je koule naplněna barevným dýmem, který začal pomalu ustupovat ke stěnám koule, kde se všechen nahromadil na její vnitřní okraje a prostředek zůstal zcela prázdný.
Zcela prázdný až na… na dvě nezřetelné postavy, které Sáru donutily, aby k Jarethovi přistoupila opět tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a…
A mohl by vlastně cokoli, ne jen se jí dotknout. Při jeho moci a síle…
Ale to teď nevnímala. Ani jeho přítomnost. Soustředila se na to, co viděla v kouli.
K ještě většímu úžasu, než byl ten, jež předcházel zhmotnění koule, pomalu ve dvou postavách nabývajících stále konkrétnějších a zřetelnějších rysů poznávala sebe a Amy.
A hádají se!
Přesně poznala, že spolu právě stojí u Amy v pokoji, v tom nepořádku, a hádají se.
Viděla však pouze konec té hádky, neboť zničehonic Sára vyběhla z pokoje pryč a Amy zůstala stát na místě. Pak se chvíli dívala z okna, načež se rozhlédla kolem sebe a zalezla do postele.
Vlastně se dívala na to, co se dělo, když ona seděla v autě, uháněla pryč a zuřila.
Po chvilce Amy sáhla pro knihu, Sáře samozřejmě došlo, co je to za knihu, zalistovala jí a začetla se.
Nejdříve jen pohybovala rty, ale postupně mluvila stále hlasitěji a hlasitěji, zřejmě zcela nevědomky i vstala z postele a postavila se doprostřed pokoje.
Mluvila, či spíš křičela, tak nahlas, že se Sára vůbec nemusela namáhat špicovat uši.
Odříkávala zaklínadlo!
Volala Jaretha!
Ale ne jako ona téměř před dvaceti lety, když po něm chtěla, aby ji zbavil nevlastního bratříčka, ale jako by mluvila k ní – k Sáře.
Naprosto jista si tím, že slova byla určena jí, byla ve chvíli, kdy za jednou z vět Amy vyslovila její jméno. Navíc Amy zaklínadlo neodříkala v tom smyslu, že by po králi skřítků chtěla, aby jí něčeho či někoho zbavil, ale v tom, že chtěla zmizet ona sama!